Menu

Laskavě kritické dada

Laskavě kritické dada
foto: archiv divadla Aldente

Brněnské Divadlo Aldente se od roku 2014 zabývá divadelní tvorbou s dětmi postiženými Downovým syndromem. Sami tvůrci označují toto směřování s jistou mírou nadsázky jako žánr tzv. actor-specific. V Brně je Aldente jediným profesionálním souborem pracujícím s herci se specifickými potřebami. Režisérka a současně i vedoucí divadla Jitka Vrbková uvedla letos na podzim novou inscenaci Who am I?, v níž zkoumá, jak se společenský systém podepisuje na utváření identity člověka. Jací lidé a instituce o člověku rozhodují a snaží se jej definovat? Nakolik ho předurčují vnější vlivy a může si vůbec zachovat svou vnitřní integritu? Inscenace ve tvaru dadaistické básně odkrývá iracionalitu zdánlivě logického společenského systému a kritizuje fenomén škatulkování a zjednodušujících nálepek. Ještě se ukáže, kdo je tu vlastně „normální“.

Scéna Artbaru II. pád je pokryta šedou plastikovou plachtou pomalovanou modrými a červenými klikyháky, které připomínají graffiti v nádražním podchodu. Hlediště z dlouhých lavic umístěných po stranách šedavé řeky umožňuje sledovat performery z bezprostřední blízkosti, což vyvádí diváka z obvyklé pasivity. Plachta se přelívá i přes dvě malá vyvýšená pódia na kratších stranách scény, na jejichž pozadí se promítá projekce. Scény se střídají na třech prostorech, čímž se udržuje dynamika v plynutí obrazů. Videonahrávky, v nichž často účinkují samy děti, jsou lyrické, snové a často symbolistní. Podporují poetické naladění a dadaistický princip struktury inscenace. Zvolená dramaturgie odkazuje na havlovské úvahy o skutečnosti, že proti absurdnímu systému, který se stal normou, se nedá jít rozumem.

Inscenaci tvoří drobné, střídavé výstupy šesti dětí s Downovým syndromem a tří dospělých bez postižení. Každé z dětí představuje "iracionálního" hrdinu všedního dne a postavy mají pravděpodobně základ v jejich zájmech, dovednostech a fantazii. Na scéně se tak objeví čísla Mažoretky a Lady Eli Spinner, Fotbalistův zápas, plavba lodi odvážné asijské princezny Vaiany, interview s Odbornicí na krásu či intimní zpovědi Sestřičky Tomáška. Dětští hrdinové a jejich upřímná hra stojí v opozici ke strojeným, nepřirozeným postavám dospělých. Ti vytváří ve většině případů naopak "racionální" protiváhu dětí a často reprezentují zástupce veřejných institucí. Ztvárňují role sociálních pracovnic, vedoucích zájmových kroužků, učitelů, úředníků, žurnalistů, psychologů a dalších. Jejich společným rysem je moc a možnost ze své pozice rozhodovat o osudech druhých. V konfrontaci s dětskými hrdiny a jejich „nenormálními“ zájmy se však autorita dospělých znejišťuje.

V inscenaci postavené na relativizaci rozumu a nesmyslu se z dospělých stávají tragikomické postavičky, jejichž vlastní výstupy dokládají míru povrchnosti, s jakou jednají s dětmi. Příkladem toho je Traktorsong v podání dvou „hodných tet“ chřestících rumbakoulemi, jehož text se skládá z jediného slova traktor. Jakkoliv je píseň zábavná a mistrně zazpívaná, v kontextu postav, které si stěžují na to, že tolik lidí není normální jako ony dvě, vyznívá jejich výstup směšně. Důvtip inscenace spočívá ve hře s perspektivami, které určují kdo je „normální“ a kdo „postižený“.

S každou novou situací, se zintenzivňuje jak absurdita byrokratického systému, tak se zvyšuje i míra hořkosti. V mnoha scénách se využívá mikrofon, kterým "rozumní" dospělí zpovídají děti i publikum a na základě jejich jednoslovné odpovědi je zařadí do příslušné škatulky. Na záda jim nalepí cedulku s nesmyslnou diagnózou jako například syndrom kočičího mňoukání či spinnermaniak. Kocourkovská logika vygraduje v momentě vysypání krabice plné plastových víček, která představují splněná přání a řešení na všechny problémy světa. Několik diváků je vyzváno, aby pomohli víčka třídit. Participace publika na sbírce je jeden z momentů uvědomění, jak účinná je ve skutečnosti podpora. Za účelem pomoci druhým může člověk sbírat sebevětší „blbost“. Jde však spíše o pocit samaritánství, reálný přínos je však až na druhém místě.

Inscenace výrazně tematizuje společenskou pozici mentálně postižených lidí, před kterými je pohodlnější zavřít oči, nebo je ještě lépe označit nálepkou „společensky neprospěšný“ či „problematický“, a dále se jimi nezabývat. Sama skutečnost, jak Divadlo Aldente s herci se specifickými potřebami pracuje, představuje angažovaný statement. Cílem je tvorba plnohodnotných inscenací a smyslem jejich zkoušení není jen terapie, ale i umělecká činnost. Na jednu stranu může Aldente působit jako divadlo lidí „s velkým srdcem“, na stranu druhou ve Who am I? vyvstávají mezi řádky trefné paralely s žitou realitou natolik, že výpověď inscenace nevzbuzuje ani tak sentiment jako pocit bezmoci a naštvanosti na chromý společenský systém.

Psáno z reprízy 25. 10. 2017

Režie: Jitka Vrbková
Scénář: Jitka Vrbková a kolektiv
Hrají: Hana Bartoňová, Václav Dvořák, Zuzana Filoušová, Iveta Kocifajová, Monika Pekařová, Lukáš Suchánek, Martina Trusková, Eliška Vrbková, Jitka Vrbková.
Videa a technická spolupráce: Tomáš Král
Foto: Jiří Kottas

Barbora Kašparová

Začínající redaktorka webu Taneční zóna. V současnosti studuje divadelní vědu a germanistiku na FF MU. Tanci se věnuje i ve svém volném čase v Souboru irských tanců Démáirt, kde se zabývá i o tvorbou vlastních choreografií. Pracuje jako lektorka kurzů irského tance pro děti i dospělé.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?