Menu

Nechat se unést třeba i kýčem

Nechat se unést třeba i kýčem
foto: Josang

Každé jubileum je jako vyšplhat na tenkou stěnu. Jakmile dosáhnete vrcholu, přepadnete na druhé straně do ještě větší jámy. Nebo ne?

Svoboda z pohybu nás pohltí hned zpočátku v reji mladých dynamických tanečníků, kteří rotují po jevišti. Běží, odskakují v běhu od země jako míčky zcela ve spojení s elementem větru. Točí se, vlají jim vlasy. Plachtí prostorem. Bezmyšlenkovitě. Paže jim létají kolem těla, odpichují se od vzduchu. Hlavním charakterem jejich pohybu je lehkost. Napadá mě, že mi připomínají duchy. Jako bychom se ocitli na nějakém šamanském rituálu, kde se mezi tančící pomalu přimíchávají duše zemřelých. Avšak nejde tu o žádný trans a ani v nejmenším o dekadentní atmosféru. Sukně jak u mužů a žen, květinové haleny, pestrobarevné šaty, spíš navozují poetickou náladu a tanečníci mají výraz klidný, zasněný i optimistický. Jen občas se někdo z nich zastaví, aby se do jeho těla vtělil pohyb staré ženy. Záda se mu zakulatí, jednu ruku založí za bedra, hlavu skloní…

Pohyb staré ženy vepisuje choreografka do inscenace v úvodu díla. Sama ji totiž otevírá. V červené sukni se šouravou chůzí přemisťuje po scéně. Ruce vztahuje k nebi a lehoučce jimi pohybuje. Sama jsem si vybavila, jak moje babička tančila na Velikonoce na folklórní zábavě. Nohy již málo pohyblivé se jen ztěžka pohybují, tanec se odehrává spíše v horní části trupu a zejména v pažích. A to, co se tančí nejvíc, je úsměv.

Ten se objeví i na tvářích diváků, když na projekčním plátně začnou tančit babičky, které skupina oslovila na své cestě Korejí a poprosila je, aby jim zatančily. Z vybraného filmového materiálu čiší radost. Babičky to v krátkých slidech zkrátka rozjedou a mnohdy doslova zapomenou na práci. Prodavačka masa začne tančit s prasečí hlavou, sběračka ovoce zase s jabloní. Občas kolem přihlížejí lidé, kteří se chytají za hlavu, ale to tancem poblázněným ženám rozhodně nevadí. Když se pak babičky oblečené do běžných šatů objeví na pódiu a rozbalí to v záři barevných reflektorů na hudbu korejských popových cajdáků, nemůžeme jinak, než je milovat. Ano, pohybujeme se sice na hranici kýče, jak v hudbě, tak v jednoduchých vzorcích jak vzbudit v divákovi emoce, ale co. Je to trochu jako když se v decadance Ohada Naharina rozezní chytláky jako Somewhere over the rainbow nebo Sway a tanečníci vyzývají diváky k tanci. Proč se nenechat vyzvat a rozvibrovat v sobě zcela neintelektuální notu. A krom toho  - nevkusná světla i barevnost k asijským zemím zkrátka patří.

Choreografka přináší jednoduché poselství, a to že tanec je jako droga, která vás udělá v minutě šťastným a nezáleží na tom, kolik je vám let či z jaké sociální vrstvy pocházíte. Zkrátka to funguje. Tanec starých žen v sobě sice na jednu stranu nese geny, kořeny našich kultur a dává nám nahlédnout do starých časů, kdy ještě nebyly diskotéky s disko koulemi, zároveň tu ale jde pořád o to stejné - najít svobodu, kterou tanec dává. A tak diváky Eun-Me Ahn po závěrečném potlesku sama s mikrofonem vyzývá, aby si šli zatančit na pódium. A nakonec - při tanci s korejskými babičkami na disco hudbu šla radost z tance přímo od srdce. Ani ty discokoule nevadily.

Last modified ončtvrtek, 05 July 2018 12:56
Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy. 

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?