Menu

Rozbagrováno!

Rozbagrováno!
foto: archiv festivalu

Šestidenní přehlídkou Terénní úprava započala svoji činnost platforma pro performativní umění Terén. Benjamín Centra experimentálního divadla od 1. do 6. října opanoval nejen Dům pánů z Fanalu a HaDivadlo, ale také kavárnu PRAHA či Sál Břetislava Bakaly. Dramaturgicky se rozkročil od melodramu Bohuslava Martinů přes dětský program až k techno párty. Jak první výkopové práce změnily brněnskou kulturní krajinu?

Na čelní straně sídla CEDu vyrostlo do úvodního večera impozantní lešení zářící do setmělého města výstražnými světly a množstvím oranžových upínacích pásů. Z jádra konstrukce zahájil performativní přestavbu Elia Moretti, perkusista italského původu, v Česku spojený s alternativními akustickými projekty či divadlem Continuo. Jeho kompozice pro bubny, činely a smyčec se ale bohužel příliš rozplývala v otevřeném prostoru nad Zelným trhem, takže se hudbě nepodařilo obejmout početné obecenstvo a koncentrovat jeho pozornost jedním směrem. Poté proběhly obligátní proslovy. Nejprve hovořili: Miroslav Oščatka (ředitel CEDu), Matyáš Dlab (umělecký šéf platformy) a Lukáš Jiřička (dramaturg platformy). Jak to u nových projektů bývá, mnoho mluvili o změnách, rozmanitosti a jiném dramaturgickém a inscenačním přístupu. Slíbili projekty domácí i zahraniční, původní i hostující, většinou jednorázové, ale vždy pojímající prostor Brna jako urbánní jeviště. Následně Barbora a Jakub Liškovi coby redaktoři představili nový časopis Centra experimentálního divadla CEDIT. Ten nabízí vhled do tvorby všech scén CEDu a především do širšího kontextu, jenž místní umělecké záměry formuje.

Společníka pro druhý večer představoval Oidipus, respektive variace antického příběhu v dramatu André Gidea s hudbou Bohuslava Martinů. Světovou premiéru režisér a vizuální umělec Mark Ther inscenoval jako rozhlasovou hru na jevišti. Své dílo úvodním a závěrečným proslovem konferenciéra navázal na reálné rozhlasové provedení z roku 1936 v režii Jindřicha Honzla. Kromě zvažování (ne)možnosti ovládat svůj osud text přináší diskuse o podstatě štěstí, hrdinství či praktičnosti incestu. Nedá se říct, že by scénická črta některé z témat vyzdvihovala nebo posouvala za hranici pouhého komentáře. Nicméně uplynula v příjemném tempu, a to především díky Janu Kolaříkovi (Kréon) a Heleně Čermákové (Jokasta), jejichž schopnost tvořivě pracovat s hlasem jako hlavním vyjadřovacím prostředkem je zřetelně vydělovala od zbytku obsazení. Živá produkce hudby Martinů vyplňovala předěly mezi výstupy či provázela příchod charakterů do dialogu. Až filmovým způsobem dotvářela atmosféru a podtrhovala základní povahové rysy postav dynamickým, ale nijak překvapivým způsobem.

Nejbujařejšího diváckého přijetí se dočkalo dílo anglicko-německého uskupení Gob Squad. Super Night Shot svou proklamovanou válkou s anonymitou a prací s blízkým okolím Sálu Břetislava Bakaly nejpřímočařeji splňoval přání Terénu využít prostor města. Aktivizace publika proběhla už před začátkem, kdy organizátoři s diváky připravili v předsálí uvítací špalír pro navracející se (dle jejich slov) superhrdiny. Rozdali prskavky, frkačky a vystřelovací trubice s flitry, vztyčili transparent. Přivítání proběhlo bouřlivě a nadšeně, atmosféra i po přesunu do sedaček zůstala uvolněná. Ideální startovací pozice pro simultánní sledování čtyř nesestříhaných video záznamů dokumentujících snahu tří žen a jednoho muže o dobytí slávy v neznámém městě. V rámci konceptu fiktivního natáčení romantického filmu všichni vyrazili do ulic, každý s odlišným úkolem. Bastian sháněl ideální lokaci pro závěrečný polibek. Berit hledala nejlepší možnou osobu k políbení. Laura propagovala hlavní hvězdu, a svou kolegyni, Johannu a ta zase testovala, jak Lauřina PR strategie založená na lepení Johanniných fotek na auta či výlohy funguje (a nepřekvapivě zjistila, že mizivě). Všichni hojně interagovali s náhodnými kolemjdoucími. Berit objevila výřečného Miroslava a pod sochou Jošta, brněnským „žirafokoněm“, tak mohlo dojít k očekávanému polibku. Oslovování lidí prokládaly krátké pouliční taneční výstupy (v blyštivých róbách či zvířecích maskách), při nichž se akce celé čtveřice na chvíli synchronizovaly, byť je od sebe zpravidla oddělovalo několik budov. Bez ostychu rozžili městské ulice a přes neustálou přítomnost kamery se jim podařilo rozmluvit každého, kdo jenom trochu uměl anglicky. Ukázali, že komunikace s „neznámými bližními“ může uvolněně a příjemně probíhat i v jiné realitě než pouze virtuální. Nejde o převratnou myšlenku, ale neškodí si ji připomínat. Publikum se navíc nesmálo jenom cizímu „neštěstí“, protože videa končila záznamem špalírového veselí a každá z diváckých tváří se objevila alespoň v jednom záběru. Záběru, který nikdo předem nearanžoval, pro který jim nikdo nevybral outfit, neudělal make-up a nevymyslel lichotivé světlo. Stejně jako setkání na ulici i tyto záběry mohou být veselé, smutné, rozhněvané či trapné. Jinými slovy – přirozené a lidské.

Dva následující večery okupovala hudba. Další ze série „declubbing“ večírků ukrytých pod hlavičkou SOfT představil argentinský DJ kolektiv T R R U E N O. Sklepní prostory CEDu se do brzkých ranních hodin otřásaly beaty nekompromisního techna. Přestože sledování různorodých podob, jež žánru vtiskují jednotlivé hudebnice a hudebníci, mělo být meritem věci, pozorování účastníků před mixovacím pultem skýtalo snad ještě větší potěšení. Stejně jako předcházející dny se Terénu podařilo na jedno místo dostat lidi v nejlepším slova smyslu zvláštní, ojedinělé a vizuálně neobyčejně poutavé. Například tu vedle divoženky v černé lyžařské kukle a rafinované černé podprsence parketem brouzdá pár v ležérní eleganci z pozdních dílů seriálu Dallas. Pokud se tato kvalita stane u Terénu konstantní, tak se rozhodně nebojím o jeho komunitní potenciál.

Program posledního večera bych bez váhání označila za nejexperimentálnější. České ambientní uskupení IQ+1 sice šláplo naprosto vedle mé sluchovody a kognitivní procesy, ale japonský hudebník Otomo Yoshihide dokázal k zostřenému vnímání vybudit i mou upřehlídkovanou mysl. Počáteční skladby s radostí laicky definuji jako bolest v hudbě. Předimenzovaná hlasitost, intenzivní vrzot a občasné zadunění kopáku mohly posluchačům bolest způsobovat, ale hlavně ji analyzovaly. Rozkládaly ji na prvočinitele a umožnily osobním bolístkám odchod skrze agresivní zvuky, takže se mysl mohla vyprázdnit pro melodičtější, poklidnější druhou část koncertu. V ní se dalo kochat nejčastěji kytarovými plochami narušovanými neočekávanými pauzami či náhlými poryvy hlasitosti.

Jak jsem už napsala, tak o komunitní potenciál nové brněnské platformy nemám starost. Nyní musím dodat, že nemám starost ani o její potenciál umělecký. Ne každý večer jsem odcházela domů nadšená estetikou právě zhlédnutého, ale s postupem Terénní úpravy jsem více a více obdivovala její dramaturgické rozpětí. Ukázky performativity v nejširším možném pojetí, dle mého mínění, mohou brněnské kultuře (a každému svolnému jedinci) jen prospět. Street artový umělec TIMO rozkopané prázdninové Brno označil pomocí dopravního symbolu jako jednu velkou slepou uličku. Výkopové práce Terénu moravskou metropoli naopak do široka otevírají. Snad se tímto přístupem nakazí i další instituce.

Jiřina Hofmanová

Jiřina Hofmanová se v současné době snaží o doktorát na brněnské Katedře divadelních studií. Jejím hlavním výzkumným polem je inscenování her A. P. Čechova v období normalizace. Jinak se zajímá o české poválečné divadlo obecně a chová špatně utajovanou sympatii k 60. letům. Psaní o činoherním divadle se věnuje od roku 2012. Psaní o tanci a performativních aktivitách si zatím vyzkoušela jen na slovenském komunitním festivalu UM UM, a tak doufá, že se přející duše Staré Ľubovni navždy vpila do její klávesnice. Vášnivě konzumuje veganskou kuchyni a zcela neekologicky také knihy. Prvému bohužel věnuje více času.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?