Společným jmenovatelem zahraničních produkcí na letošním ročníku festivalu Nultý bod byl neklid, vibrace vyvolaná touhou po změně — politické, společenské, osobní, hluboká nespokojenost s daným stavem věcí, které je třeba pohybem, gestem či jakýmkoli jiným výrazem rozechvět, revidovat, změnit či potvrdit. Kromě shodných motivů spojovalo inscenace i strhující provedení, jež převyšovalo v jednotlivých disciplinách běžný domácí standard.
Minimální black and white
Úsporný a velmi konkrétní jazyk fyzického divadla předvedla hned první festivalový večer dánská performerka Kitt Johnson v inscenaci Post No Bills. V černém overalu s kuklou na hlavě se pohybovala v přísně vymezeném prostoru, tvořeném bílým baletizolem a geometrickými světelnými plochami. Prostřednictvím minimálních gest se pokoušela formulovat rozdíl mezi akcí a klidovým stádiem. Z textilního krunýře, který ji poutal s minulostí a nedovoloval ji vykročit vpřed, nejprve vysvobodila podbřišek, z něhož dovednou prací s nejmenší svalovinou vytvořila vetřelce ve vlastním těle. Posléze obnažila i své ruce a horní polovinu trupu, aby zůstala ve světlém prádle, jiná, čistá, zranitelná. Na závěr smyla i stopy na podlaze, kterou polila vodou z přichystaného kýble a podél kaluží zvýrazněných bodovým světlem se vydala po diagonále pryč z jeviště, jinam, možná do budoucnosti. Inscenace v mnohém připomínající očistný rituál, která především zvoleným kostýmem odkazovala i na řadu aktuálních společenských neuralgií, byla zejména setkáním s velkou osobností fyzického divadla a s typicky lidskou pochybností nad minulým a strachem z budoucnosti.
Klauni vlastního života
Svéráznou „rakvičkárnu“ na téma běsy moderní civilizace přivezlo německo-řecké loutkářské duo Demy Papada a Dimitris Stamou, hrající pod značkou Merlin Puppets Theatre. Dvojice loutkovodičů skrytých v černém pozadí rozehrála se svými groteskními manekýny černohumornou mozaiku příběhů obyvatel jednoho domu a nutno poznamenat, že z hlediska „řemesla“ velmi dovedně. Své hrdiny vidí jako poněkud smutné klauny vlastního života, proto snad i název inscenace Clowns’ Houses. Ze sehraných situací lze tušit, že se jejich životní lapálie bez ustání opakují. Muž z prvního bytu každý večer usedá před obrazovku, která mu supluje zábavu, napětí a jak se posléze ukáže i partnerku, neboť začne s TV přijímačem kopulovat. Kojící matka tupě vykonává domácí práce, stírá prach, luxuje a žehlí, přičemž se permanentně hlásí o pozornost její novopečený potomek. Jiný muž s největší pravděpodobností každý večer usedá s rádiem na balkon, aby zapomněl na domácí chaos, způsobený rodinnými příslušníky, kteří se pomocí stínohry zjevují v zadním odrazu a svým hlukem narušují chvíli odpočinku a možnost být sám. Není proto divu, že vysvobozením z upachtěné reality je představeným jedincům smrt a to vždy dostatečně bizarní a na mnoze ironická. Muž je požrán svým přijímačem, respektive se z něho stává jakýsi hybrid televize s lidským tělem doslova tedy „televizní muž“. Nervozní žena nejprve zabíjí vlastního potomka, aby pak sama zašla elektrickou voltáží od závěsné lampy, která ji padá přímo na hlavu jak kadeřnická helma na ondulaci. Snad nejpodivuhodnější konec obdrží děvče u řeky, které se tak dlouho nemůže rozhodnout, jak spáchat sebevraždu, až ho gilotinuje srpek měsíce. Jednotlivé mordy a nutné přestavby dekorací od sebe odděluje hlas ze záznamu, jež vznešeně, a pokud jde o jazykovou obtížnost, nesrozumitelnou angličtinou pronáší alespoň soudě podle intonace zásadní „moudra“ o životě a smrti. Porozumění archaickému textu v předělech ale není nutností. Inscenace Clowns’ Houses je čitelná skrze akce s loutkami a neuvěřitelně nápaditá v celkovém provedení.
Uhranuta pohybem
Posledním zahraničním hostem festivalu byla britská tanečnice a akrobatka Iona Kewney, která společně s hudebním mágem Josephem Quimbym do Prahy přivezla inscenaci Black Regent. Podobně jako v případě dánské performerky Kitt Johnson v Post No Bills, jsme sledovali proces přerodu, změnu tělového napětí interpretky na pozadí duševního zápasu, tentokrát ale ve výrazové expresivitě. Ioana Kewney zcela koncentrovaná a pohlcená těkavými pohyby se zpočátku svíjela na podlaze komorního blackboxu Divadla v Celetné. Pomocí pohybů zjišťovala schopnosti vlastního těla, jeho limity a bariéry. Bez ustání jako v transu se zvedala na nohy a nořila zpět do embrionální polohy. Jako divá žena obdařená nadpřirozenými schopnostmi zaujímala akrobatické pozice, nad nimiž se tajil dech a to vše v neuvěřitelném tempu. Zběsilý zápas s vlastním tělem vystřídalo krátké uvolnění, několik choreograficky zajímavých figur, kterými tanečnice vyplnila celý prostor jeviště. Na něm byly pomocí bílé pásky naznačeny dva grafické symboly, snad odkaz k rituálu, šamanismu, jež se dal z inscenace odtušit. Hlavním obřadníkem, mužem řídícím rituál tedy jeho hudební část byl Quimby. Psychadelickou elektronikou, kterou naživo míchal a sám doprovázel vokály a výkřiky do mikrofonu, stimuloval charismatickou Kewney k ještě mocnějšímu výrazu. Když tato produkce skončila, rozhostilo se v sále ticho a pocit toužebné nehybnosti, získaný skrze zkušenost toho, že co je bez chvění, není pevné.
X‑Act Kitt Johnson: Post No Bills. Choreografie, tanec Kitt Johnson, hudba Sture Ericson, light design Mogens Kjempff.
Merlin Puppets Theater: Clowns’ Houses. Manipulace Demy Papada, Dimitris Stamou, hudba Achilles Charmpilas, vypravěč Chris Androvitsaneas.
Iona Kewney a Joseph Quimby: Black Regent. Choreografie, režie, tanec Iona Kewney, hudba Joseph Quimby.