Menu

Z hloubky do prázdna

Z hloubky do prázdna
foto: Katarína Baranyai

Performativní projekt Song Lines: Expedice 97/18 představuje výsledek dlouhodobé rešerše Tomáše Janypky. Skrze pohyb, hlas a prostor otevírá téma absence blízké osoby. I přes očividnou snahu přesáhnout k divákovi co nejblíže, zůstává v pohybu ukotvená vizualita jako nejvýraznější vyjadřovací prostředek. Publikum tedy zůstává v pozici pasivního pozorovatele.

Tomáš Janypka a Sabina Bočková sedí zády opření o betonovou stěnu, zatímco to v hledišti ještě šumí. Scéna je prázdná, stejně tak, jako místo po těch, kteří nás v životě opustili. Očním magnetem se tak okamžitě stávají barevné vzorované košile tvůrců. Kontrast nicoty a pestrého života je tedy zřetelný ještě před tím, než se něco vůbec začne dít. Tomáš Janypka jako první vstává, kráčí v divákům a vysvětluje, že inscenace bude mít tři části: sólo, duet a sólo. Tyto pojmy z tanečního světa obsahují ony, pro Song Lines zásadní, otázky: „Jaké je to být sám?“; „Jaké je to být s někým?“, „A jaké to je o druhého přijít?“ Jeho pohyb zběsile pulzuje mezi jednotlivými pozicemi, připomínajícími surfaře balancujícího mezi vlnami. Jediným zvukem se na chvíli stává pleskání chodidel o baletizol. Co pro tanec znamená, když absentuje hudba? Možné srovnání se divákům nabízí v dalších částech inscenace, do kterých je ať už z nahrávky nebo zpěvem performerů, vložen playlist nejrůznějších rockových interpretů generace Boba Dylana.Pohyb se však příliš nemění, pouze celková atmosféra. Divákům je nakonec vždy o něco pohodlněji s hudbou než v dech beroucím tichu, ale právě tenhle stereotyp vnímání tvůrci akcentují.

Nejúchvatnější částí choreograficky, ale i náladově, je bezpochyby onen na začátku avizovaný duet. Kombinací contemporary, akrobacie a s prvky bojových umění sledujeme muže a ženu, jak se do sebe na zemi zaplétají, proměňují se v jednu tělesnou masu a zároveň si zcela drobnými pohyby navzájem unikají. Tvář se už skoro dotýká útěšné dlaně, když v tu chvíli ruka plynule uplave pryč. Otevírá se zde téma blízkosti, která je však vzápětí proměněna v odměřenost a nepřekonatelnou vzdálenost. Pocit, který inscenace vyvolává nemusí nutně znamenat jen smrt blízké osoby, ale třeba rozpad partnerského vztahu. V celku jako kdyby byl duet i oběma performerům pohodlnější. Ve vzájemném bytí působí mnohem uvolněněji a technicky přesněji. Jejich pohyby se míjejí se stejnou přesností, jako kdyby měly být synchronizované. Ano i srovnáním s předešlým sólem se tvůrci mohou obracet k ústřednímu tématu, že člověku samotnému není dobře. Přesto je úvodní Janypkův výstup až příliš toporný, obzvláště ve chvílích, kdy ho doprovází osobní slovní výpovědí o matce. Chybí mu technicky dotažená lehkost a jeho energie nedokáže rezonovat až do hlediště. Až zapojením Bočkové na chvíli vzniká jakási pravdivost na jevišti.  

Největší problém představují slovo a zpěv, které ostře a nepříjemně narušují jinak nekonkrétní a velmi sugestivní náladu. Za nejvíce experimentální totiž považuji ony pohybem položené otázky. Slovo, hudba, vůbec hlas a jeho barva, jsou najednou, oproti pohybu a jeho rytmu, příliš svazující. Zároveň však nijak nepomáhají divákovi pochopit princip celého scénického experimentu, a nakonec působí jako vyprázdněné fráze. Samozřejmě, že problém tkví i v nezvládnuté práci s hlasem, ale za tu nemá tvůrce v tomto případě cenu kritizovat. Jejich snaha a upřímná oddanost projektu je velmi zřetelná a je jen škoda, že se v mnoha situacích tlačí někam, kde jim projev očividně nevyhovuje.

Avizované téma má totiž velký potenciál zasáhnout do hloubky - kdo někdy nepocítil, třeba jen na chvíli, nepřítomnost někoho blízkého? Možná si nakonec připadáme všichni v současné době čím dál tím více cizí, vůči sobě i okolí. Slibný koncept se ale přímo na scéně drolí před očima, a nakonec zanechává prázdno, které však nenutí k jakémukoliv zamyšlení. Na chvíli je příjemné pohupovat se do rytmu nostalgických písniček, ale není to dost. Závěrečná scéna, ve které oba performeři zpívají, je až nepříjemně patetická. Což by opět nemuselo znamenat nic špatného, kdyby totálně nepohřbívala jakoukoliv předem budovanou komunikaci. Song Lines jsou neskutečně sympatickým projektem, který by potřeboval vyčistit od zbytečných doslovností a ze všeho nejvíc se zaměřit na pravdivost, kterou jen místy nechává probleskovat. Upřímnost tvůrců a jejich urputnou snahu sdělovat totiž nelze popřít.

Song Lines: Expedice 97/18
Koncept: Tomáš Janypka
Autor/Performer: Sabina Bočková,Tomáš Janypka (SK/CZ)
Dramaturgická spolupráce: Marie Gourdain (FR)
Choreografická spolupráce: Matthew Rogers (US)
Hudební konzultace: Elia Moretti (IT)
Světelný design, koncepce kostýmu: Michal Hor Horáček (CZ)
Výroba kostýmu: Eva Judová
Premiéra: 21. 10. 2019

Ema Šlechtová

Studuje Katedru Teorie a kritiky na DAMU. Redaktorka časopisu Loutkář, občasná přispěvatelka do Divadelních novin, časopisu Hybris a několika zpravodajů při festivalech (Bábkárská Bystrica, Festival UM UM, OST-RA-VAR, Divadelní Flora, Klauzurní festival Proces, Zlomvaz apod.). Momentálně se jako šéfredaktorka aktivně podílí na vzniku nové nezávislé studentské platformy PASQUIL. Jakožto technická složka se občasně vyskytuje v Divadle pod Palmovkou.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?