Top 3,5 Emy Šlechtové z Cirkopolis 2021

Foto: Ema Šlechtová

Prv­ní pří­vlas­tek, kte­ré mě k letoš­ní­mu spe­ci­ál­ní­mu roč­ní­ku fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis napa­dá, je „vlně­ný“. Nena­rá­žím tím na umě­lec­kou kva­li­tu, nýbrž na nut­nost vrst­vit a vsou­kat se do toho nej­tlust­ší­ho a „nej­ple­te­něj­ší­ho“, co šat­ní skříň nabí­zí. Ale po něko­li­ka měsí­cích onli­ne, nad­še­ní z offli­ne neza­mrz­ne ani v níz­kostup­ních. Zasně­že­ná náplav­ka a vel­ké pro­skle­né kukát­ko Kob­ky 10 mají navíc své kouz­lo. Zamlže­né brý­le, vydý­cha­ný respi­rá­tor a odumí­ra­jí­cí pal­ce u nohou mi totiž při­po­mně­ly, že být uměl­cem (i divá­kem) dnes vyža­du­je not­nou dáv­ku odva­hy. A tím ote­vře­ně sklá­dám hold orga­ni­zá­to­rům a tvůr­cům, kte­ří ani v nepří­z­ni­vých pod­mín­kách nevychladli.

Eliš­ka Brt­nic­ká: Fish Eye
Per­for­man­ce, kte­rá se bez­po­chy­by nej­lé­pe adap­to­va­la na spe­ci­fic­ký pro­stor, a to jak for­mou, tak tema­tic­ky, je Fish Eye Eliš­ky Brt­nic­ké. Meta­mor­fó­zu živo­či­cha uvěz­ně­né­ho v hlu­bi­nách sle­du­ji skr­ze skle­ně­nou čoč­ku Kob­ky 10, čímž vtip­ně a snad i nezá­měr­ně poin­tu­je název samot­ný (fish eye je typ foto­gra­fic­ké čoč­ky pro pano­ra­ma­tic­ké sním­ky). Syn­te­tic­ký zvuk bublá­ní potru­bí a hukot vody nako­nec vyve­dou i pohy­bo­vý pro­jev z limi­tů bílé hadi­ce, kte­rou Brt­nic­ká vyu­ží­vá, a per­for­mer­ka začne lézt po stu­pín­kách při­pev­ně­ných na sklo obří­ho okna. Intim­ní a uza­vře­né se pře­sou­vá do dal­ší­ho vývo­jo­vé­ho stup­ně a dochá­zí k výraz­né pro­mě­ně fyzic­kých pro­střed­ků. Pre­ciz­nost, přes­nost a schop­nost vystih­nout téma pro­mě­ny v kaž­dém mik­ro­po­hy­bu dovo­lo­va­la divá­ko­vi se do pat­nác­ti minut zce­la odda­ně ponořit.

Tyhle/Lukáš Kará­sek: Living Room in Dungeon
Per­for­man­ce Luká­še Karás­ka fun­gu­je jako náby­tek z Ikea, vypa­dá jed­no­du­še, ale občas si nad­še­ný nákup­čí zabo­ju­je. Srd­ce­ryv­ný mini­pří­běh komo­dy-per­for­me­ra, kte­ré­mu se v hra­na­tém kusu nábyt­ku neda­ří navá­zat har­mo­nic­ký vztah s pro­stře­dím designo­vé­ho obý­va­cí­ho poko­je, je čís­tý, vtip­ný a uspo­ko­ji­vě autis­tic­ký. Sou­boj se skří­ní nebo horo­le­zec­ký výstup na žid­li a sto­lek půso­bí lehce, přes­to je za nimi vypě­tí sva­lů a přes­ná prá­ce s těžiš­těm. Lukáš Kará­sek ve tva­ru nená­sil­ně pod­tr­hu­je pohy­bo­vý um, záro­veň ote­ví­rá téma­ta izo­la­ce, bez­mo­ci i dět­ské hravosti.

Filip Zahrad­nic­ký: Collecti­on of spe­cial pleasures
Jak se cítí žong­lér v karan­té­ně, uvěz­ně­ný mezi čtyř­mi stě­na­mi poko­je, a pře­de­vším bez pub­li­ka? Zahrad­nic­ký s něko­li­ka málo rekvi­zi­ta­mi, a hlav­ně s bílý­mi žong­lér­ský­mi míč­ky hle­dá způ­sob, jak se scé­no­vat, jak zaujmout absen­tu­jí­cí­ho divá­ka. V úvo­du jde napří­klad jen o poha­zo­vá­ní si s kvě­ti­ná­čem, kte­ré důvtip­ně demon­stru­je, že jde žong­lo­vat s čím­ko­liv, co je zrov­na po ruce. Divá­ci moh­li v rám­ci Cir­ko­po­lis vidět nejen stre­am pre­mi­é­ry, ale i zkrá­ce­nou ver­zi naži­vo v Kob­ce 10. Ener­gie „offli­nu“ Collecti­on of spe­cial ple­a­su­res roz­hod­ně pro­spě­la, jenom mi při­pa­dá ško­da, že se tvůr­ci nepo­ku­si­li zamys­let nad úpra­vou insce­na­ce do pat­nác­ti­mi­nu­to­vé per­for­man­ce a ode­hrá­li pou­ze časo­vě odpo­ví­da­jí­cí ukáz­ku z celku.

*Céci­le de Costa/Tereza Vej­vo­do­vá: Roselyne
V rám­ci Fes­ti­va­lu taneč­ní­ho fil­mu byla odvy­sí­lá­na pre­mi­é­ra sním­ku Rose­lyn mla­dé reži­sér­ky Tere­zy Vej­vo­do­vé. Stej­no­jmen­ná per­for­man­ce Céci­le de Cos­ta se však na Náplav­ce kvů­li poča­sí neu­sku­teč­ni­la. Dan­ce for came­ra je spe­ci­fic­kým žánrem, kte­rý vyža­du­je cit­li­vé souzně­ní tvůr­ců s tělem i myš­le­ním taneč­ní­ků. Rose­lyn je čis­tou expo­zi­cí ženy, jejíž těká­ní odha­lu­je růz­né polo­hy její osob­nos­ti. Až do kon­ce však Cos­ta zakrý­vá svou tvář a pou­ka­zu­je na sku­teč­nost, že jako ženy jsme čas­to spo­leč­nos­tí nuce­ny zaha­lo­vat čás­ti těla, emo­ce, svůj vnitř­ní svět. Do žité sku­teč­nos­ti Rose­lyn postup­ně pro­bli­ká­vá její únik ze sva­zu­jí­cí rea­li­ty ke svo­bo­dě, pří­ro­dě a posled­ní­mu zábě­ru, během kte­ré­ho divák koneč­ně pohléd­ne per­for­mer­ce do očí. Reži­sér­ka obra­zo­vě vel­mi mini­ma­lis­tic­ké­ho fil­mu vyu­ží­vá bru­ta­list­ní inte­ri­ér Diva­dla X10 a dává do kon­tras­tu s ven­kov­ní­mi pro­stři­hy i křeh­kos­tí žen­ské tématiky.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Ema Šlechtová

Studuje Katedru Teorie a kritiky na DAMU. Redaktorka časopisu Loutkář, občasná přispěvatelka do Divadelních novin, časopisu Hybris a několika zpravodajů při festivalech (Bábkárská Bystrica, Festival UM UM, OST-RA-VAR, Divadelní Flora, Klauzurní festival Proces, Zlomvaz apod.). Momentálně se jako šéfredaktorka aktivně podílí na vzniku nové nezávislé studentské platformy PASQUIL. Jakožto technická složka se občasně vyskytuje v Divadle pod Palmovkou.