(Příliš) vysoká cena lidské koexistence

foto: Michal Hančovský

„Síla slo­va je mon­stróz­ní. Drb je sil­něj­ší zbraň než jaká­ko­li jiná zbraň, snad­no a rych­le může ublí­žit nebo změ­nit živo­ty lidí od zákla­dů,“ necha­la se před časem v roz­ho­vo­ru pro Taneč­ní zónu sly­šet čes­ká taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka Len­ka Vag­ne­ro­vá. Prá­vě tato její fas­ci­na­ce se nako­nec sta­la také námě­tem nej­no­věj­ší­ho poči­nu GOSSIP.

Jak čas­to se vaše vlast­ní roz­ho­vo­ry týka­jí nepří­tom­ných osob a „spo­le­čen­ských“ témat? Občas? Tu a tam? Jde o domé­nu bul­vá­ru a lidí, kte­ří ho čtou? Že tu nejde o okra­jo­vý jev z rezer­va­cí lidí, kte­ří nema­jí nic lep­ší­ho na prá­ci, vypo­ví­dá i fakt, že jsou drby před­mě­tem při­bliž­ně dvou tře­tin kon­ver­za­cí. Proč tomu­to význa­mu neod­po­ví­dá také míra její umě­lec­ké reflexe? Jde z umě­lec­ké­ho pohle­du o pří­liš banál­ní, ple­bej­ské téma? Těž­ko říct, mož­ná je pros­tě jen vní­ma­né jako nepří­liš zají­ma­vé. Navíc je nato­lik sou­čás­tí naše­ho běž­né­ho fun­go­vá­ní, že si jen s náma­hou lze od něj vytvo­řit odstup. Vag­ne­ro­vá to přes­to z něja­kých důvo­dů zku­si­la. A jak už tomu je v pří­pa­dě její tvor­by zvy­kem, zce­la opráv­ně­ně byl ten­to počin od počát­ku dopro­vá­zen vel­kým očekáváním.

Než se však pře­su­ne­me k dal­ší refle­xi této insce­na­ce, je ješ­tě dob­ré si uvě­do­mit, s čím se tu vlast­ně potý­ká­me, jakou úlo­hu hra­jí drby v lid­ské spo­leč­nos­ti. Když si pro tuto chví­li odpus­tí­me „osob­ní hle­dis­ko“ a poten­ci­ál­ně destruk­tiv­ní dopa­dy na jejich cíle, jsou drby někte­rý­mi věd­ci pova­žo­vá­ny za jed­ny ze základ­ních sta­veb­ních kame­nů soci­ál­ní­ho a kul­tur­ní­ho živo­ta spo­leč­nos­ti a dokon­ce také nezbyt­nou pod­mín­ku vývo­je lid­ské inte­li­gen­ce. Exis­ten­ce člo­vě­ka v tako­vé spo­leč­nos­ti však ve výsled­ku tro­chu při­po­mí­ná běh po ten­kém ledu ves­nic­ké­ho ryb­ní­ka. Nese s sebou obrov­ský náklad stra­chu a smut­ku – při­čemž zejmé­na smu­tek (s kap­kou bez­na­dě­je) je také cítit napříč celým před­sta­ve­ním více než vrcho­va­tě. Prá­vě v tom­to ohle­du je GOSSIP sku­teč­ně impo­zant­ní. Ohro­mu­jí­cí kon­cen­t­ra­ce myš­le­nek a posto­jů, o kte­rých jeho jed­not­li­vé úse­ky vypo­ví­da­jí, je vskut­ku mimo­řád­ná. Mno­ho vrs­tev­na­tost výpo­vě­di, kdy je napří­klad člo­věk jed­ním dechem zob­ra­zo­ván jako hrač­ka v rukách ostat­ních a sou­čas­ně s tím je nám před­klá­dá­na výpo­věď o zrůd­nos­tech, kte­rých se naše spo­leč­nost dopouš­tí na jiných živých tvo­rech, sama o sobě zaslou­ží potlesk. Jako divák cítí­te slzy za smí­chem. Dění není nikdy čer­no­bí­lé, a vám poma­lu dochá­zí, s jakou zruč­nos­tí je tu zachy­ce­na kom­plex­nost sou­čas­né spo­leč­nos­ti. V tom­to smě­ru není sku­teč­ně co vytknout.

Vag­ne­ro­vá před divá­ky rýsu­je jed­not­li­vá malá bitev­ní pole lid­ských tvo­rů jako figu­rek v rukách ostat­ních. Divák v tako­vém oka­mži­ku začí­ná vní­mat pro­blém, neu­r­či­té pnu­tí a sna­hu se z této situ­a­ce vyma­nit. V tu chví­li při­chá­zí poci­ty bez­moc­nos­ti. Už Bakunin ve svém díle pou­ka­zo­val na obtíž­nost vzpou­ry vůči „při­ro­ze­né“ tyra­nii člo­vě­ka ze stra­ny spo­leč­nos­ti, v níž žije. Je čas­to obtíž­ně postřeh­nu­tel­ná, jeli­kož nám čas­to při­pa­dá daná a při­ro­ze­ná – a o to je její půso­be­ní sil­něj­ší a zhoub­něj­ší. Para­dox­ně, což se v GOSSIP také daří vel­mi dob­ře uka­zo­vat, jsme to ve sku­teč­nos­ti čas­to my sami, kte­ří si ubli­žu­je­me nej­ví­ce. Jsme nej­lep­ší­mi spo­lu­pa­cha­te­li zla, kte­ré je na nás v růz­né inten­zi­tě vyko­ná­vá­no. A trestat sám sebe celou věc roz­hod­ně neu­leh­ču­je. Oko­lí kaž­dé­ho člo­vě­ka v něm zůstá­vá hlu­bo­ce otiš­tě­no a najít jeho okra­je a kon­fron­to­vat je vyža­du­je jed­nak mimo­řád­nou sílu, a jed­nak moti­va­ci tak vůbec uči­nit. Pří­liš jsme si zvyk­li na kon­t­ro­lu a dohled, před­pi­sy a záko­ny, jejichž podo­bu s námi nikdo nikdy nedis­ku­to­val, ale jejichž násle­do­vá­ní se od nás auto­ma­tic­ky vyžaduje.

Tema­tic­ký vývoj insce­na­ce od samot­né­ho drbu či pomlu­vy, zmí­ně­né v samot­ném názvu, k roz­bo­ru lid­ské exis­ten­ce v moři jiných, je pro­pra­co­va­ný a záro­veň snad­no sro­zu­mi­tel­ný. Ona zmi­ňo­va­ná bitev­ní pole se postup­ně odha­lu­jí a uka­zu­jí svou sku­teč­nou podo­bu – jde o kou­řo­vé clo­ny naší neschop­nos­ti (či pou­ze nechu­ti?) do své­ho oko­lí aktiv­ně zasa­ho­vat. Per­for­me­ři se tu stá­va­jí lout­ka­mi oče­ká­vá­ní a pře­dem daných vzor­ců a vazeb. Hra­jí své role v pře­dem vyme­ze­ných kole­jích. Jsou zaměst­na­ní stá­le nový­mi a nový­mi věc­mi a tak se zvlá­da­jí dlou­ho pochyb­nos­tem a smut­ku vyhý­bat. Kon­fron­ta­ce s oko­lím při­chá­zí až po zlo­mu, kdy pře­te­če pomy­sl­ný pohár trpě­li­vos­ti a člo­věk si napl­no uvě­do­mí ira­ci­o­na­li­tu vazeb v síti, v níž je chy­cen. Naro­ze­ni­no­vý večí­rek, kde se celý ten­to pro­ces ode­hrá­vá, je nicmé­ně pro mě osob­ně tro­chu pro­ble­ma­tic­ký, zejmé­na ve vzta­hu k před­cho­zí před­sta­ve­ní Sor­ce­rer. Na něj má totiž GOSSIP údaj­ně vol­ně nava­zo­vat – nicmé­ně ve sku­teč­nos­ti prak­tic­ky kom­plet­ně pře­bí­rá jeho rámec a pou­ze ho plní odliš­ným obsa­hem. Neznám sku­teč­nou pří­či­nu toho­to kro­ku, ale vzhle­dem k tomu, že jde o mimo­řád­ně efekt­ní for­mu, to v důsled­ku pro divá­ka žád­ný význam­něj­ší pro­blém nepředstavuje.

GOSSIP láme kos­ti našim obra­zům ve spo­leč­nos­ti, v níž více či méně dob­ro­vol­ně pře­bý­vá­me, pře­tvá­ří je a kon­fron­tu­je nás s nimi – a v důsled­ku i s naším vlast­ním pokry­tec­tvím. Syner­gie s poci­ty a činy před­sta­vo­va­ných cha­rak­te­rů umoc­ňu­jí vní­má­ní a samot­ný divác­ký záži­tek, mode­lo­va­ný kom­bi­na­cí hud­by, svě­tel i scé­ny, jimž chy­bí hlu­chá mís­ta. Ohro­mu­jí­cí je také záběr témat, kte­rý je insce­na­ce schop­ná pojmout, aniž by se jed­not­li­vé „zprá­vy o sta­vu svě­ta kolem nás“ navzá­jem ruši­ly či půso­bi­ly výhruž­ně. Že půjde o jed­nu z udá­los­tí sezó­ny, asi nikdo od začát­ku nepo­chy­bo­val; a toto oče­ká­vá­ní bylo nako­nec — i navzdo­ry ono­mu pře­kva­pi­vé­mu postu­pu vzhle­dem k před­cho­zí­mu před­sta­ve­ní Sor­ce­rer — naplněno.

Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Len­ka Vag­ne­ro­vá, účin­ku­jí: Fan­ny Barrou­qué­re, Andrea Opav­ská, Radoslav Pio­var­či, Bra­ni­slav Bašis­ta, Michal Heri­ban, Ivo Sed­lá­ček, hud­ba: Ivan Acher, scé­no­gra­fie: Jakub Kopec­ký, kos­týmy: Jakub Kopec­ký a Jana Moráv­ko­vá, svě­tel­ný design: Michal Kříž, zvu­ko­vý design: Andrej Jur­ko­vič, pro­duk­ce: Andrea Vag­ne­ro­vá. Za pod­po­ry: Minis­ter­stvo kul­tu­ry ČR, Hlav­ní měs­to Pra­ha, medi­ál­ní part­ner: Taneč­ní aktuality

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jakub Novák

Povoláním i odborností buněčný biolog se po studiu na Přírodovědecké fakultě UK věnoval v domácí rubrice deníku Aktuálně.cz psaní o politice, školství a v neposlední řadě také kultuře, zejména tanci, kterému se ve volném čase aktivně věnuje. Po návratu z této životní odbočky zpět k výzkumu pokračuje v psaní o tanci a - kultuře obecně - v rámci externí spolupráce s Taneční zónou a deníkem Aktuálně.cz.