experiment exitus

Foto: Vojtěch Brtnický

Pro­gram fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha uve­dl s napě­tím oče­ká­va­nou pre­mi­é­ru Spit­fi­re com­pa­ny. Šlo o prv­ní pokus fes­ti­va­lu stát se koo­pro­du­cen­tem a pod­ní­tit novou tvor­bu tak, jak to děla­jí vel­ké evrop­ské a svě­to­vé pře­hlíd­ky. Spit­fi­ři pod vede­ním Pet­ra Bohá­če pra­co­va­li na novém díle v Evrop­ském kul­tur­ním cen­t­ru v Helle­reau a v bru­sel­ském diva­dle Bri­git­ti­nes a v Diva­dle Ponec. A jak to celé dopadlo?

Triptych pohy­bo­vé chi­rur­gie člo­vě­ka a jeho vlast­ní­ho vzta­ho­vé­ho vesmí­ru v podá­ní Spit­fi­re Com­pa­ny pokra­ču­je dru­hou čás­tí. Na téma vyčer­pá­ní a boje s (Par­kin­so­no­vou) cho­ro­bou z insce­na­ce One Step Befo­re the Fall nava­zu­je Spit­fi­re Com­pa­ny kon­fron­ta­cí s trau­ma­ty spo­je­ný­mi s vědo­mím smr­ti. „Smr­ti čelí­cí“ Miřen­ka Čecho­váBára Láta­lo­vá v rám­ci inscen­ce Ani­mal Exi­tus postup­ně pro­chá­ze­jí pěti fáze­mi umí­rá­ní, pěti sta­vy mys­li člo­vě­ka bez­pro­střed­ně čelí­cí­ho smr­ti. Tyto fáze na kon­ci šede­sá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí popsa­la ame­ric­ká psy­cho­lož­ka Eli­sa­be­th Kübler-Ros­so­vá. Pohyb na hra­ni­ci pudů a raci­o­nál­ní­ho myš­le­ní zce­la jis­tě před­sta­vu­je pro taneč­ní a pohy­bo­vé vyjá­d­ře­ní mimo­řád­nou pří­le­ži­tost, záro­veň však jde o pohyb na vel­mi úzké ces­tič­ce, z níž čas­to hro­zí pád do pro­pas­ti prvo­plá­no­vos­ti či klišé – Spit­fi­re Com­pa­ny se však v tom­to bodě daří vel­mi dob­ře balan­co­vat a ješ­tě při­tom divá­ka držet v jis­té for­mě napě­tí a dojmu kon­stant­ní nepři­pra­ve­nos­ti na násle­du­jí­cí obraz. Tro­chu na ško­du je pro­to pou­ži­tý pohy­bo­vý slov­ník, kte­rý je více­mé­ně aktu­a­li­zo­va­nou ver­zí před­cho­zích pro­jek­tů Spit­fi­re Company/Tantehorse. Až se mi při sle­do­vá­ní před­sta­ve­ní vyba­vi­la jed­na z dis­ku­zí na Čes­ké taneč­ní plat­for­mě, na níž si reži­sér Petr Boháč tak tro­chu stě­žo­val na před­ví­da­tel­nost pohy­bo­vých prv­ků v pří­pa­dě Far­my v jes­ky­ni Vili­a­ma Dočo­lo­man­ské­ho – nyní kri­ti­zo­va­né­mu pro­blé­mu čelí sám, pro­blé­mu o to vět­ší­mu, že ve srov­ná­ní s Far­mou pra­cu­je ten­to­krát Boháč a spol. s pohy­bo­vou este­ti­kou v mno­hem vět­ší míře; pře­kva­pi­vě k tomu došlo navzdo­ry angaž­má Báry Láta­lo­vé, kte­rá tak svým pří­stu­pem k věci zabrá­ni­la ale­spoň „zabe­to­no­vá­ní se“ na typic­kých „spit­fi­rov­ských pozi­cích“; vystou­pe­ní se nicmé­ně přes­to v někte­rých mís­tech slé­va­lo v jed­no­li­tý, fád­ní celek, kte­rý sice držel fan­tas­tic­ky pohro­ma­dě, ale za cenu rezig­na­ce na zře­tel­né roz­li­še­ní a cha­rak­te­ris­ti­ku jed­not­li­vých fází (dou­fej­me, že se nestá­vá­me svěd­ky jaké­ho­si nové­ho nežá­dou­cí­ho tren­du, kdy zave­de­né sku­pi­ny začnou upa­dat do ste­re­o­typ­nos­ti s před­sta­vou, že jde o styl a oso­bi­tý jazyk). 

Co také spo­ju­je nej­no­věj­ší díla Spit­fi­re Com­pa­ny a Far­my v jes­ky­ni, je podob­ný pří­stup ke scé­no­gra­fii – jak Infor­má­to­ři, tak Ani­mal Exi­tus pra­cu­je s jas­ně vyme­ze­ným pro­sto­rem, vytvá­ře­jí­cím opro­ti stan­dar­du ješ­tě dal­ší úro­veň bari­é­ry mezi divá­kem a účin­ku­jí­cí­mi. Kon­cept „skle­ní­ku“ je při­tom geni­ál­ně mini­ma­lis­tic­ký a výteč­ně pasu­je do obou kon­cep­tů – v pří­pa­dě Ani­mal Exi­tus je navíc jeho stro­host obo­ha­ce­na pří­tom­nos­tí živé­ho stro­mu, jako­by odka­zu­jí­cí­mu k bib­lic­kým počát­kům lid­stva. Nicmé­ně tato alu­ze je jenom pod­vě­do­má, s inter­pre­ta­cí díla se nijak pod­stat­ně neprotíná.

Čecho­vá s Láta­lo­vou odvá­dě­jí beze­spo­ru pro­fe­si­o­nál­ní prá­ci, což ovšem ješ­tě nut­ně nezna­me­ná, že se jejich per­for­man­ce stá­vá hlu­bo­kým zážit­kem vedou­cím k hlub­ší­mu hnu­tí mys­li. Ona těles­ná inter­pre­ta­ce fází smi­řo­vá­ní se smr­tí – šokem, hně­vem, smlou­vá­ním, depre­sí, a smí­ře­ním – půso­bí totiž mdle a nedů­vě­ry­hod­ně. Jako by člo­věk uvá­zl na kolo­to­či, odkud si ho rodi­če stá­le nevy­zve­dá­va­jí, i když už je čas. Pořád zůstá­vá u hry, navá­zá­ní blíz­ké­ho vzta­hu, urči­tá žádou­cí psy­cho­lo­gic­ká mani­pu­la­ce s divá­kem se nedě­je. Při­tom tu zákla­dy pro tako­vý vztah vytvo­ře­ny jsou.

Ris­kem, kte­rý tak úpl­ně nevy­šel, potom byla slu­chát­ka, kte­rá kaž­dý z divá­ků dostal, a spo­lu s nimi také mož­nost ovliv­ňo­vat zvu­ko­vý dopro­vod k před­sta­ve­ní pod­le vlast­ní vol­by. Pře­pnu – mám hudeb­ní dopro­vod (mimo­cho­dem moc dob­rý a svou syro­vou pří­mos­tí skvě­le dopl­ňu­jí­cí dění na jeviš­ti) nebo pře­pnu podru­hé a hle, slo­ho­vé cvi­če­ní na téma trau­ma­tu. Roz­hod­ně jde o zají­ma­vý nápad, izo­lo­vat divá­ka a sou­čas­ně tak vytvo­řit pro­past umož­ňu­jí­cí sle­do­vat dění na jeviš­ti s urči­tým odstu­pem a mož­ná i nad­hle­dem. Něko­lik aspek­tů toho­to kro­ku má ale samo o sobě eli­mi­nu­jí­cí úči­nek na samot­ný pro­ži­tek. Před­ně se vní­má­ní nebez­peč­ně při­bli­žu­je sle­do­vá­ní tele­vi­ze, kte­ré roz­hod­ně není – navzdo­ry mož­nos­ti pře­pí­nat mezi jed­not­li­vý­mi kaná­ly – vzo­rem divác­ké inter­ak­ce. Může­te namít­nout, že ne for­ma, ale obsah urču­jí divác­kou spo­lu­účast, což je sice prav­da, ale zda­le­ka ne úpl­ná; exis­tu­jí for­my, kte­ré mohou vést k nežá­dou­cí divác­ké pasi­vi­tě, „vypnu­tí“. Ono odi­zo­lo­vá­ní divá­ka má také nepří­jem­ný dopad na jeho per­spek­ti­vu a mož­nos­ti vní­mat před­sta­ve­ní. V nepo­sled­ní řadě nako­nec ješ­tě za toto nepo­hod­lí, nevy­vá­že­né „novou úrov­ní pro­žit­ku“, pla­tí­me – řeč při­tom pocho­pi­tel­ně není o peně­zích, ale pře­de­vším o kva­li­tě zvu­ku, zně­jí­cí­mu ze slu­chá­tek. O samot­né ese­ji, jejímž auto­rem je sám autor insce­na­ce Petr Boháč, asi nemá cenu pří­liš dis­ku­to­vat, osob­ně mě pří­liš dráž­di­la na to, abych se k ní doká­zal neza­u­ja­tě vyjá­d­řit. Půso­bí totiž tak, že jedi­ným důvo­dem její exis­ten­ce není něco kri­tic­ky zpra­co­vat, ale jed­no­du­še plo­dit slo­va, pros­tě být čte­na a poslou­chá­na. Její zařa­ze­ní beru za nej­kri­tič­těj­ší oka­mžik před­sta­ve­ní, kte­rý má zápor­ný dopad na jeho kva­li­tu; kon­fron­to­vat meze raci­o­nál­ní­ho myš­le­ní se slo­vem půso­bí v důsled­ku destruktivně.

I když to nako­nec nemu­sí tak vyznít, návště­vu před­sta­ve­ní Ani­mal Exi­tus dopo­ru­ču­ji – jed­nak nás jako divá­ky kon­fron­tu­je s poměr­ně boles­ti­vým téma­tem, kte­ré může­me čas­to mimo­vol­ně odsou­vat na okraj vlast­ní­ho vní­má­ní a jed­nak tak činí vel­mi zají­ma­vým diva­del­ním jazy­kem. Jeho podo­ba při­tom vybí­zí ke spo­lu­prá­ci, spí­še než ke konfrontaci.

Režie: Petr Boháč, Asi­s­tent režie: Mar­tin Špet­lík, Cho­re­o­gra­fie: Petr Boháč a kol., Inter­pre­ta­ce: Miřen­ka Čecho­vá a Bára Láta­lo­vá, Lek­tor: Sabi­ne Seu­me, Scé­na: Petr Boháč, Svě­tel­ný design: Mar­tin Špet­lík, Video: Chin Yew, Hud­ba: David Koller, Zpěv: Len­ka Dusilová
Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jakub Novák

Povoláním i odborností buněčný biolog se po studiu na Přírodovědecké fakultě UK věnoval v domácí rubrice deníku Aktuálně.cz psaní o politice, školství a v neposlední řadě také kultuře, zejména tanci, kterému se ve volném čase aktivně věnuje. Po návratu z této životní odbočky zpět k výzkumu pokračuje v psaní o tanci a - kultuře obecně - v rámci externí spolupráce s Taneční zónou a deníkem Aktuálně.cz.