Menu

Dadaistický dívčí večírek

Dadaistický dívčí večírek
Foto: Jan Hromádko

Na začátku října se již po několikáté na Nové scéně odehrál mezinárodní divadelní festival Pražské křižovatky, který se orientuje zejména na současnou, progresivní činohru, ale nabízí i žánrově okrajovější inscenace. Jednou z nich byl projekt MUYTE MAKER francouzské choreografky Flory Détraz. Dramaturgyním festivalu Sodje Lotker a Martě Ljubkové se skvěle hodila do letošního festivalového konceptu, jehož tématem byl HLAS. Čtyři performerky, jednou z nich je i samotná Détraz, po celou dobu představení sice nepromluví, ale o to víc se vyjadřují hlasem a obličejovou mimikou. Hlas totiž neslouží jen k mluvení a není to jen hlas, co mluví.

Čtveřice žen sedí za stolem čelem k divákovi. Ze začátku jsou skoro jako přikované k židlím i stropu zároveň. Visí totiž za umělé copy, připnuté karabinou na železné lano. Pohyb jejich těl je omezený na minimum.

Ve vlasech mají zapletené květiny a vypadají jako bosorky ze Slovácka. Folklor a rurální lidový charakter připomínají i zemědělské nástroje – srp, ale třeba i výhružně se klimbající kladivo u stropu. Ačkoli jsou ženy uvázané, máme pocit, že se kdykoli mohou prudce vymrštit, nástroje strhnout a použít je jako zbraně - protože spíš než obraz zkrocených ženských, je tohle parta divoženek, které se přišly bavit.

Tělo je upozaděno, utlumeno, o to víc je však dán prostor choreografii tváře a hlasu. Je to v podstatě nekončící hra s jejich výrazy a možnostmi. Je to jako když na sebe děti začnou dělat srandovní obličeje, u toho kvílí a švitoří, jenže v inscenaci dělají performerky grimasy na diváky. Jsou u toho úplně vážné a k tomu škleby dokáží dovést k dokonalosti třeba i v kánonu. S výrazy se pracuje trochu jako v hudební partituře, dívky je dělají zároveň, někdy však vystupuje jen jedna a ostatní odpovídají, jindy má jedna sólo a ostatní dělají „křoví“. Pitvoří se, vyplazují jazyk. V jednu chvíli vypadají jako slepice, které klovou zrní, když se jejich hlavy, zachycené za pružinu, v pravidelném rytmu rozkmitávají nahoru a dolů.

Nejsilnější součástí inscenace je ale hlas a zvuk. Autorka se inspirovala ve středověké polyfonii. Proto velkou část hlasového projevu zaujímá zpěv, který navozuje atmosféru kostela. Je vyrovnaný, klidný, smířlivý i opulentní. Sakrální tóny však autorka konceptu kombinuje s popěvky i skřeky. Se zavřenými ústy mluví performerky neexistující řečí připomínající japonštinu. Mrkají a vykukují na diváky s repetetivním „KUKU“.

Celá inscenace je groteskní, lyrickou i absurdní básní, která vzbuzuje smích, ale dotýká se i temnějších tónů. Dívku na jejím copu málem oběsí, jinde se všechny stávají loutkami bez života. I proto je pro mě poselství inscenace jednoduché a silné zároveň. Ačkoli jsme my (naše tělo) utlumeni, náš hlas může znít dál.

Muyte Maker
Koncept: Flora Détraz
Scéna a kostýmy: Camille Lacroix
Light Design: Arthur Gueydan
Sound Design: Cuillaume Vesin
Účinkují: Mathilde Bonicel, Iněs Campos, Flora Détraz, Agnes Potié
Premiéra: květen 2018

Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy. 

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?