Recenze

ZA HRA DA

Očekávaná premiéra Laterny Magiky - Zahrada proběhla několik dní před Štědrým dnem. Její magická atmosféra zarezonovala v nostalgickém vánočním čase.

Výchozí inspirací pro inscenaci je Zahrada Jiřího Trnky, ale tvůrci s ní pracují velmi volně. Nesnaží se přenést na jeviště Trnkův absurdně poetický humor ani příhody pěti kluků, kteří se kamarádí se slony nebo se vydají za nejchytřejší velrybou. Otevírají divákům jejich „zahradu“ – prostor snů, kde se stírá hranice mezi realitou a fantazií. Zahradu, kterou jsme zažívali v dětství.

Pionýr zbytečné práce

I když se to nezdá, úvahy o podobě dokonalého světa mají spoustu společného s nekonečným přesouváním dat ve firemních tabulkách, pojížděním vysokozdvižným vozíkem ve spedičních halách i úmorným rovnáním zboží do prázdných regálů. Všechno jsou to činnosti úplně zbytečné a přesto vyčerpávající. Perfrormer Viktor Černický se jimi široce zaobírá ve své scénické eseji PLI. V groteskní vizi hledá ideální světové (nikoliv však politické) uspořádání, jakousi úhlednost v jinak chaotické struktuře. Nakonec konstatuje, žehledání ideálu krásy může být stejně náročné jako pracovat v nelidských podmínkách.

O hledání v neurčitosti

Festival Čtyři dny + čtyři dny v pohybu se letos vrátil do v zástavbě mezi Florencí a Masarykovým nádražím téměř neviditelného Desfourského paláce. Jako v roce 2015 se neoklasicistní obytný dům zahalil na říjnových osm dní do „principu neurčitosti“. Tímto mottem se organizátorům podařilo velmi šikovně propojit opravdu velký počet tematicky i formálně originálních větších i drobnějších produkcí, výstav, performancí, přednášek a diskuzí. To, že přistoupím na neurčitost, znamená, že se zbavím svých a priori očekávání. Jenže nezavání příliš obecná a do jisté míry vágní neurčitost či snad dokonce neurčitelnost alibismem? Myslím, že gró tohoto principu má být paradoxně možnost určit něco nového, konkrétního.

Leť, Markéto!

Markétu Stránskou jsem poprvé zaregistrovala v choreografii Chybění Jara Viňarského v Divadle Archa. Na první pohled mě fascinovala. Zářila. Vůbec nevypadala, že by jí na světě něco chybělo. Kromě jedné dolní končetiny. Tentokrát se Markéta představuje ve Studiu Alta i jako tvůrkyně. Sólová choreografie Leť je jakýmsi rozpracováním tématu „chybění“. Choreografka přináší zásadní zprávu, že každé je zároveň obohacením.