Tanečná, resp. alternatívna divadelná scéna mi je od určitého bodu mojej kariéry bližšia než tá ,,tradičná” činoherná. Dlho som rozmýšľal prečo to tak je. Či je to môj problém s inštitúciami a autoritami ako takými, alebo je to jednoducho preto, že mi vyhovuje bezhraničnosť, ktorú performeri a tanečníci vyžarujú obdivuhodne prirodzene.
Festival Korespondance, konající se částečně v Praze, ale především ve Žďáru nad Sázavou v sobě propojuje pohybové i myšlenkové trendy zemí tří kontinentů. Festival podporuje komunitní projekty, zapojuje místní občany a svou poetikou vyjadřuje přátelský a otevřený postoj k mezioborové a transkontinentální spolupráci. Nepopiratelně oslovuje profesionální tanečníky z celého světa, nadšence i náhodné kolemjdoucí. Jednoduše se zde snoubí prestiž účinkujících se skoro až domáckou atmosférou.
Letošní, již desátý ročník festivalu Nultý bod se vrátil ke kořenům, k nule jako základnímu zdroji kreace. Obvykle kvalitní, tematicky hutná dramaturgie představila mimo domácí tvorby i tři zahraniční produkce, každá z nich se svým způsobem dotýkala prvotního impulzu.
Scéna českého současného tance se vyznačuje zaprvé svou stylovou rozmanitostí, zadruhé nevelkým okruhem tvůrců. Progresivní taneční umění se jednoznačně soustřeďuje v Praze a český současný tanec pěstovaný v jiném než hlavním městě je spíše výjimkou. Důsledkem či nebezpečím tohoto stavu se může stát ztráta odstupu, nebo nemožnost další inspirace, což může logicky vyústit v potřebu vymanit se z tak úzce provázaného prostředí. Mezinárodní spolupráce, možnost uměleckých rezidencí v zahraničí či naopak navázání kontaktů se zahraničními tvůrci pro české projekty se nabízí jako smysluplné a zároveň i pro grantové komise lukrativní řešení. Je však možné vnímat uměleckou tvorbu jako sám do sebe uzavřený svět a nezohledňovat společensko-politický kontext národů, které mají navzájem spolupracovat?