Nedávno dramaturgie holešovické stagiony Alfred ve dvoře nabídla pražskému publiku výživnou ukázku současné rumunské tvorby Romanian Pulse. Zdá se, že nenápadná přehlídka z kraje Mircei Eliada a Ioany Mony Popovici vzbudila nečekaný rozruch a Janu Bohutínskou inspirovala k následující reflexi.
Představte si, že jednoho dne zjistíte, že tanec ve vaší zemi je zcela bez paměti. Jste sice absolvent nebo absolventka taneční školy, ale o historii tance ve své zemi jste se během studia nedozvěděl/-a skoro nic. Vaši učitelé vám dokonce neumí odpovědět ani na přímo položené otázky – Kdo byl před námi? Na koho navazujeme? Kolují jen legendy. Třeba ta o choreografovi, který se jmenoval Stere Popescu (1920 – 1968). V době nesvobody emigroval a v Paříži způsobil skandál svou avantgardní choreografií. Jedna polovina publika nadšeně tleskala a druhá své bučení doprovodila emotivním házením různých předmětů na scénu. Když dlouho pátráte, najdete několikaminutový záznam inkriminovaného díla. Jak ho ale přečíst? Je to blábol a propadák, nebo revoluční umělecké gesto? Obě verze čtení jsou možné. To samé ostatně platí i pro projekt Romanian Dance History. A těch verzí by mohlo být ještě víc.
Když jste umělec a tvůrce, můžete na ztrátu paměti, o kterou se postaral tuhý nesvobodný režim, zareagovat vlastním způsobem – tvorbou. Rumunští umělci začali spolu s choreografem Manuelem Pelmusem tvořit vlastní Rumunskou taneční historii (Romanian Dance History). Projekt, který dobře demonstruje divadelní proud upozaďující finální dílo jako něco nežádoucím způsobem uceleného a hotového, příliš konvenčního, a upřednostňující proces tvorby, umělecké gesto, jež je nutné chápat v umělecko-společenském kontextu, jestliže se chceme pustit do jeho interpretací. Romanian Dance History (RDH) je dialog – po představení následuje diskuse s diváky; alespoň tak jsem RDH sama dvakrát zažila.
Na Sympoziu v polském Lublinu, které bylo součástí mezinárodního projektu Identity.Move! (zaměřeného na umělecký výzkum), vystoupili Rumuni s částí RDH The Hammer without a Master. Dva tanečníci – performeři. Jeden v obyčejných kalhotách a košili, druhý v kostýmu odkazujícímu ke krojům. Na jevišti se pokusili o „rekonstrukci“ Popescova díla. Rekonstrukci v uvozovkách, protože ve skutečnosti ani omylem nepracují dokumentární, historiografickou formou, ale jdou cestou interpretace, vlastního pohledu, vlastního přemýšlení o předmětu svého zájmu. Využívají všechno, co si zamanou – mystifikaci, parodii, ironii, grotesku, tanec… Výsledkem je vlastně mozaika tanečních klišé v pohybu i mimice, kterou by s přehledem poskládala i kdejaká jiná taneční kultura. A interpretovat mohli i diváci, když zahráli, jak asi tehdy mohlo vypadat aplaudující a bučící publikum. The Hammer without a Master je také využitelný jako guerilla – když tanečníci inkognito přijedou na zahraniční festival, bez pozvání vniknou na jeviště a svým vyprávěním o rumunské taneční historii hacknou seriozní festival a nakrknou jeho organizátory i publikum. Prý, možná.
A že umí nakrknout, to je asi v souvislosti s Romanian Dance History jediné jisté. V Lublinu si jedna divačka při představení demonstrativně roztáhla před obličejem noviny a četla si, aby se nemusela dívat. To samé udělal jeden z diváků v Praze, když tu v Alfredu ve dvoře Rumuni vystoupili s další částí projektu, Social Dance (9. dubna v rámci festivalu Romanian Pulse). Jiní diváci své nakrknutí vyjádřili přímo odchodem uprostřed představení. V hledišti se zcela nezhasíná, takže všechny reakce jsou veřejné, dobře viditelné pro diváky i samotné tanečníky.
Social Dance je na tom z hlediska obtížnosti diváckého porozumění ještě hůř než The Hammer without a Master. Bez kontextu by to bylo jen bezcílné trsání nesourodé partičky na rumunskou popinu. Jenže na oči se tu spolehnout nemůžeme, jde o myšlení, koncept. Ve skutečnosti do rámce rumunské taneční historie vkládá Social Dance romskou kulturu, hudbu manele a tanečníci si ještě části představení dovolují věnovat rumunskému, a v Praze i českému, ministerstvu kultury. Vypadá to nevinně, ale ve skutečnosti to u rumunského publika rezonuje jako rudý hadr u býka. Protože: Tohle (rozuměj Romové) přeci nejsou součást naší (rozuměj rumunské) kultury!
Kdybych měla dva kusy RDH, které jsem viděla, hodnotit jako plnohodnotná představení, považovala bych je za výsměch, který testuje hranice umění a divácké blbosti. Viděla jsem je v divadelních prostorách, což samo o sobě stimuluje očekávání něčeho hotového, profesionálního, zkrátka něčeho, co má určité parametry. RDH taková není. Je to právě zmíněné gesto. Ale je také docela možné, že je skutečně výsměchem – konzervativnímu nacionalismu, snaze petrifikovat jedinou správnou a přijatelnou verzi historie, jedinou verzi dobrého, srozumitelného umění, touze jednou pro vždy a správně popsat lidskou identitu. Až do teď bych byla ochotná napsat, že RDH je lokální projekt, srozumitelný v rumunském kontextu a proto zcela nevhodný jako vývozní artikl. Jenže, copak se nás tyhle „betonovací“ snahy netýkají? Copak se netýkají jakéhokoliv státu, který relativně nedávno prožil a zvládl převratnou historickou změnu (politického režimu, lidského myšlení, chápání svobody)? Copak se netýkají jakéhokoliv státu? Komunity? Paměť je křehká hodnota a pluralita interpretací je možností, která mnohým (skutečně mnohým) nesmírně pije krev.
Romanian Dance History je z hlediska něčeho takového jako umělecké mistrovství, propadák. Jenže o to, myslím, tvůrcům nejde. Jde o to, že chtějí veřejně mluvit o tom, o čem hovořit považují za nutné – jediná pravda neexistuje, natož aby ji někdo vlastnil a historie je konstrukt, který se dá použít k marginalizaci nepohodlných, ke zkrášlování reality, ve prospěch mocenských zájmů (realizovaných třeba i v malinkém tanečním nebo akademickém rybníčku). Nebo se jen všem smějí do očí? Interpretaci se meze nekladou.
