Co je bez chvění, není pevné

Spo­leč­ným jme­no­va­te­lem zahra­nič­ních pro­duk­cí na letoš­ním roč­ní­ku fes­ti­va­lu Nul­tý bod byl neklid, vib­ra­ce vyvo­la­ná tou­hou po změ­ně — poli­tic­ké, spo­le­čen­ské, osob­ní, hlu­bo­ká nespo­ko­je­nost s daným sta­vem věcí, kte­ré je tře­ba pohy­bem, ges­tem či jakým­ko­li jiným výra­zem roze­chvět, revi­do­vat, změ­nit či potvr­dit. Kro­mě shod­ných moti­vů spo­jo­va­lo insce­na­ce i str­hu­jí­cí pro­ve­de­ní, jež pře­vy­šo­va­lo v jed­not­li­vých dis­ci­pli­nách běž­ný domá­cí standard.

Mini­mál­ní black and white

Úspor­ný a vel­mi kon­krét­ní jazyk fyzic­ké­ho diva­dla před­ved­la hned prv­ní fes­ti­va­lo­vý večer dán­ská per­for­mer­ka Kitt John­son v insce­na­ci Post No Bills. V čer­ném ove­ra­lu s kuklou na hla­vě se pohy­bo­va­la v přís­ně vyme­ze­ném pro­sto­ru, tvo­ře­ném bílým bale­ti­zo­lem a geo­me­t­ric­ký­mi svě­tel­ný­mi plo­cha­mi. Pro­střed­nic­tvím mini­mál­ních gest se pokou­še­la for­mu­lo­vat roz­díl mezi akcí a kli­do­vým stá­di­em. Z tex­til­ní­ho kruný­ře, kte­rý ji pou­tal s minu­los­tí a nedo­vo­lo­val ji vykro­čit vpřed, nej­pr­ve vysvo­bo­di­la pod­bři­šek, z něhož doved­nou pra­cí s nejmen­ší sva­lo­vi­nou vytvo­ři­la vetřel­ce ve vlast­ním těle. Poslé­ze obna­ži­la i své ruce a hor­ní polo­vi­nu tru­pu, aby zůsta­la ve svět­lém prádle, jiná, čis­tá, zra­ni­tel­ná. Na závěr smy­la i sto­py na pod­la­ze, kte­rou poli­la vodou z při­chys­ta­né­ho kýble a podél kalu­ží zvý­raz­ně­ných bodo­vým svět­lem se vyda­la po dia­go­ná­le pryč z jeviš­tě, jinam, mož­ná do budouc­nos­ti. Insce­na­ce v mno­hém při­po­mí­na­jí­cí očist­ný ritu­ál, kte­rá pře­de­vším zvo­le­ným kos­tý­mem odka­zo­va­la i na řadu aktu­ál­ních spo­le­čen­ských neu­ral­gií, byla zejmé­na setká­ním s vel­kou osob­nos­tí fyzic­ké­ho diva­dla a s typic­ky lid­skou pochyb­nos­tí nad minu­lým a stra­chem z budoucnosti.

Klauni vlast­ní­ho života

Své­ráz­nou „rakvič­kár­nu“ na téma běsy moder­ní civi­li­za­ce při­vezlo němec­ko-řec­ké lout­kář­ské duo Demy Papa­da a Dimi­t­ris Sta­mou, hra­jí­cí pod znač­kou Mer­lin Pup­pets The­a­t­re. Dvo­ji­ce lout­ko­vo­di­čů skry­tých v čer­ném poza­dí roze­hrá­la se svý­mi gro­tesk­ní­mi maneký­ny čer­no­hu­mor­nou mozai­ku pří­bě­hů oby­va­tel jed­no­ho domu a nut­no pozna­me­nat, že z hle­dis­ka „řemes­la“ vel­mi doved­ně. Své hrdi­ny vidí jako poně­kud smut­né klau­ny vlast­ní­ho živo­ta, pro­to snad i název insce­na­ce Clowns’ Hou­ses. Ze sehra­ných situ­a­cí lze tušit, že se jejich život­ní lapá­lie bez ustá­ní opa­ku­jí. Muž z prv­ní­ho bytu kaž­dý večer use­dá před obra­zov­ku, kte­rá mu suplu­je zába­vu, napě­tí a jak se poslé­ze uká­že i part­ner­ku, neboť začne s TV při­jí­ma­čem kopu­lo­vat. Kojí­cí mat­ka tupě vyko­ná­vá domá­cí prá­ce, stí­rá prach, luxu­je a žeh­lí, při­čemž se per­ma­nent­ně hlá­sí o pozor­nost její novo­pe­če­ný poto­mek. Jiný muž s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí kaž­dý večer use­dá s rádi­em na bal­kon, aby zapo­mněl na domá­cí cha­os, způ­so­be­ný rodin­ný­mi pří­sluš­ní­ky, kte­ří se pomo­cí stí­no­hry zje­vu­jí v zad­ním odra­zu a svým hlu­kem naru­šu­jí chví­li odpo­čin­ku a mož­nost být sám. Není pro­to divu, že vysvo­bo­ze­ním z upachtě­né rea­li­ty je před­sta­ve­ným jedin­cům smrt a to vždy dosta­teč­ně bizar­ní a na mno­ze iro­nic­ká. Muž je požrán svým při­jí­ma­čem, respek­ti­ve se z něho stá­vá jaký­si hyb­rid tele­vi­ze s lid­ským tělem doslo­va tedy „tele­viz­ní muž“. Ner­voz­ní žena nej­pr­ve zabí­jí vlast­ní­ho potom­ka, aby pak sama zašla elek­tric­kou vol­tá­ží od závěs­né lam­py, kte­rá ji padá pří­mo na hla­vu jak kadeř­nic­ká hel­ma na ondu­la­ci. Snad nej­po­di­vu­hod­něj­ší konec obdr­ží děv­če u řeky, kte­ré se tak dlou­ho nemů­že roz­hod­nout, jak spáchat sebe­vraž­du, až ho gilo­ti­nu­je srpek měsí­ce. Jed­not­li­vé mor­dy a nut­né pře­stav­by deko­ra­cí od sebe oddě­lu­je hlas ze zázna­mu, jež vzne­še­ně, a pokud jde o jazy­ko­vou obtíž­nost, nesro­zu­mi­tel­nou ang­lič­ti­nou pro­ná­ší ale­spoň sou­dě pod­le into­na­ce zásad­ní „moud­ra“ o živo­tě a smr­ti. Poro­zu­mě­ní archaic­ké­mu tex­tu v pře­dě­lech ale není nut­nos­tí. Insce­na­ce Clowns’ Hou­ses je čitel­ná skr­ze akce s lout­ka­mi a neu­vě­ři­tel­ně nápa­di­tá v cel­ko­vém provedení.

Uhra­nu­ta pohybem

Posled­ním zahra­nič­ním hos­tem fes­ti­va­lu byla brit­ská taneč­ni­ce a akro­bat­ka Iona Kew­ney, kte­rá spo­leč­ně s hudeb­ním mágem Jose­phem Quim­bym do Pra­hy při­vez­la insce­na­ci Black Regent. Podob­ně jako v pří­pa­dě dán­ské per­for­mer­ky Kitt John­son v Post No Bills, jsme sle­do­va­li pro­ces pře­ro­du, změ­nu tělo­vé­ho napě­tí inter­pret­ky na poza­dí dušev­ní­ho zápa­su, ten­to­krát ale ve výra­zo­vé expre­si­vi­tě. Ioa­na Kew­ney zce­la kon­cen­t­ro­va­ná a pohl­ce­ná těka­vý­mi pohy­by se zpo­čát­ku sví­je­la na pod­la­ze komor­ní­ho blac­kbo­xu Diva­dla v Celet­né. Pomo­cí pohy­bů zjiš­ťo­va­la schop­nos­ti vlast­ní­ho těla, jeho limi­ty a bari­é­ry. Bez ustá­ní jako v tran­su se zve­da­la na nohy a noři­la zpět do embri­o­nál­ní polo­hy. Jako divá žena obda­ře­ná nad­při­ro­ze­ný­mi schop­nost­mi zau­jí­ma­la akro­ba­tic­ké pozi­ce, nad nimiž se tajil dech a to vše v neu­vě­ři­tel­ném tem­pu. Zbě­si­lý zápas s vlast­ním tělem vystří­da­lo krát­ké uvol­ně­ní, něko­lik cho­re­o­gra­fic­ky zají­ma­vých figur, kte­rý­mi taneč­ni­ce vypl­ni­la celý pro­stor jeviš­tě. Na něm byly pomo­cí bílé pás­ky nazna­če­ny dva gra­fic­ké sym­bo­ly, snad odkaz k ritu­á­lu, šama­nis­mu, jež se dal z insce­na­ce odtu­šit. Hlav­ním obřad­ní­kem, mužem řídí­cím ritu­ál tedy jeho hudeb­ní část byl Quim­by. Psy­cha­de­lic­kou elek­tro­ni­kou, kte­rou naži­vo míchal a sám dopro­vá­zel voká­ly a výkři­ky do mik­ro­fo­nu, sti­mu­lo­val cha­risma­tic­kou Kew­ney k ješ­tě moc­něj­ší­mu výra­zu. Když tato pro­duk­ce skon­či­la, roz­hos­ti­lo se v sále ticho a pocit tou­žeb­né nehyb­nos­ti, zís­ka­ný skr­ze zku­še­nost toho, že co je bez chvě­ní, není pevné.

X‑Act Kitt John­son: Post No Bills. Cho­re­o­gra­fie, tanec Kitt John­son, hud­ba Stu­re Eric­son, light design Mogens Kjempff.

Mer­lin Pup­pets The­a­ter: Clowns’ Hou­ses. Mani­pu­la­ce Demy Papa­da, Dimi­t­ris Sta­mou, hud­ba Achilles Charm­pi­las, vypra­věč Chris Androvitsaneas.

Iona Kew­ney a Jose­ph Quim­by: Black Regent. Cho­re­o­gra­fie, režie, tanec Iona Kew­ney, hud­ba Jose­ph Quimby.