Performerka, ale také choreografka převážně sólových projektů Jana Vrána se ve své poslední inscenaci Black& White snaží definovat a vytyčit hranice genderu. Žádnou objevnou myšlenku ale nevysloví, spíš objasňuje věci, které jsou známé stejně odvěce jako celé hledání průsečíků v „mezipohlavním sporu“.
Inscenaci Black & white uvedla Jana Vrána poprvé letošní léto na sedmém ročníku festivalu LGBT komunity Prague Pride. Vybrala si pro ni téma kontrastních protipólů. Ty však nemusí přímo znamenat jen mužský a ženský princip, čemuž by uvedení na Prague Pride odpovídalo.
V planetáriu se v podstatě sestavují a vystavují digitální modely neznámých prostorů, které se nachází za hranicemi zeměkoule. Site-specific projekt Terezy Leopold Vejsadové a Lukáše Leopolda Orbita umístěný do foyer brněnského planetária na Kraví hoře naopak zrcadlí, jakoby zevnitř, náš vlastní pomalu se rozkládající svět.
Světlo pozvolna zhasíná, je mrtvé ticho, svět čeká, vesmír není, jen myšlenky víří ve vědomí, než konečně se taky utiší. Mátohy spánku před rozedněním. Odněkud zpoza zdí dozvuky dějů se v pavučinách zachytí. Na všem ulpívá němá tíha nevědomí.
