Veronika vs. coroBazaar 2020 no. 1

foto: archiv festivalu Bazaar

„A přes tuhle apli­ka­ci může­me být v kon­tak­tu se svý­mi blízkými.“

Baza­ar 2020, tro­chu jinak. Letos si v Altě nedám dob­ře vychla­ze­né­ho Med­vě­da. Nebu­du si str­kat kabát pod svou žid­li (pro­to­že nesná­ším šat­ny) ani si nedám na scho­dech Pon­ce cigá­ro. Sed­nu si doma v tep­lá­kách na gauč a s dvoj­kou v ruce budu napja­tě čekat až Baza­ar spus­tí stream.

Ces­tu­je­me pro­to, že už nechce­me být doma, chce­me vidět svět, roz­hléd­nout se (při­tom být doma je pro něko­ho jedi­né a nej­z­bož­něj­ší přá­ní). Občas se únik nejen do zahra­ni­čí nebo do vesmí­ru, do fan­ta­zie nebo za pra­cí zdá být tím nej­lep­ším řeše­ním všech pro­blé­mů. Útě­ky by se mys­lím daly zahr­nout do množ­ství feno­mé­nů mojí gene­ra­ce. Tou­ží­me po osvo­bo­ze­ní, vyvá­zá­ní se ze zod­po­věd­nos­ti, po osob­ním restar­tu. V opo­zi­ci k těm­to poci­tům sto­jí úcta – ke stá­ří, k rodi­ně, návrat ke koře­nům a potře­ba být co nej­ví­ce se svý­mi blíz­ký­mi. Dva zdán­li­vě neslu­či­tel­né posto­je, a přes­to je mož­né být v jeden moment zastán­cem obou. Ale, kte­rý z nich je ten správný?

Prv­ní alter­na­ti­vou ke kla­sic­ké­mu pro­gra­mu byla úter­ní onli­ne deba­ta s per­for­man­kou a doku­men­ta­rist­kou Kris­ti­nou Nor­man, kte­rá ve své insce­na­ci Lig­ter than woman tema­ti­zo­va­la migra­ci péče, pře­de­vším na úze­mí Itá­lie, kde měla mož­nost vyzpo­ví­dat ženy, kte­ré tuto péči vět­ši­no­vě zajiš­ťu­jí. Kris­ti­na před­sta­vu­je v deba­tě umě­lec­ký pří­stup per­for­mer­ky k pro­ble­ma­ti­ce, na stra­ně dru­hé stá­la Pet­ra Ezzed­di­ne – odbor­ni­ce na migra­ci pečo­va­te­lek a stár­nu­tí v migra­ci, jež do deba­ty vná­še­la nao­pak vědec­ký pří­stup a data z výzku­mu pro­bí­ha­jí­cím na Katedře soci­ál­ní a kul­tur­ní antro­po­lo­gie FHS UK v Praze.

Impulz pod­ně­cu­jí­cí zájem obou o tuto tema­ti­ku byla osob­ní zku­še­nost s péčí o blíz­ké, její úska­lí, obec­né vní­má­ní či její cena. Byť to byly pří­stu­py vel­mi roz­díl­né spo­jo­va­la je absur­di­ta a paradox.

Kris­ti­na ve svém mul­ti­me­di­ál­ním pro­jek­tu vychá­ze­la z roz­ho­vo­rů s pečovatelkami/hospodyněmi tzv. badan­tes, žena­mi vět­ši­nou ukra­jin­ské­ho půvo­du, a porov­ná­va­la je čás­teč­ně se živo­tem ital­ské ast­ro­naut­ky Saman­thy Cris­to­fo­ret­ti. Para­le­lu mezi jejich živo­ty spat­řo­va­la v gra­vi­ta­ci, již se více či méně sna­ží oba sub­jek­ty pře­ko­vá­vat jako pomy­sl­né­ho pro­tiv­ní­ka v namá­ha­vé prá­ci, jako sílu, kte­rá nás sta­hu­je k zemi – s tím roz­dí­lem, že ve vesmí­ru ji lze pře­ko­nat, kdež­to na Zemi ne. Sku­teč­nou tíhu člo­vě­ka si uvě­do­mí­me až ve chví­li, kdy se sna­ží­te zved­nout bez­vlád­né tělo.

Zmí­ně­ným para­do­xem a absur­di­tou na celém osu­du badan­tes je výmě­na péče o vlast­ní rodi­nu za péči o čle­ny rodi­ny cizí. Výmě­na zod­po­věd­nos­ti za zod­po­věd­nost, kte­rá zde ovšem na roz­díl od vlast­ní rodi­ny bývá hono­ro­vá­na a posky­tu­je tak podiv­ný druh pro­fes­ní, osob­ní, ale hlav­ně finanč­ní svo­bo­dy. Ta je však vykou­pe­na fak­tem, že zatím­co se tyto ženy sta­ra­jí o své kli­en­ty a sna­ží se tak umož­nit jim klid­ný a důstoj­ný život, o jejich pří­buz­né se musí posta­rat někdo jiný.

Badan­tes vět­ši­nou pra­cu­jí pro boha­té ital­ské rodi­ny. Jejich původ je bohu­žel před­po­kla­dem pro jejich soci­ál­ní sta­tut, ohod­no­ce­ní a soci­ál­ní záze­mí – pokud se tedy baví­me o legál­ním pra­cov­ním pomě­ru se vše­mi nále­ži­tost­mi. Sku­pi­na těch­to žen (mno­ho z nich dosáh­lo uni­ver­zit­ní­ho vzdě­lá­ní) se nachá­zí na okra­ji spo­leč­nos­ti, jejich pra­cov­ní úva­zek není vždy pod­lo­žen plat­nou pra­cov­ní smlou­vou, pro­ble­ma­ti­ka a řeše­ní jed­not­li­vých pro­blé­mů jsou vel­mi špat­ně zdo­ku­men­to­vá­ny, tedy i kri­tic­ky reflek­to­vá­ny. Ženy, žijí­cí pře­váž­ně v domech svých zaměst­na­va­te­lů zastá­va­jí nároč­nou prá­ci a jejich vol­ný čas nebo osob­ní roz­voj se musí vtěs­nat do 6 hodin den­ně, stá­va­jí se tak otro­ky­ně­mi své prá­ce, pro sys­tém čas­to doslo­va neviditelnými.

Nejen absen­ci či roz­dvo­je­ní domo­va badan­tes pro­ží­va­jí. Žijí sice v zajiš­tě­né domác­nos­ti, kde také pra­cu­jí, záro­veň však tou­ží být se svou rodi­nou, kte­rá je potře­bu­je stej­ně jako lidé, o něž peču­jí v Itá­lii. Čas­to psy­chic­ky strá­da­jí s pomyš­le­ním na to, jak opouš­tě­ly své malé děti, nevi­dě­ly, jak vyrůs­ta­jí, zna­jí je jen z videí či fotek a v prů­bě­hu jejich prá­ce zača­li umí­rat jejich rodi­če a přá­te­lé, jež nevi­dě­ly léta. Přes­to, že k lidem, o něž se sta­ra­jí mají vře­lý vztah, stá­le je to pro ně prá­ce. Služ­ba, kte­rou posky­tu­jí zpro­střed­ko­vá­vá svo­bo­du jejich zaměst­na­va­te­lům, men­ší svo­bo­du jim samotným.

Psy­chic­ká zátěž, věk i dél­ka odlou­če­ní se poz­dě­ji pro­je­vu­jí jako soma­tic­ká one­moc­ně­ní, čas­to u jed­not­li­vých badan­tes podob­ná a při­po­mí­na­jí­cí obtí­že zdra­vot­nic­kých pra­cov­ní­ků posky­tu­jí­cích tolik péče svým paci­en­tům, že jim nezbý­vá čas na sta­rost o vlast­ní rodi­nu a děti, natož na vlast­ní psychohygienu.

O badan­tes jsem do vče­rej­ší dis­ku­ze nesly­še­la, ale až teď mi dochá­zí, že jejich „alter­na­ti­vy“ znám a měla jsem je v minu­los­ti hod­ně blíz­ko sebe, aniž jsem si uvě­do­mi­la, co sku­teč­ně prožívají.

„Potre­bu­jem tri tyžd­ně dovo­le­nou. Aha a kam jedeš? Dom, na Ukra­ji­nu, za děckama.“

A jak ses měla, co děc­ka? Pla­ka­ly, nechtě­ly pus­tit mamin­ku.

(Citát pochá­zí z mého osob­ní­ho roz­ho­vo­ru s jed­nou ukra­jin­skou mamin­kou, kte­rá vidí své děti jed­nou za rok, aby jim moh­la svým výděl­kem umož­nit plno­hod­not­ný a poho­dl­ný život tam doma.)

Baza­ar je jiný, než jak ho znám. Ale je. Být spo­lu na jed­nom mís­tě a pro­ží­vat atmo­sfé­ru pro­sto­ru diva­dla je magic­ká věc a asi pro ni zatím v živo­tě nemám alter­na­ti­vu. Uka­zu­je se však, že to není zda­le­ka jedi­ný důvod, proč diva­dlo a kul­tu­ru potře­bu­ji. Její schop­nost mě knockou­to­vat svou živel­nos­tí, pří­mos­tí, hru­bos­tí, ale i něhou a tím, že má neu­stá­le co říci nijak nesláb­ne přes­to, že ty tep­lá­ky jsou mož­ná tak tro­chu pyža­mo a dvoj­ka vína se uká­za­la být napros­to nedo­sta­ču­jí­cím množ­stvím alkoholu.

Ligh­ter than Woman
Kon­cept: Kris­ti­na Norman
Dra­ma­tur­gie: Laur Kaunissaare
Kame­ra, živé odba­vo­vá­ní: Erik Norkroos
Cho­re­o­gra­fic­ká kon­zul­ta­ce: Joan­na Kalm, Karo­lin Poska
Hud­ba: Jēkabs Nīmanis
Svět­la: Oli­ver Kulpsoo
Spo­lu­prá­ce: Isa­do­ra Ange­li­ni, Iva­na Abbon­dan­za, Hali­na Fomi­ce­va, Liu­bov San­du­lo­vy­ch, Nata­liya San­du, Vic­to­ria Biliv­ska, Mariia Filo­nen­ko, May­ya Roma­sh­chen­ko, Rina Pancaldi
Kopro­duk­ce: Kanu­ti Gil­di SAAL, San­tar­ca­n­ge­lo Fes­ti­val, New The­a­t­re Insti­tu­te of Lat­via, Emi­lia Romagna

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.