Flow Jiřího Havelky

Všich­ni hoře­li zvě­da­vos­tí, ale nikdo nemohl tušit, že to, s čím při­jde Jiří Havel­ka po absurd­ním humo­ru mezi­ná­rod­ně úspěš­né Korek­ce bude medi­ta­tiv­ní před­sta­ve­ní. Něco napo­ví­dal název Flow – proud, ply­nu­tí. Sho­dou okol­nos­tí je to ter­mín, kte­rým jas­no­zři­vý Rudolf Laban ote­vřel novou kapi­to­lu myš­le­ní o tan­ci. To on for­mu­lo­val pojem prou­du ener­gií, pojem, kte­rým my v této epo­še v taneč­ní refle­xi i v živé taneč­ní tvor­bě žijeme.

Pro svůj záměr si Havel­ka vybral mezi naši­mi exce­lent­ní­mi taneč­ní­ky. Je zde Hele­na Arenber­ge­ro­vá, jed­na z našich prv­ních zvi­di­tel­ně­ných hvězd con­tem­po­ra­ry v době na začát­ku sto­le­tí, kdy byla sym­bo­lem rodí­cí­ho se sou­čas­né­ho tan­ce u nás. Mar­ti­na Laco­vá se svým svr­cho­va­ným ovlá­dá­ním těles­né­ho nástro­je, inte­li­gent­ní a odol­ná taneč­ni­ce Vero­ni­ka Knytlo­vá, kte­rá vystří­da­la Mar­kétu Vacov­skou v sólo­vém před­sta­ve­ní One Step befo­re the Fall a sklí­ze­la s tím­to kami­kad­ze výko­nem úspě­chy v širo­ké cizi­ně, a Jaro Ond­ruš, posled­ní Taneč­ník roku, touhle dobou neslé­za­jí­cí z jeviš­tě. Havel­ka si umí taneč­ní­ky vybrat.

Tan­čí za živé klá­ve­so­vé hud­by osob­ně zúčast­ně­né skla­da­tel­ky Bea­ty Hla­ven­ko­vé. Pod ve vzdu­chu zasta­ve­nou sprš­ku pod­zim­ní­ho lis­tí (výcho­do­asij­skou este­ti­kou lehce ovliv­ně­ná scé­na Dra­ga­na Stoj­čev­ské­ho) vstu­pu­jí civil­ně oble­če­ní taneč­ní­ci — ženy v nená­pad­ném kaž­do­den­ním, jedi­ný muž rov­něž decent­ně, ale for­mál­ně, v oble­ku s kra­va­tou. Pod lis­ty svě­šu­jí­cí­mi se nad nimi na nit­kách, se pus­tí do poma­lé­ho, zdr­žen­li­vé­ho pohy­bu, inspi­ro­va­né­ho tchaj-ťi čchüan. Není to ale slov­ník toho­to zná­mé­ho medi­ta­tiv­ní­ho cvi­če­ní; v Havel­ko­vě cho­re­o­gra­fii jde o pohy­by běž­né, kaž­do­den­ní, sku­pi­no­vě syn­chro­ni­zo­va­né, ale pro­vá­dě­né v duchu tchaj-ťi, v jeho tem­po­ryt­mu, s jeho pří­znač­nou vláč­nou este­ti­kou, kte­rá zna­me­ná  cit­li­vou dis­tri­buci ener­gie v prů­bě­hu pohy­bu. Zůsta­la medi­ta­tiv­ní pod­sta­ta tchaj-ťi ale jinak jde o před­sta­ve­ní v rám­ci este­ti­ky evrop­ské­ho civi­lis­mu. Koře­ně­né drob­ný­mi „cita­ce­mi” — jako pohyb tzv. naví­je­ní hed­váb­né­ho vlák­na, obe­zřet­né a přes­né sunu­tí a poklá­dá­ní cho­di­del, způ­sob drže­ní dlaní.

Před­sta­ve­ní se ode­hrá­vá v medi­ta­tiv­ním tem­pu, drob­ná vypad­nu­tí taneč­ní­ků z jed­not­né­ho flow ener­gie pou­ze pod­tr­há­va­jí nar­ko­tic­ké půso­be­ní cel­ku stá­le plo­vou­cí a nad­ná­še­jí­cí se cho­re­o­gra­fie. Na kon­ci před­sta­ve­ní jsou taneč­ní­ci zasy­pá­ni sprš­kou lis­tů, což není pří­liš ori­gi­nál­ní, ale azij­ské to je, a co může­me dělat, když nám to takhle Čechov nasta­vil svým pro­hlá­še­ním, že visí-li na jeviš­ti puš­ka, musí vystře­lit, tak­že v tom­to ohle­du má Havel­ka recht.

Dá se říci , že jak­ko­li je nové Havel­ko­vo před­sta­ve­ní medi­ta­tiv­ní a lehce ori­en­ta­li­zu­jí­cí, v pod­sta­tě je evrop­sky kon­cep­tu­a­lis­tic­ké stej­ně jako byla kon­cep­tu­a­lis­tic­kou klauni­á­dou pře­de­šlá Korekce.