Menu

Veronika vs. coroBazaar 2020 no. 2

Veronika vs. coroBazaar 2020 no. 2
foto: archiv festivalu Bazaar

Žena a schopnost rozhodovat o vlastním osudu: „Prosím Tě už něco dělej. Polepši se. Inspiruj se. Tady se podívej, jak se to dělá.“

Ale jak to mám udělat už mi nikdo neřekne. 

Těch pár vět je jen zlomek všech „užitečných rad“, jež jsem ve svém věku na adresu vlastní dosavadní bezdětnosti slyšela. Naopak jen málo z nich zaznělo na téma – co to znamená být ženou v 21. století, mít zdánlivě všechny možnosti světa (také dělat všechna rozhodnutí světa), mít na zádech odpovědnost za využití těchto možností, svého vzdělání a předpokladů. Být schopna převzít otěže vlastní ekonomické i duševní stability – konečně mít ten správný pocit, že je čas mít dítě a dát mu to nejlepší, co dokážu.

Buď stále krásná, energická, pozitivní, vyrovnaná, vtipná, vzdělaná, měj dobrou práci, zároveň dělej to, co tě baví, vydělávej peníze, měj vedle sebe partnera, který je při nejmenším stejně dokonalý jako ty – sdílejte politické postoje – zploďte tak 2–3 děti a všichni žijte blaze až do konce dnů. Tlak, čas, peníze, věk. Strach. Do jaké míry je tenhle námět na utopický román jen mou představou, do jaké míry mi ho vnucuje společnost, politika, ekonomika, rodina?

Polská inscenace Pure Gold Is Sleeping Out Of Me tematizuje politiku reprodukce, ideál mateřství, kontrolu nad lidským tělem i mnohdy neslučitelnou kombinaci mateřství a umělecké práce. Trojice performerek (Renata Piotrowska-Auffret, Aleksandra Osowicz a Karolina Kraczkowska) přináší na jeviště pocity a svědectví mnoha žen, jichž se úloha ženy-matky osobně dotýká. Společně odkrývají rozdíly ve vnímání mateřství. Ne každá žena vyhledává ten správný moment, kdy mít dítě, ne každá žena v této možnosti nachází smysl života. Někdo naopak svou hodnotu měří skrze schopnost děti mít, jiná skupina musí překročit zákon, aby je skutečně měla (opomíjená a bagatelizovaná otázka adopce dětí homosexuálními páry, alternativy reprodukce jejich vlastních potomků nebo (minimálně v českém kontextu) povinnost sterilizace trans žen a trans mužů při jejich fyzické transformaci) a neméně v právu se pohybují ženy uvažující na tím, je-li vůbec smysluplné přivádět nové děti na naším chováním soustavně zatěžovanou a devastovanou planetu.

Inscenace do velké míry pracuje s verbalizací myšlenek, pohyb pak staví do opozice k těmto postojům a prožitkům (např. v momentě, kdy se odehrává scéna umělého oplodnění a jejích hrdinka při ní paří na „hříšný“ evergreen The Time Of My Life). Využívá principů polyfonie, kontrastů týkajících se ženských tužeb, vin, pochybností i emocí. Neposkytuje odpovědi ani se nepokouší téma zobecňovat, vyslovuje pouze to, co zůstává často ukryto pod krustou kariéry, cynismu, alkoholu či jiných regulátorů citlivosti i vnímavosti a tím je obrovská zranitelnost, křehkost nejen lidského těla, ale i duše. 

Přirozenou vlastností člověka je nepociťovat velkou vášeň pro něco, o čem toho moc neví. Skrze vyprávění osobních příběhů ale lze tuto vlastnost postupně porážet. Vtahují, činí nás empatičtějšími, a schopnějšími (i ochotnými) předávat příběhy dál. Performerky se staly médiem těch, které otěhotněly ve dvaceti bez jediného problému, přes studentky bez ekonomického zajištění směřující k potratu až po zralé ženy, jež jsou schopny strávit roky života a utratit nemalý obnos peněz za pokusy o umělé oplodnění – snad aby si mohly připadat navzdory jejich úspěšné kariéře konečně úplné (a pro společnost důležité), a přestaly cítit vinu za své domnělé selhání.

Sobotní stream Bazaaru se pro mě stal velkým dílem náhody druhem manifestu proti aktuálnímu rozhodnutí polského ústavního soudu. Ten omezuje práva polských žen na legální přerušení těhotenství. Neboť právo mít děti je z mé perspektivy stejně důležité jako právo děti nemít. Právo úzce související s otázkou, kterou si Renata kladla při tvorbě – jak jsou naše pocity ohledně chtění/nechtění mít dítě kontrolovány a omezovány systémem, v němž žijeme? A jak tato kontrola ovlivňuje pozici a práci freelancerek a jejich ekonomické zázemí?

Polský soud schválil zákon, zakazující interrupci s výjimkou případů, v nichž žena otěhotní po znásilnění, incestu nebo pokud by vývoj plodu měl přímo ohrozit matku na životě. Výjimky nepřipouští dokonce ani v momentě, kdy je u dítěte diagnostikována vrozená vada a argumentuje ústavně daným právem jedince na život. Za všechny ostatní paradoxně vyřešil odvěkou vědeckou i filozofickou otázku, kdy se ze shluku buněk/plodu stává člověk a určil tak na mnoho let dopředu, jak bude vypadat život žen-matek, jejich dětí i jejich rodin. Nemluvě o tom, že raději připustí přítomnost patologických jevů ve společnosti než svobodné rozhodování žen o jejich těle.

Démon zkostnatělého systému, v němž žijeme se nad postavením žen snáší a snášet bude. Občas se přistihnu u toho, jak automaticky přijímám „oblíbený“ český postoj ke komplikovanějším otázkám a (nejen v hlavě) si říkám, že něco NEJDE. Situace žen, které se rozhodly živit uměním (či jiným humanitně orientovaným oborem) je jiná, o tom není pochyb. Často je jim dáváno za úkol sloučit ve svém životě neslučitelné – být matkou, poskytovat stabilitu, vydělat dostatek peněz a zároveň být nezávislou umělkyní. Ale kdyby to nešlo, teď bych tu neseděla a nepsala o důkazu, že je to možné.

Bazaar letos svou formou ani obsahem není tradičním tanečním a pohybovým festivalem, nepíši totiž tolik o tanci, ale o jádru jeho sdělení. Stala se z něj (nejen moje) výzva psát, překračovat hranice toho, co můžu a co ne, věnovat se společenským otázkám, které jsou momentálně prudce hořlavé a Bazaar se ukazuje více než jindy jako svobodná platforma, kde se o jejich hašení můžeme svobodně pokoušet.

Pure Gold Is Sleeping Out Of Me
Idea, choreografie: Renata Piotrowska-Auffret
Interpretace a texty: Renata Piotrowska-Auffret a hosté
Spolupráce: Karolina Kraczkowska, Aleksandra Osowicz
Dramaturgie: Bojana Bauer, Renata Piotrowska-Auffret
Dramaturgická konzultace: Magdalena Ptasznik
Editace textů: Michał Kurkowski
Světla: Monika Krześniak
Vizuální design: Aleksandra Osowicz
Hudba: Camille Saint-Saens, Ferenc Liszt, Bill Medley and Jennifer Warnes, The Kurws
Realizace: Fundacja Burdąg, Centrum w Ruchu
Koprodukce: MAAT Festival
Producent: Karolina Wycisk

Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?