Víra kaligrafická

Ofi­ci­ál­ní pre­mi­é­ru měla insce­na­ce Fai­th (Víra) 17. a 18. úno­ra  2014 v Diva­dle Ponec. V před­sti­hu se však obje­vi­la už na novém fes­ti­va­lu Specta­cu­la­re 29. led­na ve Stu­diu Hrdi­nů ve Veletrž­ním paláci.

Fai­th spo­ji­la pod hla­vič­ku Tan­te­hor­se dvě roz­díl­né, výraz­né taneč­ni­ce, Miřen­ku Čecho­vou a Andreu Milt­ne­ro­vou. Před­sta­ve­ní ve Stu­diu Hrdi­nů mělo navíc živý dopro­vod němec­kých dark-jaz­zma­nů Bohren und Der Club of Gore, kte­ří bohu­žel v Pon­ci hrá­li už jen repro­du­ko­va­ně. Dru­hou změ­nou byly ote­vře­né Miřen­či­ny dení­ky z dob kon­zer­va­tor­ních stu­dií, kte­ré nejdří­ve vel­mi popis­ně zazní­va­ly ze zázna­mu během před­sta­ve­ní a v Pon­ci se násled­ně pře­su­nu­ly v psa­né podo­bě jen do pro­gra­mu. Tahle změ­na je k dob­ru věci, živá hud­ba je ale nenahraditelná.

Osob­ní ces­ta s tan­cem i osud pri­ma­ba­lerí­ny Národ­ní­ho diva­dla Taťá­ny Juři­co­vé, kte­rá ukon­či­la svůj život sebe­vraž­dou, jsou pro Miřen­ku Čecho­vou ve Fai­th dvě­ma zříd­ly inspi­ra­ce. Své někdej­ší balet­ní já i svou uči­tel­ku Taťá­nu pro­mít­la do role Andrey Milt­ne­ro­vé. Do balet­ky v roz­tr­ha­ném, vybled­lém a dáv­no doslou­ži­lém taneč­ním kos­tý­mu, kte­rá se za cenu maxi­mál­ní vyčer­pa­nos­ti stá­le drží nau­če­né­ho dri­lu. One, two, three, four… Raz, dva, tři, čty­ři… Napí­ná sva­ly, potí se, zadý­chá­vá se. Z ruti­ny už nedo­ká­že vystou­pit a její sva­ly a ner­vy si neod­po­či­nou, ani když nepo­hnu­tě leží.

Opro­ti tomu Miřen­ka sama sebe expo­nu­je slov­ní­kem sou­čas­né­ho tan­ce, přes­to se nedo­ká­že vyma­nit z navyk­lé ten­den­ce k balet­ním pohy­bům. Jako kdy­by se do její­ho těla a sou­čas­né­ho taneč­ní­ho slov­ní­ku neče­ka­ně a bez její­ho vli­vu vko­pí­ro­vá­va­ly někdej­ší vydře­né balet­ní návy­ky a léta pilo­va­ný stoj na špič­kách. Ško­do­li­bí vetřel­ci. Neza­jí­má ji ale slá­va, hvězd­né chví­le taneč­ni­ce na jeviš­ti, spí­še tem­ný spod­ní proud, oběť polo­že­ná umě­ní k nohám, to, čeho je potře­ba se pro umě­ní vzdát a po čem už napo­řád zůstá­vá zjiz­ve­né srd­ce, pošra­mo­ce­ná osob­nost a pod­lo­me­né sebevědomí.

Čer­no – a šedo­bí­lost. Tako­vý základ­ní prin­cip si Miřen­ka Čecho­vá zvo­li­la pro svou Víru. Jeviš­tě je čer­no­bí­lé – Andree je vyhra­ze­ná jeho tem­ná část, Miřen­ce ta bílá. Bílá, na níž se smí vstu­po­vat jen bosky, ale kte­rá ve sku­teč­nos­ti není o nic více čis­tá a záři­vá, než čer­ná. Je to bílá, kte­rou může v nej­bliž­ším oka­mži­ku potřís­nit bahno, pot, zvrat­ky nebo krev. Absen­ce barev­nos­ti urču­je i video­do­táč­ky a foto­gra­fie pro­mí­ta­né na zad­ní část scé­ny (výtvar­ný kon­cept Miřen­ka Čecho­vá, scé­na Jakub Tauš, Petr Boháč). Trá­va, stro­my, odkvet­lé pam­pe­liš­ky, záclo­na před oknem… Nahlas vypo­čí­tá­va­né role Taťá­ny Juři­co­vé jako něja­ké zaříkadlo.

I když se obě taneč­ni­ce ve Fai­th zamě­řu­jí spí­še na odvrá­ce­nou stra­nu taneč­ní­ho svě­ta, zvlášt­ním způ­so­bem tím také mapu­jí sílu a radost, kte­ré při­ná­ší umě­ní. Všech­no nega­tiv­ní v sobě záro­veň nese svou dru­hou, pozi­tiv­ní, stra­nu. Smu­tek sou­čas­ně vyty­ču­je pro­stor pro radost nebo v sobě nese její poten­ci­ál. Miřen­ka tak pou­ka­zu­je na pro­ti­kla­dy, kte­ré se při­ta­hu­jí. Život a smrt. Kvě­ty a uva­dá­ní. Este­ti­kou i atmo­sfé­rou při­po­mí­ná její Fai­th japon­ské kali­gra­fie. Jsou sil­né, i když si vysta­čí s málem a stra­ší divá­ky mono­tón­nos­tí, kte­rou musí sami překonat.