MÉDEA! Já ne žena, ne muž.

foto: Marián Medlen

Jeze­ro u Strau­ßber­gu. Zpust­lý břeh. Mezi splaš­ky muži a ženy.

Médea, Iáson, Médea, Iáson, Médea a Iáson. Všech šest ztros­ko­tan­ců vypli­vl pří­liv aso­ci­a­tiv­ních ver­šů Hei­ne­ra Mülle­ra zpát­ky na pev­ni­nu, aby se vypo­řá­da­li se svou spo­leč­nou minu­los­tí. Lás­ka, důvě­ra, oběť, man­žel­ství, rodi­na, nevě­ra a pokaž­dé jiný konec podob­né­ho pří­bě­hu. V duši však zůstá­vá rýha vždy stej­ně hlu­bo­ká. V síti sta­tic­kých a pohyb­li­vých obra­zů, emo­cí, expre­si­vi­ty vyjá­d­ře­né slo­vem a pohy­bem mohou fun­go­vat tyto antic­ké myto­lo­gic­ké (ale až děsi­vě rea­lis­tic­ké posta­vy) jako odraz arche­ty­pál­ní­ho vzta­hu muže a ženy se vším, co obná­ší a mož­ná více, než by se na prv­ní pohled zdálo.

Hei­ner Müller nepat­ří v Čes­ku mezi nej­in­sce­no­va­něj­ší němec­ké auto­ry a pro insce­ná­to­ry před­sta­vu­je jak inter­pre­tač­ní, tak insce­nač­ní výzvu. O to zají­ma­věj­ší je pak vidět, jak s jeho hra­mi – bás­ně­mi – aso­ci­a­tiv­ní­mi prou­dy slov tvůr­ci naklá­da­jí. Bás­nic­ká insta­la­ce MAYDAY!, veli­ce neotře­lá insce­na­ce Mülle­ro­va bás­nic­ko-dra­ma­tic­ké­ho triptychu Zpust­lý břeh Mate­ri­ál k Médee Kra­ji­na s Argo­nau­ty je site-spe­ci­fic pro­jekt poslu­cha­čů 3. roč­ní­ku ate­li­é­ru režie a dra­ma­tur­gie JAMU Bar­bo­ry Cho­van­co­véJaku­ba Liš­ky, kte­rý byl rea­li­zo­va­ný na kon­ci dub­na ve sta­ré Mosi­la­ně na uli­ci Špi­tál­ka v Brně.

Hlav­ní hala býva­lé brněn­ské fab­ri­ky Mosi­la­na a její postran­ní míst­nos­ti se v insce­na­ci pro­mě­ňu­jí v pro­stor bez ply­nou­cí­ho času jako­by vytr­že­ný z posta­po­ka­lyp­tic­ké rea­li­ty. To je pocit, se kte­rým „pozo­ro­va­tel“ (v tom­to pří­pa­dě niko­liv pasiv­ní divák) do zdán­li­vě odci­ze­né­ho svě­ta vstu­pu­je. Jeho úko­lem je násle­do­vat šest her­ců (tři muže svým kos­tý­mem při­po­mí­na­jí­cí vojá­ky a tři ženy zaha­le­né v obva­zech a bílých umě­lých ste­ril­ních plát­nech, jako­by prá­vě utek­ly z ope­rač­ní­ho sálu), kte­ří se postup­ně vystří­da­jí ve třech scé­nách insce­na­ce. „Pozo­ro­va­te­li“ začne během pro­hlíd­ky pře­ži­vších obra­zů na opuš­tě­né špi­na­vé výrob­ní plo­še s pro­vlh­lý­mi zdmi postup­ně dochá­zet, že se oci­tá ve svém vlast­ním svě­tě. Na něko­lik desí­tek minut se nachá­zí ve vlast­ní rea­li­tě jen zba­ve­né růz­no­ro­dých barev, zvu­ků a pachů, kte­ré roz­pty­lu­jí pozor­nost, aby moh­lo být akcen­to­vá­no to oprav­du pod­stat­né. To co se v této rea­li­tě udá­vá se „pozo­ro­va­te­le“ bez­pro­střed­ně týká. Má mož­nost spat­řit sám sebe v obra­zech ztě­les­ně­né­ho muž­ské­ho a žen­ské­ho prin­ci­pu v posta­vách Médey a Iáso­na, kte­ré jsou zde poja­ty jako pro­sto­ro­vě a his­to­ric­ky nezá­vis­lá platnost.

Jeden z klí­čů k ucho­pe­ní a ori­en­ta­ci v insce­na­ci před­sta­vu­je čís­lov­ka tři. Tři čás­ti tex­tu, tři pro­sto­ry, tři Médey a tři Iáso­no­vé dohro­ma­dy ve třech scé­nic­kých obra­zech.. Důle­ži­tá role divá­ka je sil­ně akcen­to­vá­na veli­ce čas­tým jed­ná­ním v rovi­ně, ve kte­ré se boří ilu­ziv­nost před­sta­ve­ní, a repli­ka­mi obrá­ce­ný­mi smě­rem k pub­li­ku, čímž se pře­kra­ču­je rámec diva­del­ní inscenace.

Pou­ze v prv­ní scé­ně se na nejed­not­ném čle­ni­tém pro­sto­ru u vcho­du do haly setká­va­jí všech­ny Médey se tře­mi Iáso­ny. Jed­ná­ní je plné stra­chu, nási­lí, váš­ně a muž­ské a žen­ské posta­vy se k sobě v párech sta­ví ne jako rov­no­cen­ní part­ne­ři, ale v růz­ných hie­rar­chic­kých vzta­zích. Výklad, že pou­ze tím­to způ­so­bem se pro­lí­ná muž­ský a žen­ský svět, je poně­kud skep­tic­ký. Dru­há scé­na pat­ří výhrad­ně Méde­ám ve třech rovi­nách její­ho žen­ské­ho prin­ci­pu a posled­ní Iáso­no­vi zpo­dob­ně­né­mu opět v růz­ných pří­stu­pech k život­ní­mu poslá­ní „být muž“.

Samot­ný Mülle­rův text se opí­rá o antic­ký mýtus o kol­chid­ské prin­cezně-čaro­děj­ce Médee. Ve zkrat­ce řeče­no obě­to­va­la Médea po zra­dě otce celý svůj domov a necha­la zabít bra­t­ra, aby Iáso­no­vi pomoh­la zís­kat zla­té rou­no. Iáson na ní však přes slib věr­nos­ti zapo­mněl a ve vlas­ti se zami­lo­val do Kre­on­to­vy dce­ry, kte­rou se také roz­hod­ne pojmout za man­žel­ku. Médea se mu za zra­du pomstí tak, že jeho snou­ben­ku lstí usmr­tí a tak i své dvě děti. Dru­há scé­na insce­na­ce MAYDAY!, stej­ně jako Müller ve dru­hé čás­ti své­ho triptychu Mate­ri­ál k Médee, z toho­to tra­gic­ké­ho mýtu vychá­zí. Tři hereč­ky ztě­les­ňu­jí­cí mateř­skou Médeu, Médeu ero­tic­kou a Médeu raci­o­nál­ní se v malé zad­ní míst­nos­ti sta­ré Mosi­la­ny vyrov­ná­va­jí se zjiš­tě­ním Iáso­no­vi zra­dy v jejich lás­ce. Nachá­ze­jí se na svém vlast­ním úze­mí, kde si hra­jí s jed­ním z Iáso­nů a jeho novou milen­kou, jako s lout­ka­mi, při­čemž kaž­dý z jejích žen­ských prin­ci­pů se pro­je­vu­je v plné síle. Jed­ná se o půvab­nou sou­hru bás­nic­kých replik, ori­gi­nál­ních jak pohy­bo­vě tak jazy­ko­vě poja­tých gest, expre­siv­ních pohy­bů, plá­če, iro­nic­ké­ho smí­chu a kři­ku, kte­rá kon­čí agó­nií upá­le­né Kre­on­to­vy dce­ry a totál­ním odci­ze­ním Iáso­na se vše­mi tře­mi Médeami.

V posled­ní scé­ně se obje­vu­jí tři Iáso­no­vé na nej­vět­ším roz­lehlém ote­vře­ném pro­sto­ru sta­ré fab­ri­ky, kam se spo­leč­ně s nimi, po dru­hé scé­ně pře­su­nu­lo celé pub­li­kum. Argo­nau­ti-Iáso­no­vé plu­jí na ces­tě bez cíle někde na širém moři, dale­ko od pev­ni­ny. No par­king. Jako kon­trast k nim půso­bí zvuk na zem dopa­da­jí­cích odpad­ků od stro­pu haly, kte­ré při­po­mí­na­jí splaš­ky vyná­še­né pří­li­vem moře zpát­ky na břeh. Je to jiná for­ma kata­stro­fy než v před­cho­zím Méde­i­ně obra­zu ve stís­ně­ném uza­vře­ném pro­sto­ru, kde tragé­die poma­lu pro­růs­tá své­ho původ­ce-Médeu, kte­rá nemá kam uté­ci, až ji nako­nec pohl­tí . Iáso­no­vé se jako blud­né duše sna­ží pocho­pit Méde­i­no jed­ná­ní, kte­ré při­nes­lo zká­zu jejich vzta­hu, jemu i jí samot­né. Kaž­dý za sebe odpo­ví­da­jí na její roz­hod­nu­tí zacho­vat si svou vlast­ní hrdost a potla­čit mateř­ský pud a lás­ku. Iáso­na lze opět vní­mat ve třech rovi­nách jeho muž­ské iden­ti­ty, při­čemž kaž­dá z nich při­ná­ší svůj vlast­ní pohled. Iáson, kte­rý sbí­rá neo­pra­co­va­né roz­tříš­tě­né kame­ny, se pokou­ší posta­vit opev­ně­ní hníz­da z odpad­ků, snad vytou­že­né­ho domo­va a toho, co z ilu­ze rodi­ny ješ­tě zbý­vá. Váš­ni­vý až agre­siv­ní Iáson se pohy­bu­je vol­ně po pro­sto­ru a brá­ní svou vlast­ní svo­bo­du a indi­vi­du­a­li­tu a tře­tí Iáson, po celou dobu pří­tom­ný ve dru­hé scé­ně jako part­ner a lout­ka Médeí, kte­rý si plně uvě­do­mu­je násled­ky své zra­dy, pro­ná­ší své repli­ky a poma­lý­mi kro­ky se sna­ží jen jít dál, stá­le se sune dopře­du. Vzpo­mín­ku na Médeu a neu­tu­cha­jí­cí vědo­mí zra­dy ztě­les­ňu­je oběť pla­zí­cí se mlč­ky přes kra­ji­nu s Iáso­ny s noha­ma v beto­nu a pyt­lí­kem na hlavě.

MAYDAY! je pozo­ru­hod­ný pro­jekt, ze kte­ré­ho sebe­re­a­li­za­ce tvůr­ců a téma při­ja­té za své pří­mo čiší. Za pozor­nost jis­tě sto­jí i spe­ci­fic­ké herec­tví, kte­ré je zalo­že­no na ztě­les­ňo­vá­ní emo­ce či život­ním prin­ci­pu a niko­liv kla­sic­ké posta­vy, přes­to­že se k těm­to emo­cím skr­ze posta­vu při­stu­pu­je. Nej­ví­ce str­hu­jí­cí je však vol­nost a leh­kost, se kte­rou je Mülle­rův text insce­ná­to­ry pojat. Snad pro­to, že nejsou sva­zo­vá­ni žád­ným diva­del­ním pro­vo­zem a jde „pou­ze“ o stu­dent­ský pro­jekt má insce­na­ce v jis­tém smys­lu vel­kou sílu pro­mlou­vat. MAYDAY! je apel. Nejen za insce­no­vá­ní opo­mí­je­ných tex­tů Hei­ne­ra Mülle­ra, za méně obvyk­lé diva­dlo, ale také za pře­mýš­le­ní o lid­ské podstatě.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.