TOP 3 EMY ŠLECHTOVÉ Z KORESPONDANCE 2020

foto: Ema Šlechtová

foto: Ema Šlechtová

Kaž­dý fes­ti­val, kte­rý pro­bě­hl v post­co­vi­do­vém létě, pro­vá­zí spe­ci­fic­ké nad­še­ní. Jak řekla­ře­di­tel­ka Marie Kin­sky při zahá­je­ní: „Byl to stres – test“. Divák s rados­tí pře­kous­ne nasa­ze­nou rouš­ku v inte­ri­é­ru a dez­in­fi­ko­vá­ní rukou, hlav­ně, že se něco děje. Pak už jsou to jen momen­ty, kte­rých zrov­na Kore­spon­Dan­ce nabí­zí mno­ho: od pozná­vá­ní krás žďár­ské­ho zám­ku, přes pocit souná­le­ži­tos­ti, pro­cí­tě­ní tan­ce a jeho mož­nos­tí, pro­jek­ce taneč­ních fil­mů (tzv. dan­ce for came­ra), až po mode­ro­vá­ní Ondře­je Cihlá­ře s mobil­ním repro­duk­to­rem, díky kte­ré­mu může glo­so­vat kdy­ko­liv a kdekoliv.

1. Eno­la (Eliš­ka Brt­nic­ká)
Poko­ra Eliš­ky Brt­nic­ké mi ve svě­tě artis­tů chy­bí. Nároč­ná a řeme­sl­ně pro­pra­co­va­ná čís­la na hrazdě mají své diva­del­ní opod­stat­ně­ní. Jejich řaze­ní je tak ply­nu­lé, že niko­ho ani nena­pad­ne výs­kat jako v cir­ku­se po kaž­dém slo­ži­těj­ším prv­ku. S jem­nos­tí japon­ských ori­ga­mi, vol­nos­tí tahů kali­gra­fic­ké­ho štět­ce a drs­ných osu­dech měst Naga­sa­ki a Hiro­ši­ma, se roz­pouš­tí v hyp­no­ti­zu­jí­cím pohy­bu těla. Brt­nic­ká hle­dá způ­so­by, jak se skr­ze hrazdu vyjá­d­řit, jak vyu­žít její mož­nos­ti. Od země až po vrchol nos­né kon­struk­ce doká­že pře­kva­po­vat stá­le nový­mi kre­a­ce­mi. Jako kdy­by ji sklá­dá­ní papí­ro­vých jes­třá­bů na začát­ku uved­lo do jem­né­ho sou­stře­dě­ní, kte­ré až do kon­ce neopadne.

 

2. Pli (Vik­tor Čer­nic­ký)
Sólo Vik­to­ra Čer­nic­ké­ho pro mě sou­stře­dě­ně zpra­co­vá­vá sku­teč­nost, že doko­na­lost nee­xis­tu­je. S pre­ciz­nos­tí podob­né Oha­du Naha­ri­no­vi (aso­ci­a­ce spo­je­ná se židle­mi, kte­ré se asi v kon­tex­tu taneč­ní­ho diva­dla nelze vyhnout) a s potřeb­nou mírou autis­mu, přesku­pu­je Čer­nic­ký sto­lič­ky, rov­ná je a kla­de na sebe. Rov­no­měr­nos­ti a pra­vi­del­nos­ti však nedo­sa­hu­je – jed­na vždyc­ky pře­bý­vá. Veš­ke­rý ryt­mus urču­je neú­nav­né podu­pá­vá­ní nebo skří­pot bílých teni­sek na bale­ti­zo­lu. Baby­lon­ská věž ze židlí, kte­rá je pro­je­vem osob­ní­ho vítěz­ství člo­vě­ka nad vyš­ším prin­ci­pem, má v insce­na­ci stej­ný význam, jako ta bib­lic­ká. Čis­tý tvar, plný důvti­pu, je tak mini­ma­lis­tic­ky chyt­rý, že se nedo­sa­ži­tel­né doko­na­los­ti téměř blíží.

 

3. Kar­ne­val zví­řat (Bar­bo­ra Láta­lo­vá a kolek­tiv)
Taneč­ni­ce, cho­re­o­gra­f­ka a peda­gož­ka Bar­bo­ra Láta­lo­vá ote­ví­rá pomy­sl­né dve­ře do podi­vu­hod­né říše exis­tu­jí­cích i fan­task­ních zví­řat. Stvo­ře­ní z růz­ných bio­to­pů (hlí­na, voda, kame­ní, vítr) oží­va­jí nejen díky atmo­sfé­ric­kým pro­jek­cím, hud­bě a tan­ci, ale pře­de­vším díky ima­gi­na­ci dětí, kte­ré jsou do kon­cep­tu aktiv­ně vta­že­ny a jeviš­tě sdí­lí spo­lu s per­for­mer­ka­mi. Pra­cu­jí s nimi skr­ze kon­takt­ní impro­vi­za­ci, vedou je k vlast­ní­mu oso­bi­té­mu pro­je­vu, a nako­nec s nimi i secvi­čí krát­ké vystou­pe­ní. Všech­no ale vzni­ká orga­nic­ky a bez nátla­ku. Prá­vě schop­nost kre­a­tiv­ně pra­co­vat s dět­mi, s ani­ma­li­tou fyzic­ké­ho pro­je­vu a důraz na spon­tán­ní pod­ně­ty dět­ské­ho divá­ka, kte­rý má pro­stor se pro­je­vit napl­no, jsou okouzlující.

Poznám­ka autor­ky: Tři je málo!

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Ema Šlechtová

Studuje Katedru Teorie a kritiky na DAMU. Redaktorka časopisu Loutkář, občasná přispěvatelka do Divadelních novin, časopisu Hybris a několika zpravodajů při festivalech (Bábkárská Bystrica, Festival UM UM, OST-RA-VAR, Divadelní Flora, Klauzurní festival Proces, Zlomvaz apod.). Momentálně se jako šéfredaktorka aktivně podílí na vzniku nové nezávislé studentské platformy PASQUIL. Jakožto technická složka se občasně vyskytuje v Divadle pod Palmovkou.