Menu

Tanec dialogu a otevřenosti

Tanec dialogu a otevřenosti
foto: Dragan Dragin

Atmosféra letošní francouzsko-žďárské KoresponDance se asi nejpřesněji otiskla do performance Dance with Changing Parts, konceptuální taneční variaci na skladbu Music with Changing Parts Philipa Glasse - aneb jak se masa promění ve společenství individuí. Ačkoliv se program skládal převážně z novocirkusových produkcí, tvář letošního, sedmého ročníku mezinárodního festivalu utvářela silná místní komunita a podněty ke snaze o překlenování propastí mezi generacemi i národy.

Petra Fornayová zapojila do své choreografie asi na padesátku performerů různého věku i pohlaví složených z obyvatel Žďáru nad Sázavou a okolí. Tanečníci přichází na improvizovanou stage uprostřed hokejového stadionu, kam se přesunula většina programu kvůli špatnému počasí. Během Glassovy skladby interpretované tělesem Cluster Ensemble se scéna, ponořená do jiného času a prostoru hudby, zaplňuje aktéry sjednocenými modrými civilními svršky. Skladba evokuje hlas velkoměsta, snad planety Země, pravidelností připomíná bušení srdce či proudění života. Základem minimalistického tance je jednoduché podklesnutí nejprve v jednom koleni, posléze střídavě v obou tak, že se od země odlepí pouze pata. Výsledkem je nekonečná měkká chůze na místě, která mezi performery kumuluje množství energie, jež se pak valí do přihlížejícího davu. Principem kontinuálního udržování pospolitosti je pak sled gest pažemi, které se při každé změně velmi intuitivně rozlijí skupinou performerů. Mnohdy ani nelze zachytit, kdo proměnu pohybu inicioval.

Projekt Petry Fornayové představoval v letošním programu věnovanému novému cirkusu konceptuální výjimku. Vybrané artistické produkce však nebyly zaměřené pouze na estetiku a výkon, ale spojovala je velká míra rozehrávání situací a soustředění na komunikaci s divákem. Například v novocirkusovém čísle ENVÁ postavené na hře s balíky slámy se ze tří náhodně vybraných přihlížejících stali i performeři. Katalánské klaunské duo fešáckého siláka Amera a droboučké klukovsky rošťácké Áfricy prokázalo obrovskou míru empatie a charismatu, když bez použití jediného slova dokázali nenuceně vytáhnout na scénu tři diváky a učinit z nich partnery pro artistické kousky. Jako by nic se jim vystřídala na ramenou África, dva z nich se pak dokázali sami postavit na ramena Amerovi. Taneční hiphopový ani ne dvacetiminutový duet ZIG ZAG odehrávající se kolem lavičky se stal důkazem toho, jak lze i street dance pojmout jako významotvorný jazyk. Starší a mladší tanečník (Abdennour Belalit a Laurent Kong a Siou) by mohli představovat otce a syna, kteří řeší, jakkoliv s jistou mírou nadsázky, snad otcovu existenciální krizi způsobenou pokročilým věkem. Stylizovanou taneční gestikulací, kde se gestem stávají i skoky a jiné taneční prvky, vytváří dialog, jehož předmětem je staršího z tanečníků přesvědčit o smyslu existence. Hádám, že není náhodou, že byla do programu vybrána produkce věnovaná tématu mezigeneračního střetu, neboť i v dramaturgické linii Go to Europe! se objevila performance Catch me britské novocirkusové skupiny Upswing s podobným motivem, ovšem v interpretaci dvojice mladíka a zralé ženy (Jerone Marsh-Reid a Susan Kempster). Implicitně je tak prostřednictvím produkcí, v nichž neúčinkují pouze mladí lidé, vetknuta do programu festivalu teze, že tanec či pohyb se týká opravdu každého a může promlouvat k různým nejen sociálním skupinám.

Jako pomyslnou protiváhu artistického programu lze v dramaturgii festivalu chápat ukázky sedmi účastníků rezidenčního pobytu Go to Europe!. Performeři různého zaměření a různých performativních forem dostali příležitost pracovat na svých projektech v prostorách zámku. Jedním z rezidentů se stal i slovenský performer Viktor Černický, který se v průběhu minulého roku proslavil se svou konceptuální performencí PLI, kterou prezentoval i v prostorách žďárského zámku pod barokními freskami. Za highlight této dramaturgické linie osobně považuji sólo NO-body izraelské tanečnice a performerky Roni Chadash, vyznačující se čistotou konceptu co do tématu i formy. Poté co performerka otevře zdobená křídla vysokých dveří do holého koridoru zámku s plaše erotickým naladěním obejde vyvýšenou podestu uprostřed chodby připomínající katafalk. Před vchodem do chodby, představující scénu, je postavena jednoduchá elevace z praktikáblů jako hlediště. Tanečnice v upnutém overalu vyšplhá po chvíli koketerie doprovázené hudbou alá 30. léta na náhrobek. Posadí se na kolena, zakloní se natolik, že schová hlavu, o níž se opře, a tančí pouze svým útlým trupem a stehny obepnutými elastickou látkou. Žebra a ploché břicho se vlní, kostnaté prsty smyslně zakouší tvar těla, stehna se několikrát sepnou. Tanec jako by vyjadřoval posmrtnou transformaci duše, tělo jako by vzpomínalo na erotickou lásku, možná k sobě samé. Performerka nakonec strne, ambientní hudba končí a výjev připomene sochu na náhrobku. Jakmile zaklapne klika mohutný dveří, cesta do prostoru mezi životem a smrtí se uzavře.

Festival KoresponDance se liší od ostatních festivalů performativního divadla zejména opačným přístupem k budování umělecké komunity. Zatímco jiné akce se podílí na stabilizaci identity umění a tvůrců tím, že se do velké míry uzavírají, Marie Kinski, ředitelka festivalu osobně přítomná během celého víkendu jako komentátor většiny programu, se naopak snaží vyjít vstříc místním, kterým tvorbu prezentuje. Různými produkčními strategiemi (zapojením široké lokální veřejnosti do performativních projektů či zvýhodněným vstupným pro obyvatele Žďáru) otevírá taneční kulturu laické veřejnosti, která je však po sedmi letech trvání festivalu v této oblasti poučenější než leckterý divadelní kritik. Týden před festivalem se tradičně koná na zámku Žďáru nad Sázavou Tvořivý tábor pro děti, které pak vystoupí i v rámci programu festivalu čímž, stejně jako aktéři intervence Petry Fornayové, přilákají na festival své příbuzné a známé, kteří by na festival jinak třeba nezavítali. KoresponDance je proto velmi zakořeněna v místě svého konání a jedná se mnohem více o festival „pro“ Žďár nad Sázavou než „ve“ Žďáře nad Sázavou. 

Catch me
Choreografie: tvůrčí tým skupiny Upswing
Taneční interpretace: Jerone Marsh-Reid a Susan Kempster

Dance with Changing Parts
Koncept a choreografie: Petra Fornayová
Hudba: Philip Glass – Music with Changing Parts
Hudební interpretace: Cluster Ensemble
Taneční interpretace: Učitelé ZUŠ: Marika Indrová, Lenka Jíšová, Veronika Kolečkářová, Pavlína Lipenská, Jiří Lössl, Hana Ludvíková, Dagmar Nejedlá, Dita Zahálková, Hana Zudová, studenti ZUŠ Třebíč a Žďár nad Sázavou, Senior Point a Family Point Havlíčkův Brod, Jihlava a Žďár nad Sázavou

ENVÁ
Originální koncept a interpretace: Africa Llorens Valls, Amer Fernandez Kabbani
Původní hudba: Karl Stets
Světelný design: Ivan Tomasevic

NO-body
Choreografie a interpretace: Roni Chadash

PLI
Choreografie, koncept, performance: Viktor Černický
Scénografie: Drahomír Stulír
Světelný design: Zuzana Režná
Dramaturgie: Lukáš Karásek

ZIG ZAG
Choreografie: Abdennour Belalit
Interpretace: Abdennour Belalit, Laurent Kong a Siou
Originální adaptace a aranžmá: Julien Thomas, Florent Ricci
Scéna: Patrick Bette

Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.  

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?