Trutnovský Cirk – UFF, Mezinárodní festival nového cirkusu, má dvě programové roviny. Ukazuje, co se v této umělecké oblasti urodilo v Česku, a pak přiváží zahraniční hosty. Domácí programová linka té hostující nastavuje zrcadlo.
V domácí provenienci má už své stálice — Cirkus TeTy, Bratři v tricku, Cirque Garuda, Squadra Sua. A na programu jsou samozřejmě i, dá se říci, místní hvězdy či průkopníci — Cirk La Putyka a Losers Cirque Company. Festival kombinuje pouliční představení přístupná zdarma (letos například také nová krev, studenti cirkusu, Cink Cink Cirk), s produkcemi v šapitó a v UFFO, Společenském centru Trutnovska pro kulturu a volný čas. A letos organizátoři diváky ještě víc protáhli kusem města a kromě tradičního Cirkus Pride, průvodu městem, je poslali také do místního Národního domu.
Hlavními zahraničními taháky tentokrát byli Gravity & Other Myths z Austrálie s inscenací Backbone, Páteř. Následovaní francouzskou Compagnie Sans Gravité a inscenací Déluge, Potopa. A jimi se budu zabývat.
Problematizují gravitaci
Mistři jógy ovládají praxe, které ukazují, že hranice lidského těla, a to i fyzického, jsou (moderně řečeno) tekuté. Směřují k nadosobním cílům. I umění je, v tradičním pohledu, nadosobní, když ho tvoří umělci všech kontinentů, kteří ve svém umění dosáhli mistrovství. Mezi nimi jsou i cirkusoví artisté, kteří akrobacii povyšují z exhibice na umění a propojují ji s dalšími uměleckými směry a prvky – s tancem, hudbou, světelným designem nebo scénografií.
Tvrdí se, že k mistrovství v jakémkoliv oboru je možné dojít nejméně po deseti tisících hodinách tréninku. Což žádá odříkání a disciplínu namísto pohodlí. Australanům v Evropě přezdíváme protinožci a v kreslených vtipech visí ze Země za nohy hlavou dolů. Problematizují gravitaci jako mýtus, jak tvrdí už názvem své skupiny i Gravity & Other Myths. Ti vychýlení z gravitace, které jinak vnímáme jen na úrovni iluze, převádějí v Backbone přímo na jeviště.
V náznaku bychom snad v Backbone mohli hledat příběh o tom, jak si parta deseti lidí přitáhne na scénu kostýmy, kbelíky a tyče a spolu se dvěma muzikanty začnou zkoumat možnosti, které se jim, jako artistkám a artistům, v daném prostoru a čase nabízejí. O příběh ale nejde. Jde o limity pružných těl, stejně pružných jako je natažená guma, kterou se v jedné scéně bolestivě švihají do břicha. Šplhají do výšky po ramenou i hlavách druhých, až ve zdvižené „čtyřčlověčí“ vertikále skoro nahmátnou strop. Balancují. Metají salta. Na zemi i ve vzduchu, protože když je tělo nástrojem vůle, dokáže i létat. Mistrně ovládají své svaly, pevné nervy, šlachy, dech… a ukazují tak divákům, pohodlně usazeným v divadelních sedačkách, co tělo může, i to jejich. Kdyby chtěli. Kdyby něco obětovali. Odvíjí se tu téma potenciálu, dalšího moderního slova. Hledají odpovědi na otázku – Co člověk dokáže, když překoná strach?
Jejich poetika je přitom tanečně — divadelní. Hudba rytmizuje, udává tempo a pracuje s napětím. S bubeníkem si možná někdo vybaví i klasické cirkusy z dětství, kdy se mu jako dítěti při rychlých úhozech do virblu tajil dech a pak po nějakém nebezpečném čísle prudce vydechl úlevou. Světelné paprsky propojují jeviště s hledištěm, jako kdyby se po nich dalo lehce přecházet z jedné strany na druhou. Vždyť se lidé na jevišti s těmi v hledišti anatomicky shodují, i když se jednotlivci zároveň tak diametrálně liší svými dispozicemi a hlavně tím, jak jsou ochotní je rozvinout. Jestli se spokojí s tělesným kopírováním židle nebo tělo maximálně ovládnou, místo aby ovládlo ono je.
Země je lidským osudem a na jevišti ji připomínají těžké balvany a hlína (není to přímo ona, ale nějaký materiál, který na ni upomíná). Přesto je spíš voda dominantním živlem člověka, jeho těla, voda tekutá, tekoucí a měnící skupenství. Země je tu proto, abychom se od ní odrazili, překonali strach a bez ohledu na riziko vzlétli. A riziko je okolnost, kterou performeři v Backbone přirozeně akceptují a dokáží s ním plout. Navíc toho hodně (beze slov) „říkají“ o lidských vztazích. O důvěře. Když padají z výšky, důvěřují partnerovi, že je v letu chytí. Ve vzduchu vědí, že existuje někdo, kdo je podpoří, když se budou chtít vrátit na zem.
Gravity & Other Myths dělají to, co je výsostnou doménou umění – nutí publikum pokládat si otázky, proměňovat perspektivu a podívat se i na svůj každodenní život jinou optikou. Jak zacházíme s rizikem? Dokážeme důvěřovat? Žijeme s lidmi, kteří při našem pádu propojí ruce a nastaví nám záchytnou síť? Víme, že pevná půda pod nohama není vězením, ale pomáhá nám odrazit se? Jak těžké břemeno (v představení konkrétně kámen) zvládneme na konci udržet? Jestli je cirkusové jeviště zrcadlem života, vidíme, že v brnění, jehož motiv se tu vrací, vypadáme směšně, omezujeme se v kontaktu s lidmi a v pohybu, stejně jako obrněný performer na jevišti. Sice nás nic nezraní, jenže jsme v brnění osamělí, strnulí a nemáme šanci zakusit všechny možnosti živoucího těla, včetně bolesti. Těžko říct, kdo jsme, když se ukrýváme pod spuštěným hledím.
Backbone ale není tak vážné! Artistky a artisté i muzikanti si pořád hrají. Nadšeně. Radují se z povedených kousků svých i ostatních. Plácají se uznale po zádech, obdivují jeden druhého a jedna druhou. Jsou ponoření do svého umění — a doufám, že jsou díky tomu šťastní.
Chaosu neutečeš
I v inscenaci Déluge je hrdinou nejen gravitace, přírodní zákon, ale také naše očekávání. Ta nám říkají, jak má svět fungovat a pomáhají nám orientovat se v něm. I když můžou být úplně nesmyslná. Ale co když všechno selhává? I když se člověk odstřihne od chaosu ve vnějším světě, dostihne ho uvnitř, ukazuje se v Déluge, s odkazem k některým neblahým tendencím dnešního světa.
Rémi Lasvènes, vyjukaný klaun 21. století, vytváří uzavřené místo vyplněné i jeho vlastními legračními rituály, jehož jediným pojítkem se světem plným katastrof je rádio. Zřejmě si zpočátku myslí, že destrukci je možné ve svém vesmíru uniknout. Jenže to nejde. Začíná to nenápadně, když si kolečka vozíku vrzají, kdy chtějí, bez vazby na skutečný pohyb, když rádio pořád hraje i po pár zuřivých ranách obřího kladiva, když teče voda z kohoutku bez přívodní trubky a do bezedného kýble, když vypínač rozsvítí jinou lampu, než klaun zamýšlel, Když mu v ruce svítí vyšroubovaná žárovka nebo když se nábytek z vlastní vůle pohybuje… A to je na to, jako kouzelník a žonglér, dobře připravený. Postupující chaos bere do hry jako příležitost zapojit své umění – žongluje například s paravánem, z přípravy kávy udělá komickou etudu, používá metodou DIY vytvořené směšné žonglovací přístroje, které ho opět neposlouchají.
Co ho ochraňuje, je jeho tvořivost a kreativní přístup k jistotám, které podléhají korozi. Ale nemůže vyhrát. Nakonec ho stejně v pokřivené a ironizované apokalyptické vizi zasypou místo kobylek, hadů a žab žonglérské míčky. Bez gravitace totiž nakonec nikdo neví, co dalšího se ještě může rýsovat na obzoru. Stejně jako se teprve uvidí, co se objeví na obzoru příštího ročníku Cirk – UFF.
Cirk – UFF, Mezinárodní festival nového cirkusu, Trutnov, 31. 5. — 4. 6. 2017
