Menu

Imago

Imago

Studio Alta uvedlo premiéru duetu, který se obrátil pro inspiraci do hlubin analytické psychologie, stejně jako to před časem udělal Michal Záhora a Lenka Bartůňková v případě duetu Orbis Pictus.

Projekt Imago choreografky Lucie Kašiarové je podle textu, který dostane každý divák, „volně inspirovaný textem C. G. Junga Anima a Animus, zabývající se existencí alternativní osobnosti v našem nitru“. Předně zapomeňte na doprovodné texty. Zapomeňte na Junga. Určitě mohl být cenným zdrojem inspirace, ale pro diváka je tato informace naprosto zbytečná a v důsledku možná až kontraproduktivní. Na představení doražte bez přípravy, možná si dejte sklenku – ale ne víc. Nechejte za sebou vnější svět, jeho poučky a pravidla a připravte se na práci.

Imago je kontemplativní vizuální cestou lapidáriem lidského těla, sbírka památníků jeho interakcí s okolním světem i se sebou samotným. Trochu připomíná večerní návštěvu barokního hospitalu v Kuksu. Špork by měl radost. O Jungovi nevím. A co divák? Přijde na to. Velmi zajímavé momenty jsou tu občas přerušeny klišé a pasážemi, které připomínají nepasující kostky puzzle. V tomto směru se jako nejkritičtější jeví zřejmě závěr, který působí dramaturgicky bezradně. Ke škodě celého představení, které jinak přináší mnoho podnětných momentů, v nichž je divák uchopen za ruku a obrácen vstříc vlastním myšlenkám; vzniká tu virtuální lešení, které může každý využít po svém. Zpočátku poměrně statické pasáže zároveň počítají s diváckou aktivní účastí; tento koncept je ale bohužel postupně opouštěn a představení jakoby se snažilo otevřít, zjednodušit a zalíbit, začíná být přespříliš konkrétní. Trochu problematické jsou tu přechody mezi některými z obrazů, které je však obvykle snadné odpustit, protože se nakonec překvapivě a velmi nápaditě transformují.

Zcela zásadní složkou – zejména v takto postaveném představení – jsou oba tanečníci, kteří na sebe poutají prakticky konstantní pozornost nerušenou scénografií ani výraznými světelnými či zvukovými zásahy. A je třeba uznat, že právě tato složka funguje velmi dobře. Soňa Ferienčíková a Jaro Ondruš se tu vzájemně skvěle prolínají a doplňují; jejich sehranost je zřejmě nejsilnější součástí představení – na diváka působí téměř sourozeneckým dojmem. Imago se tak s nadsázkou stává cestou moderního Jeníčka a Mařenky lesem periferie lidské mysli, navíc doplněné citlivou prací se světlem, která si za to zaslouží jednoznačně pozitivní hodnocení (na svědomí ji má Pavel Kotlík, držitel „Ceny za nejlepší světelný design“ z roku 2012). S výjimkou již zmíněného závěru není příliš co vytknout ani zvukové složce, jejímž autorem je Mikoláš Růžička; hudba je tu vůči ostatním složkám rovnocenným partnerem, jenž ví, kdy ustoupit do pozadí a kdy se naopak přihlásit o slovo.

Vzhledem k tomu, že šlo o premiéru, lze – i vzhledem ke zkušenostem jednotlivých jeho aktérů – očekávat, že by další vývoj repríz mohl zahladit některé přešlapy. Pro Kašiarovou představuje Imago velkou zkušenost, která jí zcela jistě pomůže v budoucnu lépe formulovat myšlenky a záměry, pro Junga a jeho myšlenkový odkaz to zřejmě nebude znamenat nic… pro diváka však může být zhlédnutí Imaga zajímavou zkušeností a novou platformou pro vlastní sebepozná(vá)ní.

Choreografie: Lucia Kašiarová, Tanec: Soňa Ferienčíková, Jaro Ondruš, Scéna: Marie Gourdain, Hudba: Mikoláš Růžička
Jakub Novák

Povoláním i odborností buněčný biolog se po studiu na Přírodovědecké fakultě UK věnoval v domácí rubrice deníku Aktuálně.cz psaní o politice, školství a v neposlední řadě také kultuře, zejména tanci, kterému se ve volném čase aktivně věnuje. Po návratu z této životní odbočky zpět k výzkumu pokračuje v psaní o tanci a - kultuře obecně - v rámci externí spolupráce s Taneční zónou a deníkem Aktuálně.cz.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?