V oblacích bezčasí

Je to již něko­lik měsí­ců, kdy se Nová scé­na lou­či­la se svým vede­ním. Byli jsme zvě­da­ví, co nás, taneč­ní pub­li­kum za dal­ší éry čeká. Po zku­šeb­ním obdo­bí jsme z dosa­vad­ní spo­lu­prá­ce zkla­ma­ní. Jako­by bylo na Nové scé­ně bez­vlá­dí. Vyha­zov ale, zdá se, dosta­ne­me my. Až do kon­ce sezó­ny se nechys­tá žád­ná nová pre­mi­é­ra, v sezó­ně příští jsou na plá­nu pre­mi­é­ry dvě, bohu­žel ale činoherní.

Posled­ní taneč­ní novin­ka na Nové scé­ně — Obla­ka, kte­rá měla pre­mi­é­ru v úte­rý 13. květ­na, byla od začát­ku vel­kým otaz­ní­kem. Rus­ký umě­lec­ký tan­dem Lary Garri a Evge­ny Veni­na, kte­rý je u nás nezná­mou znač­kou, při­jel pod­le pro­gra­mu Nové scé­ny před­sta­vit čes­ké­mu pub­li­ku rus­ký sou­čas­ný tanec. Pod hla­vič­kou Diva­dlo plas­tic­ké­ho tan­ce však tan­či­lo šest čes­kých taneč­ní­ků, vět­ši­nu jejich jmen jsme sly­še­li popr­vé.  Kdo cho­re­o­gra­fy pozval? Šlo o nový dra­ma­tur­gic­ký tah Nové scé­ny či o pro­ná­jem? Mini­mál­ně u mě tyto nejas­nos­ti vzbu­di­ly zájem.

Nevy­da­ře­ná meditace

V obla­cích umě­lé­ho kou­ře se obje­vu­jí muž­ské posta­vy jed­no­du­še odě­ní do vol­ných bílých kalhot. Začá­tek je medi­ta­cí, krát­kým taneč­ním ver­šem z bib­le, malou filo­so­fic­kou glo­sou. Těla taneč­ní­ků vytvá­ří květ loto­su, pro­ple­te­né paže, živý vlní­cí se sta­le­tý strom. Chlap­ci opa­ko­va­ně pro­chá­zí brá­nou paží mož­ná vstříc své budouc­nos­ti. Jsou boží­mi dět­mi i socha­mi Krista.

Po úvod­ním naděj­ném náde­chu ale při­chá­zí jen dýcha­vič­nost a lopotná prá­ce. Leh­kost se ztrá­cí v množ­ství navr­še­ných kli­po­vi­tých sek­ven­cí. Kom­po­zi­ce před­sta­ve­ní zalo­že­ná na zbě­si­lém stří­dá­ní roz­to­div­ných hudeb­ních skla­deb růz­né ener­gie netvo­ří žád­nou dyna­mic­kou lin­ku. Taneč­ní­ci se dřou, seč jim síly sta­čí, napl­ňo­vat dané for­my, dobí­hat do kalei­do­sko­pic­kých obraz­ců, pak zas dopře­du scé­ny, aby se všich­ni vzá­jem­ně pře­lé­za­li a pro­plé­ta­li a zase zpět vzad a tan­čit — držíc se v řadě za rame­na — kus vari­a­ce na folk­lór­ní tanec. Nic z toho ale nedá­vá smysl.

Co je ale z mého pohle­du jed­ním ze stě­žej­ních pro­blé­mů insce­na­ce, by se snad dalo nazvat kri­zí muž­ství na scé­ně. Proč cho­re­o­gra­fo­vé sta­ví tyhle sil­né mla­dé muže do rolí pad­lých labu­tí? Jako­by se muž­ská síla úpl­ně vytra­ti­la. Insce­no­va­ným bojům se nedá věřit. Mís­to, aby se taneč­ní­ci bili v hruď, ples­ka­jí se po těle jako v sau­ně. Když „pře­ba­le­tí“ scé­nu s věn­ci na hla­vách, roze­vlá­va­jíc nad sebou kus fia­lo­vé­ho šifó­nu, při­pa­dá­me si jako na vese­li­ci eunu­chů. Není to bohu­žel jinoš­ství, kte­ré by nás odzbro­jo­va­lo a budi­lo naše sym­pa­tie. Jde tu o ztrá­tu ener­gie jako tako­vé. O absen­ci při­ro­ze­né ener­gie těla, kte­rá tryská ven, pohl­cu­je divá­ky a při­nu­tí je s před­sta­ve­ním sply­nout.
 
Kdy­by se Obla­ka poved­la, moh­la být pojed­ná­ním o his­to­rii lid­ské duše. Moh­la být tím před­sta­ve­ním, kdy ztra­tí­te pojem o čase, pro­to­že všech­no ply­ne ve svém vlast­ním tem­po­ryt­mu. Mís­to toho jsme se během před­sta­ve­ní kou­ka­li na hodinky.

Poza­dí vzni­ku insce­na­ce bylo roz­hod­ně aktu­ál­ní. Cho­re­o­gra­f­ka Lara Garri, kte­rá pochá­zí z Kry­mu, se díky poli­tic­ké situ­a­ci v prů­bě­hu pří­pra­vy insce­na­ce sta­la z ukra­jin­ské občan­ky občan­kou rus­kou. Počí­na­jí­cí kon­flikt ji dokon­ce zne­mož­nil dosta­vit se na někte­ré zkouš­ky. Mimo­cho­dem, kri­ze muž­ství a aktu­ál­ní váleč­né napě­tí ohro­žu­jí­cí svět by bylo téma­tem par exce­len­ce. Ško­da této nevy­u­ži­té šance.

Roz­hod­ně Nové scé­ně nevy­čí­tá­me, že v tuto chví­li hle­dá. Chce-li se vydat novým smě­rem a zatím jas­ně neví kam, má na to plné prá­vo. Avšak my divá­ci, kte­rým o Novou scé­nu jde, chce­me vědět, na čem jsme.