Menu

Dej si pohoff babi

Dej si pohoff babi
foto: Josang

Radostné, či spíše tancující, babičky z inscenace Dancing Gradmothers korejské choreografky Eun-Me Ahn propůjčily vizuálu letošního ročníku svou podobu. Diváky pozvaly na divotvornou techno párty končící lehce zmatečnou kocovinou.

Inscenaci korejské choreografky Eun Me-Ahn Dancing Grandmothers lze rozdělit na tři samostatné části. Nejsilnější byla bezesporu ta první. Samotná choreografka ji uvedla svojí přítomností, coby dirigentka, která přichází vyladit svůj „orchestr“. Po úvodní sekvenci do všeho přichází performerky a performeři s parukami a v tzv. „babičkovských“ šatech. Klepou se stařeckým třesem, sotva chodí. Namaskovaná masa lidí ale z ničeho nic procitne a ožije do pestrobarevného reje. Performeři řádí na jevišti, metají přemety a po scéně je pronásleduje dvojice rozdivočelých štychů. Ohromná hala domova pro seniory, kterou jeviště v první okamžiky připomínalo, se proměnilo na dějiště techno párty na sklonku věčného života. Stalo se místem, pítkem živé vody, kde stárnutí neexistuje a senilita je dávno překonané klišé. Inscenace má zejména v první části také mohutnou oporu v řízné hudbě Young-Guy Janga (který je podepsán mimo jiné jako autor filmových soundtracků pro kultovní díla jihokorejské kinematografie, například Pobřežní hlídka (2002) Kim Ki Duka nebo Má je pomsta (2002), součást famózní trilogie Chan-Wook Parka, kam patří i fenomenální film Old Boy (2003)). Autor v elektronických plochách rozebírá swing na atomy, dění je podmanivé do momentu, kdy konzistentní akci choreografka rozbourá videoartem.

Série krátkých videoshotů zastihujících babičky při tanci v nejrůznějších situacích - většinou v práci nebo obklopené povětšinou nechápajícím okolím neměla v inscenaci žádné logické ukotvení. Sice šlo o úsměvnou přehlídku každodenních starostí se snahou poukázat, že je staří opomíjené téma a zároveň není tabu. Přesto se zejména v druhé a poslední části líhla pochybnost, zde nejde místo o tematizaci, o prachbídné emociální vydírání. Také postupně přestávalo být zcela jasné, zda přítomná nadsázka náhodou není vážně míněná. Samostatnou část s monumentální projekcí totiž vystřídala poslední, nejproblematičtější část, jakési až estrádní pásmo z nejrůznějších výstupů. Vedle babiček, které doprovázely aktéry na jevišti při nejrůznějších akcích, do jejich akcí vstupovalo také video. Nešlo o samostatně stojící projekce, ale doplněk interakcí. Příkladem za všechny mohou být záběry na zpívající dravou rybu, do jejíhož rytmického otevírání a zavírání tlamy zhruba zapadaly sloky bizarní písničky. Pestrý playlist korejských cover verzí klasických hitů nebo popových cajdáků (mezi jinými třeba Miliónu rudých růží Ally Pugačovy) inscenaci posunul z nadčasového prostoru studny věčného mládí na odlies party bez špetky fantazie. Čím konkrétnější choreografka byla, tím se inscenace stávala doslovnější. Esprit první části, nevázanost a nesmrtelnost, vymizely. Závěrečná společná diskotéka s publikem tak namísto bombastické tečky zůstala rozpačitě viset ve vzduchu jako oběšená disko koule.

Last modified onpondělí, 09 July 2018 12:43
Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FFMU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, redaktor Českého rozhlasu Wave, dlouholetý přispěvatel do Divadelních novin a festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."

More in this category: « Nechat se unést třeba i kýčem
Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?