Nedospělci ve změti obrazů

foto: Jan Dvořák

Málo­kte­rý čes­ký tvůr­ce je tak zatvr­ze­lý jako Miroslav Bam­bu­šek. Jeho ape­la­tiv­ní pro­jek­ty, kte­ré vět­ši­nou vychá­zí z genia loci býva­lých industri­ál­ních či jinak vyu­ží­va­ných objek­tů, pola­ri­zu­jí divác­kou obec. Tema­ti­zu­jí totiž „čes­ko němec­ké vyrov­ná­ní“ po roce 1945, pade­sá­tá léta i stav sou­čas­né západ­ní civi­li­za­ce. Po čtyř­le­tém celo­re­pub­li­ko­vém site spe­ci­fik cyk­lu Ces­ty ener­gie a insce­na­ci Qua­tro Mother Fuc­kers, kte­rou Bam­bu­šek vytvo­řil ve sklep­ních pro­sto­rách Nákla­do­vé­ho nádra­ží Žiž­kov pro fes­ti­val …příští vlna/next wave… v loň­ském roce, oku­po­val letos v červ­nu se svým týmem jed­nu z hal dří­věj­ší papír­ny ve Vra­ném nad Vltavou.

Are­ál papír­ny pře­stal slou­žit původ­ní­mu úče­lu před více jak dese­ti lety. Ve svém tor­zu před­sta­vu­je živou paměť. Opuš­tě­né budo­vy upo­mí­na­jí na epo­chu děl­nic­ké rene­san­ce, blíz­kost kole­jiš­tě zase na pová­leč­né trans­por­ty do „Říše“. Jejich dneš­ní stav nahrá­vá úva­hám nad sla­bi­na­mi libe­rál­ní demo­kra­cie. Per­la ve Vra­ném nad Vlta­vou, jak se v sou­čas­né době objekt býva­lé fab­ri­ky nazý­vá, v sobě klou­bí něko­lik inspi­rač­ních zdro­jů. Bam­bu­šek se ve svém novém opu­su Pro­me­theus sna­žil obsáh­nout prak­tic­ky všech­ny – čes­ko němec­ké vzta­hy, kri­ti­ku spo­le­čen­ských pomě­rů, poli­tic­ké repre­zan­ta­ce a to vše neli­cho­ti­vě a s despek­tem vůči národ­ním hod­no­tám. Na podi­vu­hod­nou až gil­ga­me­šov­skou výpra­vu za jakým­si pra­me­nem, se vydá­vá šes­ti­ce mužů. Ces­tu ini­ciu­je vzdo­ro­vi­tý sta­řík Leo Milo­sla­va Mejz­lí­ka. Z inva­lid­ní­ho vozí­ku udí­lí roz­ka­zy svým poně­kud bizar­ním prů­vod­cům, kte­ří jsou, kaž­dý tro­chu jinak, stig­ma­ti­zo­vá­ni kri­zí muž­ství. Do jejich rolí Bam­bu­šek obsa­dil stá­li­ce domá­cí alter­na­tiv­ní scé­ny. Vyši­nu­té­ho léka­ře před­sta­vu­je Jakub Fol­varč­ný, jež se s vírou v moder­ní medi­cí­nu pokou­ší bez úspě­chu sta­bi­li­zo­vat direk­tiv­ní­ho star­ce. Nápo­moc­ná mu má být umě­lá inte­li­gen­ce, robot Michel — ver­ze muž, kte­ré­ho hra­je Jiří Čer­ný a poslé­ze i napří­klad neza­měst­na­ný malíř Henri Jaku­ba Got­twal­da. Prv­ní část situ­o­va­ná do vrch­ní­ho pat­ra pro­bí­há jako ini­ci­ač­ní schůz­ka zasvě­ce­ných. Pre­zen­tu­je všech­ny zúčast­ně­né a před­vá­dí jejich osob­ní traumata.

Na roz­díl od závě­reč­né smě­le obra­zi­vé čás­ti, kde Bam­bu­šek s pře­hle­dem roze­hrá­vá pro­stor, půso­bí jako neob­rat­ná kon­ver­zač­ka něko­li­ka excen­t­ric­kých exis­ten­cí. Nepří­liš pře­svěd­či­vá je i dru­há část insce­na­ce situ­o­va­ná do jes­ky­ně, kte­rou divá­ci sle­du­jí sho­ra z ocho­zu. Zde se chá­pe ini­ci­a­ti­vy hlav­ní prů­vod­ce Otto Milo­sla­va Köni­ga. Hovo­ří o síni zapo­mně­ní, po uži­tí hero­i­nu upa­dá do tran­zu a horeč­na­tě pře­chá­zí do něm­či­ny. Vyjma ata­ku a ohně zapá­le­né­ho v ple­cho­vém prá­del­ňá­ku, dost laci­né­ho efek­tu, sle­du­je­me totiž z výš­ky muže spí­cí na beto­no­vé pod­la­ze. Tepr­ve když divák sestou­pí do pod­svě­tí, prehis­to­rie, hlu­bin duše, či jak­ko­li bude­me finál­ní úze­mí ozna­čo­vat, zaži­je diva­del­ní extá­zi. Ote­vře se před ním čle­ni­tý pro­stor obrov­ské haly, jež doká­že Bam­bu­šek zabyd­let, efekt­ně vysví­tit a pře­pa­žit monu­men­tál­ním bílým závě­sem, kte­rý pou­ží­vá jako pro­jek­ční plát­no. Změť atmo­sfé­ric­kých obra­zů i moho­vrs­tev­na­tý jazyk stří­da­jí­cí lyri­ku s jadr­ným výra­zi­vem, se dotý­ká otá­zek po exis­ten­ci člo­vě­ka a jeho vzta­hu k tomu, z čeho vze­šel. Z nedo­spě­lých mužů činí pro­střed­nic­tvím indi­vi­du­ál­ní zkouš­ky osví­ce­né někdy i na úkor jejich záni­ku. Nedo­spě­lé spo­leč­nos­ti sčí­tá účty. Oheň, kte­rý dmý­chá moder­ní Hefais­tos, záro­veň osvo­bo­zu­je a ničí. Ničí pří­tom­nost a pře­de­vším minu­lost, kte­rou jsme zatí­že­ni. Muž­ské běs­ně­ní v odé­ru pra­chu a potu se nápad­ně podo­bá očist­ným ritu­á­lům antic­ké­ho věku. 

Bam­buškův Pro­me­theus je moder­ní, i když nejed­no­znač­nou parafrá­zí antic­ké­ho mýtu o stvo­ři­te­li člo­vě­ka, kte­ré­mu při­ne­sl oheň. Vyni­ká zejmé­na suges­tiv­ní ima­gi­na­cí a herec­kým obsa­ze­ním, trosko­tá však na nevy­vá­že­ném tex­tu, sna­ží­cím se postih­nout pří­liš mno­ho motivů.

režie: Miroslav Bam­bu­šek
výpra­va: Zuza­na Bam­bu­šek Krej­z­ko­vá a Jana Pre­ko­vá
dra­ma­tur­gie: Tere­za Mareč­ko­vá
hud­ba: Tomáš Vtí­pil
bicí: Ště­pán Chlouba

hra­jí: Milo­slav König, Milo­slav Mejz­lík, Tomáš Bam­bu­šek, Jiří Čer­ný, Jakub Got­twald, Jakub Fol­varč­ný, Libor Štech nebo Petr Podzemský

pre­mi­é­ra 1. červ­na 2016
psá­no z reprí­zy 15. 6. 2016

 

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.