Markétu Stránskou jsem poprvé zaregistrovala v choreografii Chybění Jara Viňarského v Divadle Archa. Na první pohled mě fascinovala. Zářila. Vůbec nevypadala, že by jí na světě něco chybělo. Kromě jedné dolní končetiny. Tentokrát se Markéta představuje ve Studiu Alta i jako tvůrkyně. Sólová choreografie Leť je jakýmsi rozpracováním tématu „chybění“. Choreografka přináší zásadní zprávu, že každé je zároveň obohacením.
V průběhu babího léta rekapituluji letní divadelní zážitky a nemohu nevzpomenout na Letní Letnou. Atmosféru letošního festivalu novocirkusového umění jsem nasála hned třikrát. Poprvé to bylo v opravdovém letním parnu na Extension od skupiny Interextremiste. Kolem sedící dámy se marně ovívaly vějíři, když se v show nad jejich hlavami prolétla paní z publika na obřím bagru. Inscenace ač opentlena touto extrémní závěrečnou scénou, několika dobrými nápady a sympatickými performery, působila dramaturgicky rozvláčně a utvrdila mě v tom, že nejsou standing ovations jako standing ovations. Dvojice Betes de foir přivezla naopak komorní a poklidné loutkové soiré v menším chapitaux. Mohlo potěšit milovníky zaprášených francouzských antikvariátů a vynalézavých loutek. Bylo milé a poetické, nikoli však nezapomenutelné. Opravdovým zážitkem Letní Letné pro mě však byla inscenace Dans ton coeur skupiny Akoreacro, která festival navštívila před třemi lety festival s inscenací Klaxon. Skupina opět přesvědčila, že je festival schopen přivést absolutní špičky v oboru, za něž jsou vyšší ceny za vstupenky zcela odpovídající. V poslední den festivalu, kdy o celtu stanu bubnovaly kapky deště a podzim byl cítit v kostech, jsem odcházela nadšená z lehkosti i adrenalinové divokosti nového cirkusu.
Již desetiletý žilinský Kiosk je jedním z těch festivalů, kde se sejdou všichni. Tvůrci i kritici, teoretici i performeři, zkrátka všichni, kteří se v česko-slovenském (nebo klidně slovensko-českém) prostoru soustředí na „nové“ autorské divadlo. Navzdory tomu, jak progresivní tvůrci se na festivalu objevují a jak nápaditě organizátoři zpracovávají letošní téma „proces“ a sestavují program nejen z pozvaných performancí, ale i workshopů a řady diskuzí a přednášek, zůstává festival poněkud uzavřený v prostoru Stanice, aniž by výrazněji pronikal do města samotného. Zdá se mi, že postupem času ztrácí takový formát „pouhého setkávání zasvěcených“ pro divadelní festivaly smysl. Tím, že se divadlo v současné době ustanovuje jako záležitost elit, rapidně vzrůstá i nutnost divadlo obhajovat před zbytkem společnosti. Avšak mnohem perspektivnější než přesvědčovat většinovou společnost, aby se zajímala o divadlo (či kulturu obecně), je měnit nastavení uvnitř kulturou zaujaté společenské vrstvy tak, aby se více otevírala okolnímu světu a brala za jeho utváření zodpovědnost. Není tedy problém v setkávání, ale v jeho účelu
Příští rok to bude sto let, kdy začal Achille Viscusi takřka z ničeho utvářet ostravský baletní soubor. Ano, ten Viscusi, rodák z Říma, který zkraje dvacátého století vedl balet pražského Národního divadla, kde uváděl světové premiéry Nedbalových baletních pantomim, a později se podepsal na profesionalizaci souborů v Brně a Bratislavě.