Letošní, již desátý ročník festivalu Nultý bod se vrátil ke kořenům, k nule jako základnímu zdroji kreace. Obvykle kvalitní, tematicky hutná dramaturgie představila mimo domácí tvorby i tři zahraniční produkce, každá z nich se svým způsobem dotýkala prvotního impulzu.
Scéna českého současného tance se vyznačuje zaprvé svou stylovou rozmanitostí, zadruhé nevelkým okruhem tvůrců. Progresivní taneční umění se jednoznačně soustřeďuje v Praze a český současný tanec pěstovaný v jiném než hlavním městě je spíše výjimkou. Důsledkem či nebezpečím tohoto stavu se může stát ztráta odstupu, nebo nemožnost další inspirace, což může logicky vyústit v potřebu vymanit se z tak úzce provázaného prostředí. Mezinárodní spolupráce, možnost uměleckých rezidencí v zahraničí či naopak navázání kontaktů se zahraničními tvůrci pro české projekty se nabízí jako smysluplné a zároveň i pro grantové komise lukrativní řešení. Je však možné vnímat uměleckou tvorbu jako sám do sebe uzavřený svět a nezohledňovat společensko-politický kontext národů, které mají navzájem spolupracovat?
Ačkoli se na festivalu Bazaar (dramaturgicky, filosoficky) většinou hledí za naše hranice do regionů, koutů myšlení i mezi tělesné jazyky kam se obvykle nekouká, letošní ročník uzavřela show Šibřinky, variace na výsostně lokální kulturní, společenský i historický fenomén - „tu naši zábavu českou“. Handa Gote si spolu s obsadou Wariot Ideal položili otázku, jestli se s estetikou veselice v kulturáku nebo pořádného hasičského bálu dokážeme vyrovnat. Kromě dokonalé nápodoby snad všech klišé o českém veselí, Lady nevímaje, šli hlouběji do českého podvědomí. V psychoanalytické estrádě se také táží na daleko niternější, dávno vytěsněné podněty - jestli a proč máme podobné akce rádi, zda od nich umíme mít odstup nebo jsou součástí kultury natrvalo a nedokážeme je odstřihnout. Pokud vůbec chceme.
Existovat v tichu by bylo krásné. Pod vlivem přicházejících e-mailů, zpráv na messengeru, ruchů města a neustálého telefonování toužím být na chvíli v místnosti, kde bude jen ticho. Socio-psychologické experimenty však dokazují, že člověk v současnosti už na ticho není naprogramován. Absence zvuků, stejně tak jako světla nebo sociálního kontaktu, jedince dohání ke stavům úzkosti, strachu a “šílenství”. Komunikace v tichu nebo lépe řečeno beze slov je samozřejmě možná, ale ne že by byla, jak se mnozí domnívají, snazší nebo univerzální pro všechny napříč kontinenty či kulturou.