Letošní Tanec Praha vygradoval do katarze. Oheň závěrečného legendárního představení Svěcení jara ještě více rozdmýchaly Mouvements. Jejich autorka, kanadská choreografická ikona, Marie Chouinard vybíhá po skončení večera v závalu aplausu na jeviště, skáče do vzduchu jako malá holka, dlouhé plavé vlasy létají nahoru a dolů. Diváci i přes všechno to zlato Hudebního divadla Karlín cítí tepat energii, která námi prorůstá od kořenů.
Stravinského opus magnum – Svěcení jara – přivezla Marie Chouinard do Čech již v roce 2007. Představení bylo sice tehdy nešťastně umístěno do prostoru Sazka Arény, za to však obohaceno o hudebníky Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kteří dramatickou skladbu zahráli živě. Tentokrát byla hudba reprodukovaná, o to ostřejší fokus však zabíral na tanečníky, kteří bouřili v kadenci pádících tónů. Všechno živelně bují, mění se, obcuje a plodí bez jediné pauzy. Jakoby se snad tanečníci nepotřebovali ani nadechnout.
Marie Chouinard Svěcení jara nevypráví. Příběh o vražedném rituálním obětování ženy jí na rozdíl od jiných choreografů Piny Bausch či Anjelina Preljocaje, nezajímá. Jde tu o animalitu, divoký pud, přirozenost života v přírodě. Chouinard nevyvolává synchronizované tančící chóry. Kužely světla naopak zabírají individuality, dvojice, tvory, fauny.
Tanečníci oblečení jen do černých přiléhavých šortek vyskakují, rozevírají své obnažené hrudě, točí se, vytrčují údy do všech stran, jako bájní kentauři přechází prostorem. Prsy se přitisknou vyzývajíc se v boj. Jako plemenní býci. Nad hlavami si přidržují roh, který se vzápětí objeví jako symbol falu, symbol plodivé síly. Kopulační pohyby jsou předvedeny se vší jednoduchostí tvoření, bez sebemenšího náznaku erotiky. Ženy – dvě exotické květiny, jejichž těla jsou poseta velkými trny, se jako obrovskými klepety zachycují jedna do druhé. Proplétají se, pučí. Při vší té pohybové pestrosti, při tom koncertu tělesnosti, nás překvapuje snad jediné, že hudba je možná někdy ještě fyzičtější než tanec sám.
Závěrečná scéna vyústí nečekaně po všem tom běsu do ztišení. Tanečníci se poprvé za celé představení napřímí a klidným krokem rozvážně přistupují do tmy, k divákům. Rozjitřené energetické vlny v těle v nás ale doznívají ještě chvíli poté.
Oživení Michauxových fascinujících kaligrafií
I belgický malíř a básník tvořící ve dvacátém století — Henri Michaux inspiroval svým dílem několik současných choreografů (například Josepha Nadje v choreografii Asobu). Tak jako Stravinský v hudbě, prožívá pohyb a dynamiku v kresbě.
Mouvements jsou založeny na jednoduchém konceptu, který je mistrně naplněn. Scénografií je velké projekční plátno. Jako bychom právě začali číst knihu. Na bílém podkladu se objevují Michauxovy černé kresbičky – precizní kaligrafie, připomínající africké malůvky postaviček na keramice nebo dekadentní skvrny?
Tanečníci v černých trikotech se na mikromomenty těmito tvary stávají. Jejich těla přebírají formu obrazů. Nezůstávají však statickým negativem, fyzickou akcí oživují taneční energii, kterou Michaux do svých, na první pohled, primitivních postaviček, vložil. A tak se podaří něco, co jsme možná nečekali. Nejen, že si užíváme dokonalou kopii 2D obrazu pomocí fyzického těla. Díky tanečníkům kresby můžeme pochopit. Tak jako slova, která jsou pochopena, až když se vysloví. Marie Chouinard neilustruje, ale interpretuje a komponuje. V Michauxových kresbách necítí zenový klid, ke kterému by mohla směřovat spontánnost kaligrafických ornamentů, ale meditaci v šílenství a možnosti pohybu. Elektronická hudba buší a kresby se kupí. Nejde však jen o jednotlivé symboly, ale o jejich propojení, které vytváří choreografii. Tanečníci vybíhají tak rychle, že znak na plátně vzniká málem později než jeho taneční význam. Jako černí ptáci se rozlézají se po prostoru, tvoří organismy. Organičnost, živelnost, touha po životě ale není u Mouvements základem, tak jako tomu u Svěcení jara. Mouvements zůstávají formálnější, vycházejí ze strukturované povahy grafického prvku.
Mariiny metamorfózy
Ani po šestatřiceti letech práce nepřestává Marii Chouinard fascinovat lidské tělo a metamorfózy, kterých je schopno. Je architektem těla. Zpracovává ho jako instrument, který jakoby snad ani nebyl tvořen orgány, ale jen svaly a energetickými poli. Je demiurgem, který pomocí těla dokáže pojmenovat svět. A že je v tom opravdu mistr, když dokáže zatančit i vaše přání, jak se jí to povedlo na představení ve Veletržním paláci v performanci In Museum.
A my děkujeme Tanci Praha, že nám i on letos jedno přání splnil, to, aby taneční sezóna končila velkým očistným potleskem.
