Průchod tunelem lidskosti

Mezi vločka­mi i upro­střed nevá­za­né pit­ky nechá­vá ve své nové cho­re­o­gra­fii Len­ka Vág­ne­ro­vá své taneč­ní­ky bojo­vat za, vlast­ní i jim do péče svě­ře­ný život.

Sku­teč­ně vel­ké pří­běhy obvykle nepo­tře­bu­jí vel­ko­le­pé kuli­sy, kte­rý­mi by s vel­kou pompou uná­še­ly své­ho divá­ka, ale nao­pak se ubí­ra­jí drob­ný­mi krůč­ky postup­ně vpřed a jejich sto­py poté zůstá­va­jí otiš­tě­ny i v pozo­ro­va­te­li. Pros­tý pří­běh zvěč­ně­ný Fran­tiš­kem Hru­bí­nem v zim­ní bala­dě Lešan­ské jes­lič­ky mezi tako­vé zce­la bez­po­chy­by pat­ří. Jeho pohy­bo­vé ztvár­ně­ní vznik­lo pod cho­re­o­gra­fic­kým vede­ním Len­ky Vág­ne­ro­vé, v dra­ma­tur­gic­ké spo­lu­prá­ci s her­cem Vla­di­mí­rem Javor­ským. Vyvr­cho­li­lo v dílo, kte­ré inten­ziv­ní bás­ní­kův jazyk dále roz­ví­jí, roz­ši­řu­je jeho limi­ty a ote­ví­rá tělu. Insce­na­ce, kte­rou na začát­ku lis­to­pa­du uved­la hole­šo­vic­ká La Fab­ri­ka, svo­ji písem­nou před­lo­hu nijak nelá­me, ani s ní nema­ni­pu­lu­je. Nesna­ží se ji vtla­čit do for­my, kte­rá by jak­ko­li ubí­ra­la na kva­li­tě tex­tu. Nao­pak s ní cit­li­vě pra­cu­je a spo­lu s hud­bou Iva­na Ache­ra vytvá­ří kom­plex­ní záži­tek cílí­cí na všech­ny rovi­ny vní­má­ní, oba­lu­je divá­ka a nese ho skr­ze zim­ní večer, skr­ze potem­ně­lou Ander­se­nov­skou pohád­ku, v jejíž dob­rý konec celou dobu doufáte.

Po téměř fil­mo­vém a vizu­ál­ně jíma­vém úvo­du, vytvo­ře­ném hrou svět­la s oplo­ce­ním, se před­sta­ve­ní pře­sou­vá k vlast­ní pří­bě­ho­vé linii, uve­de­né ote­vře­ním vzta­hu dvou lidí, kte­ré je svým pro­ve­de­ním upřím­né a inten­ziv­ní. A hezká. Oba hlav­ní rodi­čov­ské cha­rak­te­ry jsou tu vykres­le­ny vel­mi věr­ným způ­so­bem. Divá­ko­vo vcí­tě­ní se do nich dosa­hu­je míry, kdy nako­nec sami oče­ká­vá­te „lek­ci“ za pochy­be­ní, jehož se na křeh­kém živo­tě své­ho potom­ka dopus­ti­li, jako by šlo o pochy­be­ní vaše vlast­ní. Hero­dův voják v hon­bě za dokon­če­ním své­ho nespl­ně­né­ho nelid­ské­ho poslá­ní tu před­sta­vu­je nepřá­tel­skost okol­ní­ho svě­ta, chlad­no­krev­nost tou­hy po moci, jež se před ničím neza­sta­ví, pra­vi­dla a pří­ka­zy, kte­ré člo­věk není scho­pen ovliv­nit. V kon­tras­tu s ním vystu­pu­jí v insce­na­ci dal­ší posta­vy, jež svou lid­skostí vytvá­ře­jí jeho pro­ti­pól — ať už jde o zába­vu či roz­ma­ři­lost, odsu­zo­vá­ní či vrouc­nost nebo smu­tek a radost v hos­po­dě, kam se rodi­če při­jdou ohřát, inter­ak­ci se zabi­já­kem či se samot­ný­mi rodi­či. Nově se tu také obje­vu­je hlas, čtou­cí úryv­ky bás­ně. Ver­bál­ní slož­ka tak od posled­ní­ho insce­na­ce opět posí­li­la a její pou­ži­tí je v tom­to pří­pa­dě cela opod­stat­ně­né – Hru­bí­no­va lyri­ka je samo­nos­ná a v „tan­ci s tan­cem“ půso­bí jako pomy­sl­né vypuš­tě­ní soko­la k ochut­náv­ce oblohy.

Dyna­mi­ka insce­na­ce má vel­mi širo­ký roz­sah, křeh­kost tu nará­ží na tou­hu ničit, aby se vzá­pě­tí vrá­ti­la posí­le­ná odhod­lá­ním zacho­vat život, odhod­lá­ním pohá­ně­ným lás­kou k bytos­ti, kte­rá tepr­ve čeká na svůj vel­ký vstup do živo­ta. Obje­vu­jí se tu tak napří­klad i téma­ta, kte­rá Vag­ne­ro­vá zpra­co­vá­va­la už v někte­rých svých před­cho­zích dílech, ať již jde o roli ženy ve spo­leč­nos­ti, osa­mě­lost, či vztah člo­vě­ka a zví­ře­te. Tako­vých myš­len­ko­vých odbo­ček je hned něko­lik, ale mno­zí je nemu­sí ani zazna­me­nat, jak cit­li­vě jsou do insce­na­ce včle­ně­na – je to také jeden z důvo­dů, proč na ni nejít jen jed­nou. Nechy­bí zde ani dal­ší část autor­ské­ho pod­pi­su Len­ky Vag­ne­ro­vé, kte­rým je tra­dič­ní vyu­ži­tí netra­dič­ních pomů­cek, někdy i ve stej­ných pohy­bo­vých vzor­cích, kte­ré bylo mož­né vidět napří­klad v insce­na­ci La Loba (zde jde o utěr­ky). Ruč­ní­ko­vé spi­rá­ly v rukách Opav­ské sice ten­to­krát nema­jí onen „domo­ro­dý“ medi­ta­tiv­ní pod­text, ale zase vytvá­ře­jí dal­ší rovi­nu kon­ti­nu­i­ty s před­cho­zí tvor­bou. Efekt­ní je též vyu­ži­tí spo­je­ných kůlů, ať už jde o jejich vyu­ži­tí jako zábra­ny, pro­střed­ku pohy­bu, či jejich sym­bo­lic­ké­ho význa­mu, kdy vytvá­ře­jí jaký­si kříž.

Insce­na­ce kom­bi­nu­je zim­ní lyri­ku, s moti­vy rodi­čov­ství, nezdol­nos­ti živo­ta a lás­ky, před­sta­ve­ní, kte­ré se i bez vel­ko­le­pých kulis otisk­ne i do vás.

Psá­no z dru­hé pre­mi­é­ry dne 3. lis­to­pa­du v La Fab­ri­ce.
Kon­cept, cho­re­o­gra­fie: Len­ka Vag­ne­ro­vá
Kon­cept, dra­ma­tur­gie: Vla­di­mír Javor­ský
Hud­ba: Ivan Acher Scé­no­gra­fie a kos­týmy: Anna Vrá­no­vá, Light design: Michal Kříž, Sound design: Eva Hamou­zo­vá
Repe­ti­tor: Lucie Kra­me­riu­so­vá
Hra­jí: Andrea Opav­ská, Fan­ny Barroqué­re, Bra­ni­slav Bašis­ta, Ivo Sed­lá­ček a Michal Heri­ban.
Pro­duk­ce: Andrea Vag­ne­ro­vá,
Pro­du­cent: Len­ka Vag­ne­ro­vá & Com­pa­ny, nastu­do­vá­no ve STUDIU ALTA

PŘEČTĚTE SI TAKÉ RECENZI NINY VANGELI!