Menu

Pionýr zbytečné práce

Pionýr zbytečné práce
Foto: Vojtěch Sláma

I když se to nezdá, úvahy o podobě dokonalého světa mají spoustu společného s nekonečným přesouváním dat ve firemních tabulkách, pojížděním vysokozdvižným vozíkem ve spedičních halách i úmorným rovnáním zboží do prázdných regálů. Všechno jsou to činnosti úplně zbytečné a přesto vyčerpávající. Perfrormer Viktor Černický se jimi široce zaobírá ve své scénické eseji PLI. V groteskní vizi hledá ideální světové (nikoliv však politické) uspořádání, jakousi úhlednost v jinak chaotické struktuře. Nakonec konstatuje, žehledání ideálu krásy může být stejně náročné jako pracovat v nelidských podmínkách.

Viktor Černický ve svém druhém sólu PLI sice vychází z Leibnitzovy filosofie, ale jeho inspirace jakoby pramenila i z jiného zdroje, konkrétně z pojednání Práce na hovno britského antropologa Davida Grabera (celé znění naleznete na webu A2larm a přečtení vřele doporučuji). Autor se v něm (s ironií vlastní i pro performera) zamýšlí, proč je současnost tak absurdní a proč už to pro některé rezignované jedince není mnohdy ani divné nebo podezřelé.

Performer přichází na scénu nejistě jako zeměměřič, nad mapu světa zmítaného chaosem, kterou musí přespat a uhladit. Odchází jako suverénní developer, co ze světa samotného nezanechal jedinou smítku a vítězoslavně odevzdal díl své „práce na hovno“. Podobně jako v předešlém sólu Parolapolea si i zde Černický vystačí s minimem prostředků - sám se sebou, nepopiratelnými komediálními vlohami a neživým předmětem. Tyč z Parolapolei nahradilo přes dvacítku židlí a čtvercová, drobně vyvýšená platforma vymezující hrací prostor, universum ploché Země. Precizní rozdělení na svět uvnitř a vně bílého čtverce narušuje provokativně pohozená židle na podlaze mimo herní plošinu. Jinak se vše odehrává v přísném řádu. Černický tentokrát nepoužívá žádný atmosférický soundtrack, hlavní zvukovou vrstvu tvoří rytmické, nepřetržité podupávání. S každou přenesenou židlí také vzrůstá rafinovanost, s níž performer židle zamotává jednu do druhé, vrství je v bizarní skulptury, až z nich v závěrečném vypětí sestaví vpravdě barokní veledílo.

Inscenace je sice úhledná, akce na sebe navazují v přísné posloupnosti, ale performer si přesto dovolí drobné zcizení, emoci, která nesedí do jeho oddaného výzkumu prostoru. Nejsou to ale gesta přehnaná, spíše přesná, zábavná a vedená s obrovskou vnitřní integritou a dramaturgií. Sledovat přechod mezi strachem z neznámého místa, ostychem před hromadou židlí a následným pocitem nadvlády nad hromadou zpracované hmoty je hotovou divadelní rozkoší. Každý Černického krok je napínavým dobrodružstvím - a při některých obzvláště vypjatých akrobatických pasážích do ticha pronikají drobná zahřmění padajících kapek potu z čela nikoliv performera, ale vzrušeného publika. Černický se v nich stával na první pohled zpomaleným chameleonem číhajícím na kořist, který ve zlomku vteřiny vystartoval. Podobné kejkle doprovázeli diváci, alespoň na premiéře výkřiky jako: „Ježiš pozor!“. 

Základ inscenace, obsedantní touhu přetvořit svět k ideálu krásy, ale mohl Viktor Černický ovládnout díky další důležité veličině - času. Málokdy se podaří, že si dají tvůrci dostatek prostoru pro realizaci a zrání inscenace, při čemž sám performer v PLI tematizoval jeho nedostatek. Řada projektů vzniká narychlo, uspěchaně. Zde si performer dovolil prezentovat práci v různých fázích tvorby a vybrousit poslední detaily.

PLI není jenom skvělá inscenace, ale vizionářský počin, futuristické okénko do budoucnosti divadla, kde nebude platit fundamentální dodržování žánrových konvencí. Ty jsou přežitkem. Cesta patří daleko otevřenějším formám, nehledě na to, jestli se jedná o performance, činohru, contemporary, nový cirkus nebo nedej bože balet. Navzdory konzervativnímu mainstreamovému úzu i strážcům zkostnatělých norem uvnitř taneční komunity zde začínají vznikat spontánní počiny, kterým kromě kuráže bourat vžité elitní pořádky, nechybí kvalita. Viktor Černický, jeho tým i jejich generačně blízcí tvůrci (třeba i z řad jeho spolužáků) zřejmě zažijí jakousi „další divadelní reformu“, která ukotví soustavné klížení a prosakování žánrů a zachová divadlo jako živé umění, nikoliv muzeální anachronismus. Těžko říct, zda to bude proces stejně elegantní a noblesní s jakým ho zvěstuje performer ve své inscenaci.   

Koncept, choreografie, performance: Viktor Černický
Scénografie: Drahomír Stulír
Lighting design: Zuzana Režná
Dramaturgie: Lukáš Karásek

Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FFMU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, redaktor Českého rozhlasu Wave, dlouholetý přispěvatel do Divadelních novin a festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?