TOP 3 Báry Kašparové z Cirkopolis 2017

foto: Martin Macháček

foto: Martin Macháček

Fes­ti­val Cir­ko­po­lis do Pra­hy při­ná­ší v oblas­ti sou­čas­né­ho diva­dla čer­s­tvý vítr. V mezi­ná­rod­ních pro­duk­cích se mísí roz­lič­né prou­dy od fyzic­ké­ho přes vizu­ál­ní diva­dlo až k per­for­man­ci. Pro lai­ka div, pro zasvě­cen­ce radost.

1. Nesa­mo­ú­čel­ný naháč (Anec­kxan­der / A. Van­tour­nhout)
Za nej­kon­tro­verz­něj­ší pro­duk­ci letoš­ní­ho Cir­ko­po­lis pla­tí sólo­vá taneč­ně-akro­ba­tic­ká per­for­man­ce Anec­kxan­der Bel­gi­ča­na Ale­xan­dra Van­tour­nhou­ta. I přes jed­no­du­chost a čis­to­tu , se dá Van­tour­nhou­tův výstup bez jedi­né­ho slo­va pova­žo­vat za spo­le­čen­sky nejangažovanější. 

Pro­gre­siv­ní není samot­né uži­tí naho­ty per­for­me­ra, ale vztah k pub­li­ku, kte­rý Van­tour­nhout na své odliš­nos­ti od divá­ků doká­zal vysta­vět. Zpr­vu odě­ný při­chá­zí do bílé­ho boxer­ské­ho rin­gu, avšak v momen­tě pada­jí k zemi jeho vol­né svrš­ky stej­ně jako jím pozved­nu­tý pruh bale­ti­zo­lu, kte­rý mu poslou­žil jako úkrýt. Per­for­man­ce se sklá­dá z roz­to­div­ných pohy­bo­vých sek­ven­cí, Van­tour­nhou­to­vých expe­ri­men­tů s vlast­ním nahým tvár­ným tělem. Figu­ry sil­ně kon­tras­tu­jí s při­ro­ze­ným vzpří­me­ným posto­jem a navo­zu­jí tak dojem zví­řec­kos­ti, ne-lid­skosti. Per­for­mer se sta­ví do role cizin­ce, vetřel­ce, kte­rý neza­pa­dá a nelze mu porozumět.

Kost­ru per­for­man­ce tvo­ří opa­ko­vá­ní jedi­né taneč­ně-akro­ba­tic­ké cho­re­o­gra­fie, jež nabý­vá na inten­zi­tě spo­lu s obu­tím koturn, navlék­nu­tím boxer­ských ruka­vic a při­pnu­tím rene­sanč­ní­ho lím­ce. Těž­ké boty způ­so­bu­jí při dopa­du hla­si­té rány a kom­pli­ku­jí nároč­né akro­ba­tic­ké prv­ky. Per­for­mer si stá­le doko­la pouš­tí jed­no­du­chou melan­cho­lic­kou melo­dii, kte­rou sám nahrál na při­ne­se­né klá­ve­sy. Namá­há se, bije sebou o zem a ničí se. To vše jen pro kon­ster­no­va­né pub­li­kum jed­nak naho­tou, za dru­hé doko­na­los­tí pohy­bů šla­cho­vi­té­ho těla.
Van­tour­nhout i po tře­tím potles­ku zůstá­vá na jeviš­ti a pokra­ču­je v pro­duk­ci. Vyzý­vá divá­ka k zau­je­tí posto­je, neboť jeho setr­vá­vá­ní v sále pro­dlu­žu­je per­for­man­ci (teo­re­tic­ky do neko­neč­na). Pří­tom­nos­tí v sále pub­li­kum per­for­me­ra zot­ro­ču­je a nutí ho k pokra­čo­vá­ní. Jedi­ně svým odcho­dem osvo­bo­dí jeho i sebe sama.

2. V pro­svět­le­né tem­no­tě (Autour du doma­i­ne / Collectif Porte27)
Autour du doma­i­ne – pro­va­zo­cho­dec­ké umě­ní jako lyric­ká báseň. Mari­on Col­lé, jed­na ze dvou per­for­me­rek, se inspi­ro­va­la bás­ně­mi Eugé­na Guille­vi­ca, aby na zákla­dě prá­ce se dvě­ma oce­lo­vý­mi lany, svět­lem a tmou vytvo­ři­la obraz setr­vá­vá­ní duše ukot­ve­né v pozem­ských dimen­zích někde mezi časem a prostorem.

Ostře pro­svět­le­né pohy­bo­vé sek­ven­ce se roz­plý­va­jí a mizí ve tmě. Dvě per­for­mer­ky se pohy­bu­jí po zemi, nebo balan­cu­jí v růz­ných pozi­cích na dvou oce­lo­vých lanech. Přes oči­vid­nou fyzic­kou sílu se pohy­bu­jí lehce jako vodo­měr­ky na hla­di­ně jeze­ra. Domé­nou pro­pra­co­va­né­ho light desig­nu je bílo­čer­ná mění­cí se pro­jek­ce pra­le­sa v poza­dí, kte­rou per­for­mer­ky stí­nem svých těl doplňují.

Atmo­sfé­ře bez­ča­sí napo­má­há i reci­ta­ce ver­šů a počí­ta­čo­vě kom­po­no­va­ná hud­ba, jež insce­na­ci pro­klá­da­jí. Nej­pr­ve je řeč o vět­ru, pak o vodě a kame­nech v půdě. Per­for­mer­ky tak nená­sil­ně pro­vá­zí divá­ka tou­to říší, kde může zaku­sit rela­tiv­ní ply­nu­tí času prá­vě tře­ba jako deš­ťov­ka v hlíně.

3. Poho­dl­ně na vodít­ku (Tai­val / Nuua)
Zaha­jo­va­cí insce­na­ce fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis 2017 Tai­val v sobě spo­ju­je téma moci, kon­t­ro­ly a para­dox svo­bo­dy. Na poza­dí jed­not­li­vých syro­vých klaun­ských, žong­lér­ských a polo­a­k­ro­ba­tic­kých výstu­pů tři per­for­me­ři kon­stru­u­jí kri­tic­kou stu­dii sub­mi­se a domi­nan­ce.
Scé­no­gra­fii tvo­ří pou­ze zvu­ky, hud­ba a svět­lo. Navo­zu­je atmo­sfé­ru tem­né vlh­ké kob­ky plné zavře­ných (ne)lidských stvůr. Výstu­py se bez jem­něj­ších pře­cho­dů stří­da­jí jako v tra­dič­ním cir­ku­se. Show uvo­zu­je per­for­mer sedí­cí na žid­li s tru­pem zali­tým do vosku. Poma­lu se z krus­ty klu­be jako motýl z kukly.

Dal­ší výstu­py reflek­tu­jí nemož­nost svo­bo­dy a rov­nos­ti. Gra­du­jí v závě­reč­ném čís­le s psí­mi vodít­ky: „ty ovlá­dáš mě, já ovlá­dám tebe“. Všich­ni tři per­for­me­ři s oboj­ky kolem krku kon­čí v neko­neč­ném troj­ú­hel­ní­ku navzá­jem uvá­zá­ni na šňůře. Kaž­dý je mani­pu­lo­ván, kaž­dý manipuluje.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.