Menu

Krevety á la indigo

Krevety á la indigo

Od premiéry fantazií sršící inscenace uběhl skoro rok. Nyní se uvádí v pozměněném obsazení, ale se stejným espritem a energií.

Krevety jsou hloupoučcí živočichové. Nejen, že je tedy nebolí, když je zaživa vhodíme do vroucí vody, ony si toho dost možná ani nevšimnou. Snad je to pravda, snad jen tvrzení, které sami sobě nalháváme, abychom unikli svědomí. Právě morální rozměr vaření zaživa inspiroval Spitfire Company, která teď v Akropoli uvádí svou inscenaci Krevety á la indigo.

Jak by asi nikdo ani neočekával, nejde o etiku ve světové gastronomii, ani o boj za práva zvířat. Ve skutečnosti jde o boj za práva žen. Ač to nezní o nic méně protivně aktivisticky, po zběsilém feminismu není v inscenaci ani stopa. Čtyři dívky, které našly předobrazy ve slavných surrealistických umělkyních, vyprávějí o svém životě, do něhož je kdosi vhodil jako do hrnce vařící vody a ony se v něm – jako ty krevety – bezradně plácají. Cosi jako těžký úděl ženského pokolení je až v zadním plánu, a ani tam není nikterak rigorózní – žena je možná vnímaná jako sexuální objekt, sama tomu ale svým chováním často nahrává.

Sexuální napětí v inscenaci opravdu nechybí, dívky svými ladnými pohyby a uhrančivými pohledy dokážou obloudit nejednoho muže, včetně tak trochu zakřiknutého a usedlého číšníka obsluhujícího v restauraci, v niž se proměnilo jeviště. Prostorem zní cinkání příborů, jak si hosté pochutnávají na nebohých krevetách, a omamný zpěv místní šansoniérky. Ten je na rozdíl od příborů reálný - v zadní části scény podmanivě pěje Cecile da Costa ve flitry posetých šatech s obrovskou vycpanou krevetou na rozkošném čepečku. Na bandoneon ji doprovází Mathieu Gautron a svou hudbu pouští Matouš Hekela.

Kromě alespoň částečně živé hudby ale Spitfire Company využila i dalších specifik, která poskytuje jedině umění odehrávající se tady a teď. Zásadním principem inscenace byla totiž komunikace s diváky. Ještě před začátkem představení se zmíněný číšník procházel v hledišti a rozdával jednohubky. Posléze si pak spolu s tanečnicemi vytipoval několik návštěvníků, které usadil ke stolkům přímo na jevišti a postavil je tak do jakési trojrole – byli diváky, herci i hosty v luxusní restauraci. I v průběhu večera se performerky pravidelně na diváky obracely, a jednou se na ně dokonce vrhly a zuřivě je zlíbaly.

Spitfire Company tak dokonale – obrazně i doslova – vtáhla publikum do děje. I když by se možná na první pohled zdálo, že to nebude zrovna lehký úkol. Příběh v tom nejběžnějším slova smyslu byl totiž důmyslně ukrytý pod vrstvami hudby, pohybu a světelných efektů. Navíc tady skupina používala veškeré post- postupy, jaké známe, její přístup byl vyloženě post-dramatický a post-moderní. Tanečníci tak – spolu s choreografkou Sharnou Fabiano – destruovali nejenom klasické tango, ale rozložili a znovu poskládali i samotný děj. Střípky příběhů čtyř dívek do sebe zapadaly postupně a pozvolna. Skoro se zdá, jako by nakonec byly mnohem méně podstatné. Tím zásadním tady byla ona pověstná atmosféra a pocity, které v divákovi vzbudila.

Spitfire Company vystavěla na jevišti dokonale surreálný svět, restauraci, ve které se s naprostou samozřejmostí sedává v salátových mísách, leze po stolech a hlavně tančí. Ačkoli byla tahle restaurace půl druhé hodiny naplněná zábavou, vtípky, nápaditými choreografiemi a nejrůznějšími efekty, tak úplně vtipné to nakonec není – vzadu v kuchyni pořád bublá voda na krevety. I když se tedy diváci po celou dobu skvěle baví, myšlenka a zvláštní tíseň, kterou inscenace nese, se sama dostane na povrch. Zvlášť ve chvíli, kdy se tanečnice blíží k divákům v maskách nápadně připomínajících Pussy Riot. Že ke konci vtrhnou na jeviště v pestrobarevných šatech místo původních šedých, už optimismus nevrátí. Naopak. Možná se ženy jen naučily umně skrývat to, co je tíží. A možná se pak může zdát, že necítí bolest a ani si nevšimnou, že lapají po dechu ve vroucí vodě.

Režie: Miřenka Čechová
Choreografie: Sharna Fabiano a kol.
Scénář: Petr Boháč
Hrají: Miřenka Čechová, Jindřiška Křivánková, Patricie
Poráková, Tereza Havlíčková a Robert Janč
Scéna: Barbara Wojtkowiak
Kostýmy: Petra Vlachynská
Hudba: Cecile da Costa, Mathieu Gautron, Matouš Hekela
Zpěv: Cecile da Costa

Ve spolupráci s Palácem Akropolis a rezidenčním programem Schloss Bröllin

Psáno z reprízy 16. března 2014

Klára Fleyberková

Klára Fleyberková vystudovala Estetiku na FF UK, poté Teorii a kritiku na DAMU a následně se vrhla na psaní. Uměleckou scénu - především tu českou - se pokouší pojímat v celé její šíři, takže píše o literatuře, výtvarném umění, ale v první řadě o divadle všeho druhu. Kromě Taneční zóny externě spoupracuje s A2, Radiem Wave, Aktuálně.cz nebo se Salonem Práva. Ve volném čase pak dělá přesně to, co jindy - čte knížky, chodí do divadla a občas jen tak odpočívá...

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?