Proti zdi

Menu

Bazaar 2018 – základy komunikace, radosti, důvěry a štěstí v několika krocích

Bazaar 2018 – základy komunikace, radosti, důvěry a štěstí v několika krocích
foto: archiv festivalu Bazaar

Existovat v tichu by bylo krásné. Pod vlivem přicházejících e-mailů, zpráv na messengeru, ruchů města a neustálého telefonování toužím být na chvíli v místnosti, kde bude jen ticho. Socio-psychologické experimenty však dokazují, že člověk v současnosti už na ticho není naprogramován. Absence zvuků, stejně tak jako světla nebo sociálního kontaktu, jedince dohání ke stavům úzkosti, strachu a “šílenství”. Komunikace v tichu nebo lépe řečeno beze slov je samozřejmě možná, ale ne že by byla, jak se mnozí domnívají, snazší nebo univerzální pro všechny napříč kontinenty či kulturou.

Letošní Bazaar zahájilo představení inscenace One Gesture v režii Wojteka Ziemilského. Více než režisérem bych jej zde nazvala průvodcem či průzkumníkem bohatého a různorodého světa komunikace neslyšících. Pracuje se čtyřmi věkově i typově odlišnými individualitami. Lidmi, kteří se sluchovým “postižením” žijí celý nebo téměř celý život a na příkladech jejich osobních příběhů odhaluje krásu i nesnáze specifické komunikace. Stejně jako jazyk, má i tento způsob dorozumívání nepřeberné množství variant a odchylek a je zábavné domýšlet a hledat podobnosti či rozdíly mezi nimi. Pokoušet se znakovat s cizincem je asi tak stejně těžké a děsivé jako jet z Brna do Petrohradu a objednat si pirohy. Spojovníkem všech způsobů dorozumívání však zůstává chuť domluvit se. S nadsázkou řečeno v takovém případě je možné domluvit se “rukama nohama”. Gesta rukou doplněná o výraznou mimiku (podobně jako např. v indickém divadle mudry, charakterizovány jako „symbolické pozice rukou a komunikační nástroj svébytného jazykového systému, jež je schopen vyjádřit jakoukoli myšlenku či emoci“) jsou nejdůležitějšími prostředky skrze něž neslyšící projevují to, co slyšící dokáží odlišit intonací či přízvukem. Stejně tak, jak jímavý může být lidský hlas, může být přitažlivé i precizní gesto rukou.

Je to koncert plný humoru a emocí, plný reálných situací, až je mi skoro líto, že jej nemůžu vnímat bez titulků a překladu tlumočnice, která nám, slyšícím, pochopení jejich světa značně ulehčuje. Inscenace dle slov tvůrců polskou společností nerezonuje tak silně jak bychom vzhledem k ne vždy korektnímu zacházení a podmínkám neslyšících ve školách či zaměstnáních předpokládali. Mateřský jazyk a schopnost verbálně se vyjadřovat jsou krásné, dokáží mnohé, ale nahlédneme-li na ně z opačného úhlu, mohou být limitem a jen další hranicí mezi lidmi. Mohou být prostředkem pro nesnášenlivost a nedorozumění, stejně tak ale dokáží vyjádřit projevy lásky, přátelství a porozumění. Jedno gesto mnohdy vydá za tisíc slov a jedno slovo za celou situaci. Obojí lze ale vnímat jako bránu k dalšímu způsobu komunikace, která je stále základním kamenem soužití a lidské spolupráce.

Stojí-li na jevišti halda čehokoli, očekávám, že se s ní něco bude dít a pokud se tak neděje, jsem hluboce zklamána a říkám si proč něco tak krásného, jako je prázdná stage, ničit nadbytečnými předměty. Čím prostší předmět, tím více prostoru pro interpretaci a fantazii, tím více možností co s ním. Předmět o němž mluvím je židle a hranice jejího potenciálu performer (Viktor Černický) posunul opět o něco dál. V průběhu 15minutové sekvence své práce rozvíjí množství mikrosituací pohybujících se na poli rovnováhy, strachu, rytmu a komiky. Pli je pomyslnou cestou k cíli, cíli stavět, udržovat stabilitu, vymezené hranice a daný temporytmus. Stavění židlí, něco triviálního, co působí jako dětská hra s kostkami je ve skutečnosti nositelem vtipu i „děje. . Interpret je v ní tvůrcem i bořitelem zaráz, z obojího má ovšem stejnou nezkaženou dětskou radost a předává ji dál. Předává ale také zodpovědnost za vlastní bezpečí a strach, který v jistém okamžiku pocítí i on. Stojíc vysoko “na věži” z židlí, v bodě kde zmizel rytmus, pomoc nepřijde a může si kdykoli fyzicky ublížit. Až nepochopitelně silný je tenhle dětský svět s jeho jednoduchostí, blázněním a strachy. To muselo dát strašlivý práce a přitom židle, taková blbost.

Většina muzikantů, které znám, je na své nástroje velmi háklivá a jen tak někomu je nepůjčí. Je to něco, s čím od malička vyrůstali, protrpěli pohlavky, skřípání, vrzání, hodiny nauky, dřiny a odříkání až se z nich stali hudebníci a se svým nástrojem mají mnohdy hlubší vztah než s některými lidmi. Nastasja Štefanič spojuje ve svém work in progress projektu Me, Viola and I schopnost stát se hudebním nástrojem, ale také na něj hrát, interpretovat a vytvářet vlastní originální pohybově-hudební performance. Způsob její práce vyžaduje trénink, množství koncentrace, ticho, ale také schopnost vložit důvěru do rukou diváka jemuž svůj nástroj svěří a s ním i kus své vlastní osobnosti, svého těla. Pokaždé vychází od nuly, přes napětí těla, jeden tón struny až po něžnou hudební skladbu, již tvoří s každým představením znovu a znovu, a kterou bych si s chutí kdykoli pustila znovu.

Jdu na koncert, do divadla, na výstavu a můj dojem je podmíněn velkým množstvím faktorů. Tvůrce předloží téma, já se chytám pomyslné nitě a jdu s ním až do středu jeho labyrintu a nebo ne.

Všichni máme rádi ten pocit, kdy se chytneme nitě a myslíme, že jsme moudří, rozumíme a můžeme tančit spolu s interpretem ne-li krok před ním. Jsme plní, odcházíme spokojení a pokud ne čí je to vina? Čí je to zodpovědnost, že se tak třeba nestane a my bloumáme mezi významy? Je možné na konkrétní skupině diváků pozorovat a fotograficky dokumentovat přerod nebo změnu, která se na nich uděje během představení? Změní se náš postoj, náš výraz, celé naše fyzično nebo je to jen něco “uvnitř” – je to vidět nebo ne? To jsou jediné otázky, které prozatím klade Behind in place, later than in time performerek (Lea Kukovičič a Bria de la Mare). Pomocí audiovizuální techniky, zvuku, obrazu či prozatím těžko charakterizovatelné scénické akce se snaží diváka nahlodat. Já prozatím bez jasné odpovědi hmatám po niti, nicméně umění je stále otázkou osobních preferencí a výkladů, odpovědí je mnoho, do středu možná nevede jen jedna správná cesta a těším se, že ji jednou třeba najdu.



Stejně tak jako vůně nebo chuť je pro každého z nás odlišná i libost slyšeného zvuku je subjektivním vjemem. Kakofonie je tedy relativní pojem, na jehož podstatě se nemusí dva lidé shodnout. Obzvláště když beze sporu nadaní hudebníci na nástroje vydávají nesnesitelné zvuky a vyvolávají ve mně chuť ze sálu zběsile utéct. Navzdory nekonfortnímu pocitu jsem ráda, že jsem zůstala do konce. Ukázka z práce What a wonderful world (Collective B) se rozvíjí v mezích exprese až absurdních výjevů asociujících mnohé, například němý mysteriózně-hororový snímek Kabinet doktora Caligariho nebo Švankmajerův film Šílení (inspirovaný E. A. Poem a Markýzem De Sade). Jakýkoli tón vydávaný dvěma hudebníky (housle, bicí a saxofon) je něčím jako pohonem akce dvou performerek v bizarních kostýmech s ještě bizarnějším líčením a úsměvem, který by zahanbil i klauna IT. Zvuk je popouzí k expresivnímu trhanému pohybu, naopak ticho je signálem pro “odpočinek”, kterého si moc neužijí. Hudba je zde nositelem trýzně, nenechá vydechnout a v rámci téhle absurdní pohybově-hudební grotesky s nádechem zhůvěřilosti dostává tanečnice na hranu fyzického vyčerpání. Právě kvůli tomuhle okamžiku se vyplatilo zůstat. Obě dívky leží na zemi, jedna z nich slabounce zpívá a připomíná matku, zpívajíc nesmyslně svému mrtvému dítěti, protože dělat cokoli jiného nedává smysl už vůbec. Je to situace, která se, ne zase tak daleko od nás, děje denně a pohled na ni je tisíckrát bolestivější. Subjektivní interpretace že? Třeba to byla jenom dětská hra, legrace a jsem obětí manipulace a citového vydírání. Kde je pravda a kdo tady s kým manipuluje?

Text “Hravý a sarkastický projekt Zsuzy Rózsavölgyi o různých aspektech ženského těla” odkrývá doslova vše. Neexistují pro ni tajemství, tabu nebo stud. Komunikuje s publikem otevřeněji a upřímněji než na kávě s kamarádkou. Opět se vracím k mé dávné domněnce o tom, že odhalené ženské tělo přitahuje pozornost. Zsuza jej však používá jako něco tak obyčejného a zvýšené pozornosti nehodného, že mě po chvíli přestane připadat jako něco, nad čím bych se měla podivovat. S nadsázkou a sebeironií vypráví osobní příběh a zkoumá v něm snad veškerá ženská témata současnosti. Témata jako je ideál, krása, vztahy (její osobní a velmi konkrétní vztahy) mezi muži a ženami, volba ženy mít či nemít dítě, sebeobrana, násilí, náboženství, věk, sexuální preference a jiné. Nelze říci, že bychom byli svědky výrazně vyhraněného žánru, mísí se zde karikatura, groteska, vyprávění, zpověď, dokument, konfrontace a interakce s divákem, ale i tanec. Nebyla jsem na přednášce o feminizmu, ale na brilantním sóle performerky, která klade často nepříjemné a nahlas nevyslovované otázky, ovšem s neuvěřitelnou lehkostí a humorem. A právě lehkost, nepřibarvená pravda a upřímnost, kterou působí na publikum je v závěru tím nejsilnějším prostředkem její výpovědi. Nehrne před sebe haldu deprese, ale jen tak mimochodem sděluje, že to zlé a vážné se děje denně kolem nás a my máme vždycky možnost volby. Někdy možná ke štěstí stačí přestat při tanci používat svaly, pomoct tomu, kdo už nemůže, prostě žít přítomností a teď.

Veronika Hrabalová

Studentka Katedry divadelních studií na FF MUNI, recenzentka internetového portálu RozRazil online, příležitostná dramaturgyně a herečka. Dlouhá léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Věrná a aktivní účastnice Jiráskova Hronova a spousty dalších amatérských i profesionálních přehlídek a festivalů. Absolvovala seminář bolywoodského a indického tance u Venduly Uhýrkové, pohybový seminář u Martina Packa a naposledy seminář "tanec jako prostředek komunikace" u Lenky Jíšové.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?