Tanec je návyková droga. Vede jednak ke zvyšování dávek pohybu, jednak k vyhledávání nových druhů tanečních drog, nezvyklých a intenzivních. Tereza Hradílková, výrazná tanečnice naší nezávislé scény, se právě prozradila. Ujíždí na tom taky. Vytvořila monolog o životě ženy, v jehož průběhu prakticky stále skáče přes švihadlo.
Oprava: Chce realizovat svou obsedantní potřebu skákat přes švihadlo pod záminkou úvah o životě ženy… Jakkoli jako zdroj inspirace uvedla možnost nahlédnout do zákulisí boxérské školy, v níž si boxeři zvyšují skákáním přes švihadlo fyzičku, je evidentní, že švihadlo je především holčičí hra, vyjadřuje neposednou mentalitu děvčátek. Skákání boxerů nemá přece žádný obsah kromě praktického cíle. Teprve v provedení holčiček dostává skákání přes švihadlo obsah; umožňuje rozvinout filigránskou obratnost vlastní holčičímu tělu, předvést pevná a pohotová lýtka, neúnavné paže, lehké tělo, ustavičně se třesoucí na poskakování. Švihadlo je hra, ušitá na tělo holčičkám. A hra, která vede u holčiček k opojení, kdy nemohou přestat. Vede k tranzu.
Takto se nám Tereza představila hned v úvodu; holčičí zjevení v krátké sukénce, která jí létá kolem nohou, když začne v bledém světle svůj skákavý monolog. A celá skladba večera udrží logiku švihadlového rituálu „školky“; začíná se procházkovými přeskoky střídmonož a končí se u perly školky se švihadlem – přeskokem s rukama zkříženýma před tělem, kterému se říká (a to bych ráda zdůraznila!!!) zrcadlo. (Vajíčko byl odjakživa ve „školce“ skok v dřepu. Nesnáším, když se terminologie posouvá od toaletního stolku do kuchyně.)
Na světové profesionální scéně má Tereza Hradílková jednu významnou předchůdkyni; je jí Louise Lecavalier, bývalá členka La La La Human Steps, prototyp, jak je o ní dobře známo, všech nenasytných tanečnic. Veškerý čas mimo zkoušek trávila v tělocvičnách a vyzkoušela vše – od boxu přes špičky až po…. švihadlo. V jednom představení svého souboru pak skákala soustavně tři čtvrtě hodiny. Což není ani pro Terezu žádný problém. Svými nenasytnými a k smrti vysilujícími tanečními rituály je známa také kanadská skupina Holy Body Tattoo (vystupovali před lety v Arše). Na domácí scéně předchází Terezu nenasytná tanečnice Jana Vrána se svým někdejším osamělým mnohahodinovým tanečním experimentem.
Terezino představení pod názvem Švihla/Swish začíná poklidným rytmem skoků přes švihadlo a zároveň vyprávěním příběhu. Jako by pravidelný rytmický pohyb spouštěl vypravěčské choutky; jak to umí vlaky svým rytmem, který vyzývá k vyprávění, jak to umí i sama rytmická chůze, která spouští vnitřní monology. Monolog v mezerách mezi odrazy je to poněkud zalykavý. Holčičí hra se stává metaforou ženského života.
Svůj obsah má však i sám pohyb; proto, že už sama únava a nakročení k tranzu zakládá tematizaci. Příběh, kterým se Tereza Hradílková proskákává, je příběh ženy, osobní a zároveň univerzální. Ovšem nad příběhem – vždy samosebou vítaným – se klene rytmus. Je to rytmus, který nese hru, rytmus a jeho změny na pozadí pravidelného odtikávání skoků, pravidelného svistu švihadla. Pravidelný rytmus, opakování, jak je známo, vede k tranzu. (To proto, že mají nakročeno k tranzu, vydrží malé holčičky skákat přes švihadlo nekonečně dlouho bez známek únavy.) A Tereza? Skáče jako holčička a vyjadřuje v představení psychické obsahy, strachy, animozity a životní zkušenosti ženy. Na konci exhibice přiznává únavu, převaluje se slastně na zemi.
Pokud jde o techniku. Tereza Hradílková nestaví technicky pouze na „folklóru“ dětské hry. Její „technika“ je založena na tzv. trikovém skákání, relativně novém druhu rekreativního sportu pěstovaném mladými ženami. Jsou tu nejen čiré přeskoky, ale i ornamentální pohyby švihadlem a krokové/skokové vychytávky. Tato technika je plodem velkého boomu pohybového zaktivizovaní široké vrstvy žen od osmdesátých-devadesátých let minulého století, které jako stín provázelo dynamický rozvoj současného tance.
K obsahu tohoto tance patří samosebou význačně motiv sebepřekonání; jako u Louise Lecavalier, jako u Holy Body Tattoo, jako u Jany Vrány, jako v rituálech. Sebepřekonání až k vysílení, až k tranzu. Tranz se vždy nachází na horizontu tance. Každá doba k němu směřuje jinými cestami. Švihadlo je pradávná hra, jejíž počátky snad leží ve starém Egyptě či Číně. Naše návraty k rituálu jsou evidentní. Švihadlo je jejich další kapitolou.
