Had, co posouvá hranice

foto: Jakub Hrab

foto: Jakub Hrab

Bel­gic­kou taneč­ní sku­pi­nu Ulti­ma Vez asi není nut­né před­sta­vo­vat. Vzhle­dem k  pozi­ci jakou zau­jí­má v  sou­čas­ném evrop­ském pohy­bo­vém diva­dle, ale i díky čas­té­mu hos­to­vá­ní v Diva­dle Archa. Taneč­ník a cho­re­o­graf Sep­pe Baeyens s Ulti­mou začal spo­lu­pra­co­vat v roce 2011, kde roz­ví­jí dlou­ho­do­bý výzkum jevišt­ní­ho pro­sto­ru a spo­lu­au­tor­ství divá­ka. Zají­ma­jí ho pro­střed­ky umě­lec­ké komu­ni­ka­ce hle­diš­tě a per­for­me­rů. Samo­vol­ně tak nechá­vá krys­ta­li­zo­vat jedi­neč­nou tvůr­čí atmo­sfé­ru. Dal­ším „tra­de­mar­kem“ je spo­lu­prá­ce s pro­fe­si­o­ná­ly i ama­té­ry z růz­ných gene­ra­cí. Nejmlad­ší akté­r­ce Invi­ted může být oko­lo jede­nác­ti, zatím­co nej­star­ší­mu  je přes deva­de­sát let. Insce­na­ce bou­rá hra­ni­ce – ostychu, ano­ny­mi­ty, mezi gene­ra­ce­mi, v před­sta­vách o sou­čas­ném tan­ci, ale pře­de­vším ty vnitř­ní v  kaž­dém ze zúčastněných.

Jedi­nou deko­ra­cí je dlou­hý had z tyr­ky­so­vě mod­ré lát­ky, kte­rý na začát­ku leží sto­če­ný do spi­rá­ly vpro­střed sálu a slou­ží jako mís­to k seze­ní pro divá­ky – mezi nimiž jsou nená­pad­ně roz­ptý­le­ní i per­for­me­ři. Hned tedy vyvstá­vá otáz­ka, v jaké pozi­ci se návštěv­ník před­sta­ve­ní oci­tá. Jsou to tvůr­ci, kte­ří se dob­ro­vol­ně stá­va­jí divá­ky ane­bo se kaž­dý stá­vá tvůr­cem Invi­ted (v někte­rých pří­pa­dech i nedob­ro­vol­ně)? Něko­lik prv­ních minut se ode­hrá­vá v napros­té tmě. Někdo si začne pobru­ko­vat jed­no­du­chou melo­dii, při­po­jí se dal­ší, až se nako­nec širo­ká šká­la hla­sů spo­jí v jed­not­ný hukot. Už v této scé­ně před­sta­vu­je Ulti­ma Vez prin­cip, na jehož zákla­dě akté­ři vysta­vu­jí celou insce­na­ci. Jde jen o jed­no­du­chou nápo­do­bu – to, co per­for­mer udě­lá, divák napo­do­bí. Není v tom jaká­ko­liv násil­nost, nao­pak je cítit sna­ha udr­žet všech­no co nej­jem­něj­ší a při­ro­ze­né. Nikdo není out­si­der, kaž­dý se nao­pak mění v sou­část teď a tady vznik­lé­ho kolek­ti­vu. Spi­rá­la se za při­spě­ní všech roz­ví­jí podél celé vyprázd­ně­né míst­nos­ti a vpro­střed zfor­mo­va­ný pro­stor před­sta­vu­je zónu urče­nou k pohy­bu. Zpo­čát­ku jde jen o pře­vá­dě­ní divá­ku z mís­ta na mís­to, postup­ně akti­vi­ty gra­du­jí v jed­no­du­ché pohy­by, sko­ky, běh, a nako­nec i nespou­ta­ný, až exta­tic­ký tanec. Vel­ký podíl na ply­nu­lém prou­dě­ní nála­dy má hud­ba. Živě pro­du­ko­va­ný, ryt­mic­ký a uvol­ňu­jí­cí sound má pří­mý vliv na pul­zo­vá­ní celé­ho tva­ru. Dyna­mi­zu­je nebo nao­pak klid­ní způ­so­bem, kte­rý je snad­no sro­zu­mi­tel­ný pro celou sku­pi­nu. Nikdo niko­ho nebu­de nutit se zapo­jit, ale vzhle­dem k tomu, že osob­ní pro­ži­tek a při­stou­pe­ní na hru před­sta­vu­je nej­zá­sad­něj­ší část cel­ko­vé­ho zážit­ku, pasi­vi­ta není výhod­ná. Ostych vel­mi rych­le zmi­zí, pro­to­že jsou uvnitř dění všich­ni spo­leč­ně. Kaž­dý nese zod­po­věd­nost za prů­běh a zále­ží pou­ze na momen­tál­ní kon­ste­la­ci. Něko­mu trvá déle se napo­jit na kolek­tiv­ní prou­dě­ní ener­gie, ale per­for­me­ři cíle­ně opa­ku­jí urči­té pasá­že, aby tak usnad­ni­li vstup dalším.

Nejde jen o pří­jem­ně strá­ve­ný čas. Invi­ted doslo­va zve k ote­vře­nos­ti, a to nejen v insce­na­ci jako tako­vé, ale pře­de­vším k té mezi lid­mi, mezi sebou navzá­jem. Nezá­le­ží na výš­ce, váze, bar­vě vla­sů, oble­če­ní, rase, věku…všichni jsou si, ale­spoň na nece­lé dvě hodi­ny, rov­ni. Mož­ná jde spí­še než o diva­dlo o urči­tou for­mu soci­ál­ní­ho expe­ri­men­tu. Záro­veň jsou spl­ně­ny základ­ní poža­dav­ky: někdo se dívá a někdo před­vá­dí, jenom se stí­ra­jí roz­dí­ly a funk­ce se při­ro­ze­ně prolínají.

Invi­ted
Režie a cho­re­o­gra­fie: Sep­pe Baeyens
Dra­ma­tur­gie: Kris­tin Rogghe
Hud­ba: Stef Hee­ren, Kwin­ten Mor­dijck, Karen Willems
Per­for­me­ři: Emi­le Van Puym­bro­eck, Luke De Bolle, Chi­som Onye­bu­e­ke Chi­na­e­du, Leo­nie Van Begin, Rosa Boa­teng, Oiha­na Azpilla­ga, Ischa Beer­naert, Esther Motu­a­nya, Roel Faes, Trui De Mul­der, Adna­ne Lamar­ti, Sep­pe Baeyens, Frank Bri­chau, Ste­phan Ver­lin­den, Eli­sa­be­th Wolfs, Leon Gyselynck

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Ema Šlechtová

Studuje Katedru Teorie a kritiky na DAMU. Redaktorka časopisu Loutkář, občasná přispěvatelka do Divadelních novin, časopisu Hybris a několika zpravodajů při festivalech (Bábkárská Bystrica, Festival UM UM, OST-RA-VAR, Divadelní Flora, Klauzurní festival Proces, Zlomvaz apod.). Momentálně se jako šéfredaktorka aktivně podílí na vzniku nové nezávislé studentské platformy PASQUIL. Jakožto technická složka se občasně vyskytuje v Divadle pod Palmovkou.