Menu

Taneční koány Eun-Me Ahn

Taneční koány Eun-Me Ahn
foto: Vojtěch Brtnický

Zahajovacím představením letošního festivalu Tanec Praha byla taneční inscenace Let me change your name jihokorejské choreografky Eun-Me Ahn. Tuto umělkyni už v Praze známe; vloni jsme na Tanci Praha tleskali představitelkám jejích  Dancing Grandmothers, korejským stařenkám. Letošní představení má standartní profesionální obsazení, tančí členové jejího souboru a na scéně se objeví i sama choreografka.

Bez dlouhého odkladu musím konstatovat, že to, co máme s tímto představením před sebou, je čistá a výrazná podoba postmodernismu v tanci. Choreografie působí na diváka bezprostředními a fungujícími prostředky – plakátovou výtvarností, kolportážní barevností, bezstarostným humorem, ležérností, okázalou neambiciózností, tanečními gagy, sebeironií, na lékárnických vážkách dávkovanou nahotou, a především jednoduchým a euforizujícím rytmem. Rytmus ustavičně tepe, na scéně se v rychlém sledu střídají variace šesti brilantních tanečníků – dvojice, trojice, větší skupiny.

Jsme naprosto ušetřeni obligátních dámsko-pánských vztahů, role pohlaví se proměňuje, vyměňuje. Všichni tanečníci jsou ostatně oblečeni do ženských šatů (nebo svlečeni do bílých spodek). Dlouhé dámské šaty na ženách i mužích mají prvoplánové plakátové barvy jako pastelky vytažené z nové krabičky. To se děje na pozadí čistě bílého prostoru, sjednocujícího ve své bělobě podlahu a horizont. Při vší ztřeštěnosti představení ten prostor naplňuje jakýmsi pozitivním klidem. Cítíme se v něm bezpečně jako v dětské knížce.

V postmoderním laisser faire je divák ušetřen jakékoli zatěžkávající exprese; tanečníci se setkávají jakoby náhodně, jakoby v ustavičném údivu nad průběhem těchto setkání. Jejich tanci vládne filosofie: „Nestačí jenom být, je potřeba se také jevit!“ Tanečníci exhibují životní postoj „hic et nunc“; vyzývají: „Žijme tady a teď, a nedělejme z toho kdovíjakou záležitost.“ Tanečníci hrají také vysloveně „na publikum“, říkají si o jeho okamžitou odezvu.

Choreografie je komponována jako pestrobarevný obraz ustavičných permutací a variací lidských skupin a jejich nekonečných možností konfigurací – navyklých a obligátních, jakož i nezvyklých a provokujících. Tyto jednotlivé taneční variace jsou vždy také vlastně tanečními gagy; představení je plné humoru, vytvořeného čistě pohybovými, tanečními prostředky.

Vedle expertního tance nechává choreografka působit samotnou tělesnost tanečníků; pod kostýmy snadno zahlédneme nahotu. Není to však nahota útočící, obviňující či provokující; spíše půvabná, nenucená, taková „en passant“.

V představení se objevila i sama choreografka. Byla jsem velmi překvapena, že jde o dámu určitého věku; představovala jsem si ji předem – podle všeho, co jsem o její tvorbě věděla -  jako mladou dynamickou, a trochu zlomyslnou dívku. Není to ovšem dáma vysloveně usedlá, je trochu punk  – má například mnišsky vyholené vlasy, nosí dlouhé šaty a sebeironií na jevišti se vyrovná svým mladým tanečníkům. Eun Me Ahn je – sit venia verbo - provokativní puberťačka 50+.

Základem výrazového jazyka je zde neortodoxní současná taneční technika - tato lingua franca současného tanečního světa. Představení je nabité obtížnostními prvky; je tu plno zvedaček v nejrůznějších kombinacích pohlaví, poloakrobatických prvků, frekventovaných skoků s následnými pády. S taneční technikou se zachází samozřejmě velmi nekonvenčně, na nějakou čistotu stylu se určitě nehledí; hledá se překvapení, vtip, efekt, gag, taneční anekdota. A zde je třeba poznamenat – taneční humor je velmi obtížná disciplína. A v případě tohoto představení bych dokonce mluvila o absurdním tanečním humoru. Ostatně východní národy mají pro absurditu velký smysl – vzpomeňme třeba na japonské zenové koány – paradoxní výroky odrážející absurditu naší existence ve vesmíru. Tak dobře – nazvěme to představení sbírkou tanečních koánů, paradoxních výroků starých zenových mistrů. Jako třeba tento: Já a ty jsme se potkali před mnoha a mnoha miliony let. Řekni mi, kde jsme se potkali! Šlo snad na jevišti divadla Ponec o takové setkání?

V představení se objevila i sama choreografka. Byla jsem velmi překvapena, že jde o dámu určitého věku; představovala jsem si ji předem – podle všeho, co jsem o její tvorbě věděla -  jako mladou dynamickou, a trochu zlomyslnou dívku. Není to ovšem dáma vysloveně usedlá, je trochu punk  – má například mnišsky vyholené vlasy, nosí dlouhé šaty a sebeironií na jevišti se vyrovná svým mladým tanečníkům. Eun Me Ahn je – sit venia verbo - provokativní puberťačka 50+.

Opening festivalu Tanec Praha se uvedením tohoto mezinárodně cirkulujícího představení up-to-date estetiky tedy velmi povedl. 

Let Me Change Your Name

Choreografie: Eun-Me Ahn
Tančí: Eun-Me Ahn, Jihye Ha, Hyekyoung Kim, Jeeyeun Kim, Seunghae Kim, Hyunwoo Nam, Sihan Park
Hudba: Young-Gyu Jang
Kostýmy a scénografie: Eun-Me Ahn
Světelný design: Andre Schulz

Nina Vangeli

Taneční publicistka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obory divadelní věda, ruská, francouzská a česká literatura; dva ročníky literární komparatistiky - do zákazu působení prof. V. Černého na Filosofické fakultě). Publikační činnosti se směla věnovat až po změně režimu v roce 1989. Zaměřuje se zejména na současný tanec, alternativní divadlo a cross-over. Přispívala do řady kulturních periodik jako A2, Divadelní noviny, Svět a divadlo, do kulturní rubriky Lidových a Hospodářských novin a rozhlasu (stanice Vltava) a dalších. V letech 2000-2004 byla šéfredaktorkou revue pro současný tanec Taneční zóna/Dance Zone, dnes je jejím Senior Editorem. Byla dlouholetá vedoucí neoficiální (a nevítané) skupiny fyzického divadla Studio pohybového divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech. V devadesátých letech vytvořila i několik operních režií. 

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?