Menu

Nula jako prázdnota

Nula jako prázdnota
Foto: Kateřina Barvířová

Festival Nultý bod vstoupil do druhé dekády své existence. Po předchozích ročnících podobajících se tanci mezi vejci, dramaturgické přešlapy přehlušily výrazné umělecké vstupy a dokonale se letos obnažila jeho názorová nejistota a estetická netečnost.

Akce, jež sama sebe definuje jako prezentaci nových provokativních a dosud neprozkoumaných žánrů v oblasti performativního umění, narazila minimálně třemi mnou zhlédnutými zahraničními produkcemi na limity zvolené dramaturgie. Ani jedna z performancí nijak nepřekračovala ověřené postupy, nebalancovala na hraně již ustavených žánrů a nedráždila formou ani obsahem. Naopak iritovala svou bezobsažností. A pokud k nějaké výpovědi směřovala, byl to jen zápas nudy s banalitou.

Popkulturní neošamanismus
Ve své performanci Cutlass Spring se měla Kanaďanka Dana Michel dotýkat hranic sexuality a sexuálních návyků, daleko víc ji ale zneklidňovala vlastní totožnost, stereotypy spojené s její barvou pleti, a nakonec i se současnou popkulturou. Svůj výstup započala nenápadnými pohyby, třením o pojízdnou platformu a hrdelními zvuky, které při něm vydávala. Prolog připomínající kopulaci a intimní průzkum sebe sama se ale záhy strhl v diváky ohrožující invazi. Intimní arénu, vystavěnou na jevišti Divadla v Celetné performerka obsadila několika plastovými židlemi, které v průběhu produkce s námahou a toporností sklízela a nahrazovala stále novými předměty domácí spotřeby. Ty pak používala v dalším leckdy absurdním jednání. Vrcholem její tělesné patafyziky – převalování, plazení nebo jen strnulý výraz a brániční rezonance, byla koupel v ledové tříšti, jež si vysypala na podlahu z igelitových pytlů běžně dostupných na benzinových pumpách. S dětskou vehemencí se ráchala v rychle tajících kostkách stejně jako na závěr urputně bojovala s lankem klatky, pomocí něhož vytáhla nad hlavy diváků ze záclon improvizovaná nebesa. Dana Michel se ve performanci spoléhala na symboliku použitých rekvizit a částí kostýmů či nahoty (plechovka Coca Coly, baret, těžké vojenské boty, obnažená ňadra), aniž by se důsledněji zabývala samotným jednáním, které bylo navíc zjevně částečně improvizované. Celek pak působil rozpačitě a bezzubě.

Taneční jukebox
Avizovanou hvězdou festivalu měl být performer a choreograf Raimund Hoghe, jehož kariéra je mimo jiné spjata s Pinou Bausch v německém Wuppertalu. Do Prahy přivezl duet Songs for Takashi, v němž se představil spolu s japonským tanečníkem Takashi Uenem, jež ho pravděpodobně inspiroval k této bláznivé, postmoderní taneční férii. Hoghe v něm byl plně zaujat pohybovou dovedností a estetikou těla mladého tanečníka, kterému v určitých momentech ponechával absolutní svobodu. Choreografova intervence vyjma osobního angažmá, spočívala v důsledném výběru hudební stopy vinoucí se napříč žánrů a jazyků, přičemž leitmotivem byly převážně francouzské popové hity minulých desetiletí. Jedna skladba střídala druhou stejně jako tanečníkovy pohybové etudy, a především Hogheho bizarně kostýmované vstupy na jeviště, z nichž byla cítit umělcova nostalgie i touha provokovat za každou cenu. Ueneho akce upozaďovaly výstřední orgie, Hoghe několikrát po sobě kladl a pak zase sbíral květiny z jeviště, rozléval po něm vodu, aby ji následně setřel mopem a podobně. Právě tahle chtěná a záměrná podivnost činila ze Songs for Takashi spíš svéhlavou, osobní sebeprezentaci než poctu čistému pohybu. Nekonečné hudební pásmo jen prohlubovalo už tak koncentrovanou nudu.

Vysokorychlostní klišé
Do rozlehlého betonového komplexu DUP39, respektive na jeho dolní hrací plochu umístili organizátoři tanečně pohybovou dystopii Make Yourself polské performerky Marty Ziółek. V mnohém připomínala projekt Susanne Kennedy Coming Society, uvedený tuto sezonu na točně berlínské Volksbühne, tedy přesněji jeho lacinější verzi. Pětice, pokud možno sexy mužů a žen oblečených do elastických trikotů a sportovních oděvů, jež měla zvýraznit novodobou kalokaghatia, atakovala ještě před začátkem scházející se diváky. Každý performer měl svou mantru, kterou bez ustání až hypnoticky opakoval, aniž by reagoval na vnější podněty. Jako bychom měli co do činění s kyborgy nebo snad novou formou lidské mutace. Což bylo ale v příkrém rozporu se zvolenou estetikou rehabilitující diskotékový vizuál 80. a 90. let. K šťastně se exhibující pětici se posléze přidala záhadná postava s černou maskou, Marta Ziółek, která modulovaným hlasem, jak ze záhrobí varovala před současným světem. Její proroctví ale zcela zaniklo ve víru blyštivé a stále se proměňující, vysokorychlostní estrády. Veškerá závažnost se tak vytratila pod balastem vizuálního a slovního klišé.

Dana Michel: CUTLASS SPRING
Koncept, choreografie, performerka: Dana Michel
Hudební konzultant: David Drury
Lighting Design: Karine Gauthier

Raimund Hoghe: SONGS FOR TAKASHI
Koncept, choreografie a výprava: Raimund Hoghe
Tanec: Takashi Ueno, Raimund Hoghe
Umělecká spolupráce: Luca Giacomo Schulte
Světla: Raimund Hoghe, Amaury Seval
Zvuk: Pascal Gehrke

Marta Ziółek: MAKE YOURSELF
Koncept a choreografie: Marta Ziółek
Performeři: Agnieszka Kryst, Ramona Nagabczyńska, Robert Wasiewicz, Paweł Sakowicz, Katarzyna Sikora, Marta Ziółek
Zpěv: Maria Magdalena Kozłowska
Dramaturgie: Anka Herbut
Hudba: Lubomir Grzelak
Výprava a vizuální efekty: Dominika Olszowy

Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na FF UK. Doktorát získala na pražské DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, časopisem A2 a dalšími médii. Působí jako pedagožka na VOŠ herecké a externě na KTK DAMU. Má slabost pro Rakousko – Uherskou monarchii a příslušníky modré krve.
 

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?