NORMA 2019: plato(nická) i (e)normní

foto: Matěj Doležel

foto: Matěj Doležel

Kdo měl to štěs­tí, a zaví­tal na ost­rav­ský fes­ti­val NORMA, kte­rý spo­lu po čtvr­té s míst­ní gale­rií PLATO pořá­da­lo praž­ské Stu­dio Hrdi­nů, stal se na dva dny svěd­kem vel­ko­le­pě intim­ních setká­ní, dosá­hl maxi­mál­ně orgas­tic­ké implo­ze, výbuchu niternosti.

Pro­stor býva­lé­ho nákup­ní­ho cen­t­ra sta­veb­ní­ho a zahrad­nic­ké­ho mate­ri­á­lu Bau­haus s vypre­pa­ro­va­ný­mi regá­ly tvo­ří jed­nu vel­kou vzdu­cho­vou kap­su. Její celist­vost sem tam naru­šu­je vol­ně sto­jí­cí insta­la­ce, a kdo v něm popr­vé pohlí­ží z jed­no­ho rohu na dru­hý, pro­pad­ne (asi jako já) líbezně zne­po­ko­ji­vé­mu poci­tu, že sto­jí upro­střed čeho­si ohrom­né­ho a pokud něco zvo­lá, jeho hlas se neod­ra­zí od žád­né ze stěn — spíš tiše, jenom tak, zanik­ne. Navíc — pokud člo­věk do gale­rie PLATO dora­zí za tmy, má jeho pří­chod ješ­tě vět­ší grá­dy. V ohrom­né hale s mini­mál­ním osvět­le­ním se v tem­ném opa­ru rozpí­jí silu­e­ty lidí i objek­tů, roz­lé­ha­jí nespo­ji­té úryv­ky kon­ver­za­cí za čer­ný­mi plach­ta­mi (ve sku­teč­nos­ti per­so­nál­ní a tech­nic­ké záze­mí fes­ti­va­lu NORMA a výkry­ty ohra­ni­ču­jí­cí jed­nu ze dvou stage). 

Před tím, než se let­mý­mi roz­bo­ry ohléd­nu za svým TOP výbě­rem z fes­ti­va­lu NORMA 2019, dopus­tím se poznám­ky. Ačko­liv jsem kdy­ko­liv ozna­čil hereč­ku Ani­tu Krau­so­vou za jed­nu z krá­lo­ven čes­ké diva­del­ní alter­na­ti­vy a nobles­ní úkaz nejen v její gene­ra­ci, měl jsem původ­ně k insce­na­ci Bolest pořa­da­tel­ské­ho Stu­dia Hrdi­nů, kde se obje­vu­je sama, leh­ký odstup. Nut­no dodat, že sólo v režii Ladi­sla­va Babuš­čá­ka, ač po der­ni­é­ře se při ost­rav­ském uve­de­ní změ­ni­lo. Revi­do­va­ná ver­ze v pro­sto­ru Stage s více­ú­rov­ňo­vý­mi pro­fi­ly najed­nou osa­mě­lé puto­vá­ní po prázd­ném pro­sto­ru a prázd­ném živo­tě posu­no­va­la k vět­ší dyna­mi­ce. Soš­nost s jakou Babuš­čák Krau­so­vou insta­lo­val do pro­sto­ru Stu­dia Hrdi­nů se v Ost­ra­vě roz­po­hy­bo­va­la a z jed­né, téměř nehyb­né foto­gra­fie vzni­kl celý katalog.

    

Čes­kou scé­nu kro­mě Boles­ti repre­zen­to­va­lo dal­ší ze sól, Nepře­stá­vej Tere­zy Lene­ro­vé Hra­dil­ko­vé. Sama per­for­mer­ka se stá­vá vévod­ky­ní kopu­lač­ní parti­tu­ry, diri­gent­kou sebe­de­struk­tiv­ní­ho při­rá­že­ní. Její libost z extá­ze ale není úpl­ná, postup­ně jí k ní cosi víc a víc tla­čí, až se z potě­še­ní stá­vá nut­nost. Jde o vel­mi osob­ní zpo­věď z pro­cház­ky „por­norm­co­rem“, sou­bo­je s ruti­nou na nej­vyš­ší výkon nasta­ve­ných lid­ských mašin na prá­ci, kte­ré neu­mí vypad­nout z diri­gent­sky pedan­tic­ké­ho tem­pa a „bou­cha­jí“, co to jde. Str­hu­jí­cí kre­a­ce s živě samplo­va­nou hud­bou Tomá­še Dvo­řá­ka (zná­mé­ho též jako Flo­ex) svěd­čí o kon­di­ci tuzem­ské scé­ny, kte­rá tak obsto­jí ved­le zahra­nič­ních hito­vek. Navíc je nanej­výš pozi­tiv­ní, že se Nepře­stá­vej, kte­ré zces­to­va­lo zahra­nič­ní fes­ti­va­ly, obje­ví i na tak komor­ní a pří­jem­né akci jako prá­vě NORMA.

Dvo­ji­ce zahra­nič­ních insce­na­cí, kte­ré násle­do­va­ly poté, se řídi­ly hes­lem: „vývoj neza­sta­víš“ ve vší nejed­no­znač­nos­ti, co rych­lej­ší a efek­tiv­něj­ší for­my komu­ni­ka­ce při­ná­še­jí. V extrém­ně popu­lár­ním pro­jek­tu Fore­cas­ting, téměř až per­for­ma­tiv­ní bran­du,Bar­ba­ra Mati­je­vič Giusep­pe Chi­co remi­xu­jí ama­tér­ský obsah z You­Tu­be a tema­ti­zu­jí všu­dypří­tomnou bana­li­tu. Tělo per­for­mer­ky Char­lot­ty Le May je v jakési roz­ší­ře­né rea­li­tě dotvá­ře­no situ­a­ce­mi na moni­to­ru note­boo­ku. Čás­ti jejích kon­če­tin tak přes­ně lícu­jí s těmi na obra­zov­ce. Videi ve šká­le od kej­klů s domá­cí­mi maz­líč­ky, nad­še­ných recen­zen­tů střel­ných zbra­ní až k něče­mu, co při­po­mí­ná sebe taxi­der­mii, se Le May dosta­la k popi­su svě­ta, kde se kaž­dý hlas počí­tá, respek­ti­ve, že kaž­dá výpo­věď má stej­nou hod­no­tu. Nejsou v něm roz­dí­ly mezi špič­ko­vým, pro­fe­si­o­nál­ním komen­tá­řem a do nebe vola­jí­cím, dile­tant­ským blá­bo­lem (na co napří­klad v oblas­ti inter­ne­to­vé diva­del­ní pub­li­cis­ti­ky nará­žím neu­stá­le; otáz­kou zůstá­vá, zda tuto inter­pre­ta­ci tvůr­ci vůbec zamýš­le­li). I když jde tro­chu o „Cirque du Soleil pro chudé“, pro­to­že dvo­ji­ce má dis­po­zi­ci něko­lik sepa­ro­va­ných týmu ces­tu­jí­cích s Fore­cas­ting po svě­tě, lze per­for­man­ci po for­mál­ní strán­ce pova­žo­vat za uni­kát, už pro­to­že se kon­cept vyčer­pá až těs­ně před závě­rem per­for­man­ce (na per­for­mer­ku drží­cí note­book je z moni­to­ru namí­ře­ná pis­to­le; výjev popr­vé poru­šu­je doko­na­lou syn­chro­ni­za­ci těla a videa). V dal­ší insce­na­ci se kata­lán­ská per­for­mer­ka Núria Guiu Sag­ga­ra pře­su­nu­la od You­Tu­be k Instagra­mu a prv­ní den uza­vře­la nemé­ně dová­di­vě per­for­man­cí Like. Ve svém výzku­mu se zabý­vá tro­chu jiným zákou­tím vir­tu­ál­ní bana­li­ty – influ­en­ce­ry a jejich epi­go­ny. Poku­si­la se pocho­pit tuto evo­luč­ní ano­má­lii a v napo­do­bo­vá­ní vesměs úsměv­ných napo­do­be­nin hoj­ně laj­ko­va­ných videí paro­do­va­la bizar­ní inter­ne­to­vou sub­kul­tu­ru. Navíc si mis­trov­sky uta­ho­va­la z uctí­va­čů jógy coby spá­sy pro uhna­nou střed­ní tří­du. Na celé per­for­man­ci je okouz­lu­jí­cí, že kro­mě soci­o­lo­gic­ké son­dy šlo zřej­mě o vel­ko­le­pou mysti­fi­ka­ci, pro­to­že všech­no, co per­for­mer­ka říka­la a čini­la, moh­la být stej­ně prav­da jako lež. Vše bylo rela­tiv­ní, kro­mě poci­tu svo­bo­do­my­sl­nos­ti při závě­reč­né scé­ně, kdy se per­for­mer­ka svlék­la a vystřih­la „nahou jógu“ — tedy všech­ny bláz­ni­vé asá­ny, kte­ré před­ved­la v prů­bě­hu celé per­for­man­ce. Očis­ti­la tím sebe i pří­tom­né od náno­sů bana­li­ty. Cel­ko­vě se start fes­ti­va­lu náram­ně vyda­řil. Dra­ma­tur­gic­ká sklad­ba jed­not­li­vých per­for­man­cí do sebe zapa­da­la nebý­va­la orga­nic­ky. Den dru­hý jako celek tako­vou sílu neměl. Výpo­vě­di mi byly zčás­ti cizí. Přes ohrom­nou, vyna­lo­že­nou ener­gii a špič­ko­vou for­mu mě míje­la i per­for­man­ce Ceculle. Fran­couz­ská cho­re­o­gra­f­ka a per­for­mer­ka Nach v ní ohle­dá­va­la koře­ny hip hopo­vé taneč­ní impro­vi­za­ce Krum­ping. Nicmé­ně – závěr dru­hé­ho dne měl vrchol.

Mož­ná vrchol celé­ho fes­ti­va­lu. Komor­ní Koko­ro Luny Cene­re uza­vře­lo NORMU vel­ko­le­pým finá­le. V artist­ním klu­bá­ní z hlu­bin, čiré cho­re­o­gra­fic­ké medi­ta­ci se kaž­dý pohyb, sou­stře­dě­ný posun k nejas­né­mu cíli mísí s ambi­ent­ní­mi pod­kla­dy Gerar­da Val­ver­da.Per­for­mer­ka tak křeh­ká a zra­ni­tel­ná během per­for­man­ce měni­la sku­pen­ství až se sta­la pev­nou ská­lou. Z prve vel­mi nepři­ro­ze­né pozi­ce (leží opře­ná hla­vou a rame­ny o zem, do vzdu­chu jí trčí nohy jako kří­d­la čer­s­tvě vylíh­nu­té­mu ptá­če­ti) vzlé­tá jako kome­ta. Záro­veň nejde o něja­ké bez­ob­saž­né este­tic­ké cvi­če­ní v ovlá­dá­ní sva­lů po neú­nos­nou dobu. Kaž­dá drob­nost jako ohnu­tí vla­su má svůj význam, je udá­los­tí a Cene­re na jeviš­ti sym­bo­li­zu­je vzdu­chem plné plí­ce. Ve fre­ne­tic­kém tem­pu na sebe nava­zu­jí­cích fes­ti­va­lo­vých před­sta­ve­ní šlo o epic­ké zvol­ně­ní, sou­stře­dě­nou tečku. 

Nerad bych se dopouš­těl úvah, zda jsou zají­ma­věj­ší nebo dokon­ce lep­ší (a podob­ně) ženy jako per­for­mer­ky než muži. Loň­ský roč­ník fes­ti­val NORMA totiž odha­lil, že na tuzem­ské fes­ti­va­lo­vé mapě exis­tu­je jaká­si nová křeh­kost (v sou­vis­los­ti s Ost­ra­vou klid­ně „Ova křeh­kost“), v rám­ci, níž si neroz­li­šu­je spek­trum ON/OFF a už vůbec ON/ONA. Jestli­že se před pár lety mlu­vi­lo o NORMĚ jako fes­ti­va­lu, kte­rý hle­dá identi­tu – letos ji našel defi­ni­tiv­ně. Tak jako se čás­teč­ně eman­ci­pa­ce sta­la jeho téma­tem, eman­ci­po­val se sám.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Martin Macháček

Bývalý editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dávný spolupracovník studentské platformy divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. V současnosti zasedá v dramaturgické radě festivalu Regiony v Hradci Králové a je členem činoherní komise Cen Thálie. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."