Počasí dává, ale také bere. Počasí má zkrátka dar. Když jste v úzkých s tématem - hovoru anebo klidně úvodníku, zachrání vás. Je totiž nekonečně možností, jak ho uchopit. Od jednoduchých úvah: „jak bylo“, „jak bude“ se skrze něj dá vylhat do kosmologických nebo metafyzických rovin a tím vyplnit trapné prázdno zdánlivě relevantním obsahem.
Na scéně, jejíž dominantou je čtvercové mini jeviště, stojí cihlová věž. Věž, která může být symbolem síly a pevnosti, a již postupně do výšky staví žena, o níž nic nevím. Cécile Da Costa je zpěvačka, herečka, tanečnice a performenka, spolupracující se Spitfire Company, Farmou v jeskyni, Cirqueonem a mnoha dalšími.
Naše redakce je tichá. Zjevuje se na představeních jako duch v podkroví. Zaznamenává unikátní, festivalovou současnost aby zůstala uchovaná v budoucnu. Funguje jako rychlý výsadek na několika místech zaráz - operativci naberou data a zase zmizí. Žádná bariéra - sociální, jazyková pro ně není překážkou. Projdou zdí Druhé číslo už poněkud plnější než to předešlé.
Mary Wigman, Kurt Jooss, Dore Hoyer, Pina Bausch, William Forsythe - to jsou jména, která pravděpodobně už někdy slyšel každý taneční nadšenec a rozhodně všichni profesionálové. Jejich tvorba se nás stále dotýká a ovlivňuje řadu současných choreografů, pedagogů i interpretů, ať už na vědomé nebo nevědomé úrovni. Ač už o všech těchto osobnostech bylo napsáno mnoho, německé tanečnice Christina Ciupke a Anna Till se jim rozhodly znovu věnovat a podnikly kreativní výzkum, jehož výsledek jsme mohli vidět v divadle Ponec 6. a 7. června v rámci festivalu Tanec Praha. Nazvaly ho undo, redo and repeat.
