Menu

Cirk La Putyka sází na čísla

Cirk La Putyka sází na čísla

Ostře sledovaný Cirk La Putyka v nové inscenaci vsadil na osvědčenou režijní značku. Režisérem Play se tak stal Maksim Komaro, uznávaný finský novocirkusový režisér, který v roce 2012 uvedl společně s Cirkem La Putyka inscenaci Slapstick Sonata.

V Čechách si na funkci (novo)cirkusového režiséra zvykáme pomalu, ale pro existenci nového cirkusu je nepostradatelná, a dalo by se říci stěžejní. Jelikož už nový cirkus v uměleckém prostředí figuruje dostatečně dlouho, rostou v něm i osobnosti, které svou tvůrčí činností pojem novocirkusový režisér/ka naplňují – jsou to např. Daniel Gulko, Mathurin Bolze, Phia Ménard, Albin Warette, Alain Francoeur, nebo Tilde Björfors.

Maksim Komaro je původně žonglér. Jako tvůrce inscenací nového cirkusu tak vychází z podrobných znalostí žonglování a zná i zákonitosti a možnosti jiného cirkusového pohybu. Úzké sepětí přímo s cirkusovou praxí ovlivňuje Komarův režijní styl. Komaro tak mnohdy více vychází přímo z pohybu samotného, který se jako výrazový prostředek nabízí. Více než příběh Komara zajímá a baví krátké dynamické sekvence, drobné divadelně-cirkusové etudy. Podobně jako inscenace Slapstick Sonata, ani Play není založeno na příběhu. Slapstick Sonata se tematicky držela němé filmové grotesky, zatímco výpravný i obsahový rámec Play je zasazený do prostředí dětského hřiště a doplněn o různé aktivity s ním spojené. Komaro si s nimi jako režisér a choreograf pohrává více než volně. Postavy přichází a odchází, mnohdy mezi sebou ani nerozehrají žádnou situaci, jindy pro změnu hned několik v jediném obrazu. Jeden artista představuje hned několik postav, spíše charakterových typů: dítě, údržbáře, seniora, atd. Proto všichni protagonisté často střídají převleky. Cirkusový pohyb je v určitých výstupech použit k vyjádření vztahů v určité situaci – např. roztržka mezi chlapci a dívkou na houpačce – a někdy jen jako prezentace výjimečné fyzické schopnosti – např. skokové variace odražené z kmitající houpačky. Spojovatelem toho všeho je vypravěč v podání Jiřího Kohouta. Ve svých promluvách melancholicky vzpomíná na zašlou slávu jednoho dětského hřiště. Zbytky tohoto místa se divákům rozprostírají před očima.

Scénický prostor je jedno velké hřiště, na němž je všechno větší, rychlejší, prostě přehnané; obří boxerské rukavice, pestrobarevné elastické oblečky a obří mimina, která krmí mlékem žena s obřími ňadry vrávorající na chůdách.

Téma hry, zvláště té dětské, prostupuje celým představením inscenace Play. Závěrečným obrazem se cyklus uzavírá: obří mimina (akrobaté maskovaní dudlíky a velkými plenami) se ukážou na začátku představení a v závěru představení se na scénu také vrací.

Jiří Kohout, který nechybí téměř v žádné z inscenací Cirku La Putyka, spojuje jednotlivé artistické výstupy drobnými hereckými etudami, ve kterých převažuje herectví komediálního typu. Tentokrát ale Kohout přechází i do roviny artistické. Naplňuje tak podstatu uměleckého druhu nového cirkusu. Krátké, leč nečekané a tudíž překvapující artistické výstupy, v jeho podání působí překvapivě profesionálně. Jiří Kohout v Cirku La Putyka totiž doposud figuroval výhradně jako herec; v Play přidává i výraz cirkusový. Vrcholem jeho proměny v akrobata je výstup na houpačce. Rozhoupe ji do té míry, že se s ní několikrát protočí kolem osy. Jiří Kohout je v Play dokonalým ztělesněním moderního cirkusového excentrika, ve své postavě obsáhne charakter smutného augusta i třaskavý humor stand up komika.

Cirk La Putyka 

Play obsahuje celou řadu akrobatických výstupů, především v podání mužských akrobatů. Nutno dodat, že pohled na akrobaty Cirku La Putyka je okouzlující. A to nejen proto, že nám je režisér záměrně servíruje do půl těl odhalené, ale především proto, že jejich akrobatická technika se rychle zlepšuje. V mnohých obrazech inscenace dosahuje maximální ladnosti a virtuozity. Někteří artisté si za několik let působení u Cirku La Putyka dokonce vytvořili vlastní cirkusový styl. V tomto případě nemohu nezmínit Michaela Boltnara, který je vynikajícím skokanem na ruské i korejské houpačce a skoro se zdá, že svá salta nejen znásobuje, ale že skáče výš a provádí mnohem riskantnější vruty i obraty.

Ladně předvádí manipulaci s míčky a kbelíkem Alexandr Volný. Jeho styl v sobě pojí jemnost, sílu i sebekontrolou. Díky tomu dokáže žonglérský nebo manipulační pohyb nepravidelně fázovat, nečekaně zastavovat a měnit jeho směr.

V Play jsme svědky salt odražených ze země, přeskoků, plavných salt i stavění lidských pyramid. A jelikož scénografie simuluje dětské hřiště, jsou akrobatům jednotlivé konstrukce oporou i odrazovým můstkem. Jako třeba už zmíněná houpačka.

Vystupují převážně ve skupině. Figury v jednotlivých choreografiích proměňují dynamicky, doslova zběsile. Všichni mužští protagonisté, což je většina obsazení, na jevišti fungují jako jedno tělo. I když choreografie často vychází ze vzájemných šarvátek, akrobati musí být v každém svém pohybu, v každém úkroku stranou, naprosto přesní, aby neohrozili sebe, nebo někoho jiného.

Cirkus je všudypřítomný. Komaro s ním v Play víc než ve Slapstick Sonatě pracuje jako s hmatatelným materiálem, který se ale z pohybového gesta ne vždy mění v gesto významové; příkladem mohou být výstupy Zuzany Havrlantové na šálách nebo obdivuhodná salta a lety plavmo mužských protagonistů. Přiznaná cirkusová exhibice je karikována a podpořena výtvarnou nadsázkou (v případě Play elastickými komickými převleky) nebo ozvláštněna groteskním úšklebkem artistů. Po stránce akrobatické jsou artisté Cirku La Putyka sladěni, herecky už tolik ne. Je stále patrné, kdo je více hercem, a kdo akrobatem.

Jak jsme u Cirku la Putyka zvyklí, inscenace bude zrát a měnit se s časem. Uvidíme, jestli z velké mozaiky vyberou ty nejlepší střípky a složí je do kompaktnějšího tvaru.

Režie: Maksim Komaro, Hrají: Jiří Kohout, Vojtěčh Fülep, Jiří Weissmann, Michael Boltnar, Daniel Komarov, Alexandr Volný a Zuzana Havrlantová, Koncept: Maksim Komaro, Rostislav Novák, Choreografie: Marta Trpišovská, Michael Vodenka, Pohybová spolupráce: Rostislav Novák, Jiří Havelka, Cirkusové konstrukce: Mathieu Gregoire, Martin Florek, Scénografie a rekvizity: Hynek Dřízhal, Kostýmy: Kristina Nováková Záveská, Hudba: Jan Balcar, Světelný design: Jan Mlčoch, Technická spolupráce: Miloslav Vácha, Odborná konzultace: Jaroslav Boltnar, Sidney Pin, Thibault Brignier (ruská houpačka), Petter Wadsten, Maksim Komaro (žonglování), Kajsa Bohlin, Mark Brillant (manipulace s objekty), Stephanie N'durihahe (závěsná akrobacie), Producent: Cirk La Putyka

Veronika Štefanová

Studovala divadelní vědu a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a následně zakončila studium doktorátem na divadelní vědě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Kromě nového cirkusu psala i o divadle do tištěných a online periodik, mezi nimi i do časopisu Svět a divadlo, A2, Divadelních novin a v neposlední řadě do Taneční zóny. Založila online magazín o cirkuse v pod hlavičkou centra pro nový cirkus CIRQUEON, který vede dodnes. V současné době pracuje jako redaktorka kulturní publicistiky v Českém rozhlase Vltava.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?