Menu

Vše krásné končí polibkem

Vše krásné končí polibkem
foto: Vojtěch Kába

Minimalistický kolos Philipa Glasse (a Roberta Wilsona) Einstein on the Beach mírně výhrůžně visí nad dějinami divadla. Dílo díky wagnerovské stopáži a suverénní antidějovosti stále představuje diváckou výzvu, byť to může v kontextu současného umění znít jako klišé. Koncertní verze zahajující letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim nicméně potvrdila, že tuhle hozenou rukavici se vyplatí zvednout a řádně se s ní pomazlit.

Uvedené zpracování opery dodržuje základní pravidla hry nastolená už v roce 1976. Za prvé – sál se během představení nezavírá a publikum může volně proudit ven i dovnitř (nutno dodat, že alespoň v přízemí byl tento pohyb po celé tři a půl hodiny minimální). Za druhé – lze jen těžko určit, kdy se vlastně začíná. Samozřejmě existuje určitý čas, kdy se nepozorovaně promění osvětlení, leč ten nemá nic společného se zlomem v atmosféře, a dokonce ani se začátkem hudební produkce.  Sál zní útržky akordů už, když do něj diváci vstupují, ale počátek se do jejich vědomí vkrádá pomalu spolu se stoupající hlasitostí.

Ve středu jeviště stojí na sebe otočené dvoje klávesy, vlevo hudebníci, v zadní části sbor, vpředu dva dirigentské pulty a na obou okrajích pódia židle, na nichž zhusta odpočívají bezprizorní umělci. S tímto rozložením si koncertní verze vlastně vystačí. Pohybuje se především vypravěčka v podání americké hudebnice Suzanne Vegy, jež stojí při každém proslovu na jiném místě. V poslední části se na pravou stranu scény přesouvá také sbor. Jinak hudbu doprovázejí pouze dynamická dirigentská gesta a světelné přechody (Germaine Kruip). Hnací silou se tak stává kruhovitě stavěná kompozice díla a paradoxně také zpěvní party složené z nahodilých čísel, hlásek, slov zbavených významu a překotného počítání do tří nebo osmi.

První dvě třetiny fascinovaly svou nepolapitelností. Proud zvuků vycházející z jednotlivých nástrojů, hrdel a jejich jedinečných prolnutí pomalu plynul a provokoval k opájení se formou „sonické řeky“.  Při lebedění na hladině se ve stále ubíhajícím toku objevovaly a záhy zanikaly vlny nových harmonií, melodií a rytmů, opět bez přesně rozpoznatelného začátku či konce. Dalo se také ponořit do hlubin, zaměřit se na osamocenou perlu na dně, kochat se jí a ostatní šum nechat za sebou. Na povrchu ani pod ním se ale nešlo vyhnout tomu, že některá neopakovatelná, nádherná setkání jedné hlásky s jedním tónem odplují nezpozorovány ve chvíli, kdy už si je nelze naplno užít.

Potřeba použít metaforu řeky, respektive vody pramení ze zamlžení specifického zvuku jednotlivých nástrojů, a často i hlasů. Nebylo možné, a zřejmě ani žádoucí, poznat, zda v danou chvíli hraje prim saxofon, příčná flétna, klávesy nebo hlas. Ocitla jsem se v plavném bezčasí, unášena kruhovou strukturou celého díla.

V poslední části, kdy se opera důrazněji dělí na obrazy a sóla jednotlivých interpretů a interpretek, se pro mne ona neskutečná vize rozplynula. Sice bylo možné skrze převládající kosmické dunění a bublání kláves vidět dál, za hmatatelný svět do mnohem abstraktnějších rovin, ale předcházející zaplnění prostoru hudbou nenahradily.

Pochybovat ale rozhodně nelze o nasazení a preciznosti hudebníků, pěveckého sboru a dirigentů. Všichni se maximálně soustředí po celou dobu a bez ohledu na to, zda hrají nebo sedí na židlích po okrajích pódia. Můj obdiv patří především pěvcům a pěvkyním. Zazpívat s plným nasazením tak specifické libreto a umět při vší krkolomnosti podtrhnout zvukové kvality řetězení jednoduchých slov vyžaduje notnou dávku umu.

Jako kontrapunkt bohatých, byť neokázalých hudebních variací funguje přednes Suzanne Vega. Asociativní texty vybavila především přesnou prací s rytmem, důrazy a pauzami. Jinak její projev zůstal velmi civilní, intonace či hlasitost se proměňovaly zřídka. V tekutém proudění se tak najednou vyskytly pevné kameny myšlenek o feminismu či průchodu obchodním domem a příjemně se prolínaly s hudebním doprovodem

Subtilní light design utrpěl sálem brněnského Boby centra přeplněného osvětlovací technikou, obrazovkami, lóžemi, bary a barevnou nejednotností. Pomalé a minuciózní změny osvětlení, případně pohybující se světelné pruhy povětšinou zapadly v množství technického vybavení prostoru.

Celkový dojem vyplutí z běžné reality do ubíhajících krajin, kde se dají znovu a znovu hledat nové impulsy, nakonec vyzdvihne i na první pohled banální rozhovor v samotném závěru. Milenci rokující o své lásce celou operu končí políbením. Hlas vypravěčky ani zde nevybočuje z prostého tónu. Jestliže tento neskutečný Glassův opus nachází vyústění v jediném polibku, vrací jej z vyprázdněného aktu populární kultury na post magického okamžiku.

Philip Glass: Einstein on the Beach.
Dirigenti Georges-Elie Octors, Tom De Cock
Vypravěčka: Suzanne Vega
Light design: Germaine Kruip.
Účinkují Collegium Vocale Gent a Ictus Ensemble.
Psáno z reprízy 29. září 2019 na festivalu Moravský podzim.

Jiřina Hofmanová

Jiřina Hofmanová se v současné době snaží o doktorát na brněnské Katedře divadelních studií. Jejím hlavním výzkumným polem je inscenování her A. P. Čechova v období normalizace. Jinak se zajímá o české poválečné divadlo obecně a chová špatně utajovanou sympatii k 60. letům. Psaní o činoherním divadle se věnuje od roku 2012. Psaní o tanci a performativních aktivitách si zatím vyzkoušela jen na slovenském komunitním festivalu UM UM, a tak doufá, že se přející duše Staré Ľubovni navždy vpila do její klávesnice. Vášnivě konzumuje veganskou kuchyni a zcela neekologicky také knihy. Prvému bohužel věnuje více času.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?