Menu

BROTHERHOOD

BROTHERHOOD

Praha nedávno zažila velkolepou taneční událost. Na jevišti Národního divadla se ve dvou večerech roztančila dvojčata Otto a Jiří Bubeníčkovi, kteří, coby producenti, přivezli vlastní gala show Les Ballets Bubeníček.

Prezentovali čtyři choreografie s jedenácti špičkovými tanečníky – svými kolegy a přáteli, členy souborů prestižních evropských baletních scén. Pro pořádek uveďme, že Jiří je sólistou v Drážďanské SemperOper a Otto tančí v Hamburg Ballett Johna Neumeiera.

Program, kterým se Jiří představil jako suverénní choreograf a Otto jako talentovaný skladatel a designér, sestával ze dvou abstraktních tanečních kompozic a dvou takřka narativních, dějových, baletů.

Jako první omámila publikum choreografie Le Soufflé de l´Esprit – dílo z roku 2007, věnované památce babiček obou tanečníků, Olze a Marii. Na melodické skladby Bacha, Pachelbela, Hoffstettera a Bubeníčka vzniklo jemné tkanivo geometrických vzdušných variací, plných lehkosti, plynulého vlajícího pohybu, hladce klouzavých partnerských mandal.  Terén choreografie strukturovala sóla, duety, tria i skupinové formace. Jakoby se před očima odvíjel film života – setkání, odchody, společná semknutí na pár chvil a zase samota a hledání…  Silně působilo prolnutí emocionálního výrazu těl s emocemi, které vzbuzovala hudba.  Pro tyto dojímavé hudebně-pohybové akordy mají Bubeníčkovi dobře vyvinutý smysl, což publikum ocení. Smysl pro scénickou účinnost je jednou z předností bratrského tvůrčího dua. Stejně jako smysl pro eleganci – ta se projevila nejen v tanečních gestech, stereometrické souhře, ale i v kostýmech a světelném designu. Jednoduchost a účinnost – to bylo patrně základní zadání, které Dech duše s přehledem naplnil.

To, že Jiří jako choreograf zásadně staví na vlastní dlouholeté interpretační zkušenosti, je zcela patrné i z druhého kusu Toccata, k němuž hudbu složil bratr Otto. Dílo vzniklo na zakázku pro New York City Ballet v roce 2009. Toccata je na jednu stranu exhibicí moderní taneční neoklasiky, a na stranu druhou rafinovanou kontemplací nad jemnými strukturami lidských vztahů. S prvním dílem večera pojí Toccatu hladká vazebnost, plynulost a náročná zahuštěná taneční figurální „textace“. Rozdílná je atmosféra – porcelánové bezčasí Le Soufflé de l´Esprit je v Toccatě blíže k dnešku, k lidem a vztahům současnosti. Je to dílo plné barev – nejen v kostýmech, ale především v kresbě vztahů.

Balet up to day

Pozoruhodná byla třetí choreografie večera, Faun, která vznikla v souvislosti s loňskými oslavami sta let od uvedení Svěcení jara.  Jedná se o balet, v němž Jiří sáhl po ožehavém a aktuálním tématu, čímž lehce odrolil představu o tom, že balet se na komentování společenských a politických jevů jako umění moc nehodí, neboť je tak trochu mimo aktuální realitu.

Autor odvážně postavil na jeviště postavu jednoznačně symbolizující katolicismus a proti němu svět pohanských představ a přírodních sil v podobě ikonického Fauna. Za zmínku stojí rafinovaný kostým této postavy, který akcentoval tělesnost a návlekem kolem krku a ramen působil poněkud sadomasochisticky dráždivě.

Balet pracuje s tanečně-pantomimickými prostředky. V  případě, kdy šlo o to naznačit vztahový půdorys a charaktery, nepůsobil tento arzenál nijak nepatřičně. Buďme tedy konkrétní a struční – katolický kněz dozírá na mladé učedníky, má nad nimi jistou moc a autoritu. Zároveň je stravován pokušením, zjevně erotickým, které symbolicky představuje právě Faun. Završení vítězství tělesnosti a „pohanského živlu“ nad ideály katolické čistoty je zprostředkováno tím, že piedestal, výsostné místo, na němž scénografie nechala dominovat na začátku kusu kněze, zaujme na konci triumfálně Faun. Výměna „králů“ na trůnu je skeptickým přitakáním lidské slabosti. 

Bubeníček kultivovaně ztvárnil vnitřní zápas jedince a zároveň vznesl kritiku  vůči problematické instituci, jíž se (nejen) v posledních letech jeví katolická církev.

Po přímé literární navigaci se vydal Jiří Bubeníček ve zpracování povídky Oscara Wilda  Obraz Doriana Graye. Choreografie je taneční příležitostí pro oba bratry, kteří mohli předvést svoji proměnlivost, to, čím se liší i to, jak dokáží v pohybu splynout. Dílo nezáhadně kopíruje povídkový děj a naznačuje možnosti baletního vyprávění v kontextu 21. století. Ukazuje se, že narace není zcela mrtvým paradigmatem, které by potenciálně hlubší výpověď zplošťovalo a nemohlo konkurovat abstraktním formám. Živý složitý taneční slovník obou mužských partů dává dosti prostoru pro osobitý individuální projev každého z interpretů. Společným rysem je mužský, atletický výraz jejich těl a pohybu, v kombinaci s neodolatelnou emocionalitou v každém gestu.

Sympatie, které publikum dávalo umělcům najevo na konci večera, je do značné míry poctou vzájemným vztahům. Bratrství, přátelství rodině. Ze všech projevů na jevišti i mimo ně, Otto a Jiří tyto hodnoty šířili. Doufejme, že se brzy najde i na českých scénách prostor, kde by mohli uplatnit svoje zkušenosti a renomé. 

DECH DUŠE / LE SOUFFLÉ DE L´ESPRIT
„Pro Olgu a Marii" Hudba: J. S. Bach, R. Hoffstetter, J. Pachelbel, O. Bubeníček, Choreografie: Jiří Bubeníček, Kostýmy, scéna a video: Otto Bubeníček, Světla: Jiří Bubeníček, Fabio Antoci, Tančí: Sólo muži: Otto Bubeníček, Jiří Bubeníček, Jón Vallejo, Sólo dívky: Elena Vostrotina, Duosi Zhu, Dívky: Anna Merkulova, Raquél Martínez, Chlapci: Arsen Mehrabyan, Claudio Cangialosi, Michael Tucker, Francesco Pio Ricci
TOCCATA
„Pro Ilonu“, Hudba: Otto Bubeníček, Choreografie: Jiří Bubeníček, Kostýmy: Otto Bubeníček, Světla: Jiří Bubeníček, Fabio Antoci, Tančí: Iana Salenko, Jón Vallejo, Duosi Zhu, Claudio Cangialosi, Anna Merkulova, Arsen Mehrabyan, Michael Tucker
FAUN
Hudba: Francis Poulenc, Claude Debussy, Choreografie: Jiří Bubeníček, Scéna a kostýmy: Otto Bubeníček, Světla: Fabio Antoci, Jiří Bubeníček, Tančí: Raphaël Coumes-Marquet, Jón Vallejo, Claudio Cangialosi, Michael Tucker, Johannes Schmidt, Jan Oratynski, Fabien Voranger, Francesco Pio Ricci
OBRAZ DORIANA GRAYE
„Pro Ottu Bertise“, Hudba: Keith Jarrett, Bruno Moretti, Choreografie: Jiří Bubeníček, Otto Bubeníček, Kostýmy: Denisa Nová, Scéna: Otto Bubeníček, Světla: Jiří Bubeníček, Fabio Antoci, Fotografie: Klemens Renner, Tančí: Dorian Gray: Otto Bubeníček, Basil Hallward, malíř: Jiří Bubeníček, Lord Henry Wotton: Jiří Bubeníček, Obraz Doriana Graye: Jiří Bubeníček, Sibyl Vane: Raquél Martínez



11. a 12. ledna 2014 v Národním divadle

Jana Návratová

Taneční publicistka. Absolvovala Katedru divadelní a filmové vědy FFUK. Od 1989 pracuje v Divadelním ústavu (dnes Institutu umění – Divadelním ústavu), kde v roce 2006 založila Taneční sekci, která se věnuje komplexní odborné podpoře tanečního umění.  V letech 1993 – 2005 vyučovala dějiny tance na Konzervatoři Duncan centre. Je editorkou a spoluautorkou odborné monografie Tanec v České republice (2010) a řady studií publikovaných v českých i zahraničních sbornících. V letech 2005 - 2013 byla šéfredaktorkou odborné revue Taneční zóna a pravidelně publikuje v českých médiích. Založila Festival tanečních filmů. Je lektorkou power jógy.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?