Menu

Macho (36) vs. TP (33): Úplně vše – Nic navíc

Macho (36) vs. TP (33): Úplně vše – Nic navíc
foto: autoportrét autora

Tanci Praha se podařil naplnit ideál každého tzv. velkého festivalu. Přivést – nejlépe poprvé – do domácího kontextu guest star světového formátu, na níž se shoduje laická s odbornou veřejností, a kterou adorují divadelní geekové v globálním měřítku. Pro lidi, kteří se dobře (příčně) orientují v prostoru mezi divadlem, tancem a výtvarnou instalací tak „postačí“ věta: Dimitris Papaioannou byl v Praze. Konfrontovat se s jeho vizuálním jazykem naživo bych přirovnal k tichému, vpravdě obdivnému zírání na neuchopitelný, dechberoucí monument kreativity a absolutní syntetické formy.

O moci a síle obrazů vypovídá už fakt, že se o nich dá psát i měsíc (a nějaké drobné) poté, kdy je na jevišti Nové scény Národního divadla svými těly, až nadlidsky disciplinovanou kázní v každém svalu (u performerů jak v choreografii tak animaci loutky velkého býka) a jakousi bezprecedentní totální vizí (u strůjce celého konceptu) vykreslila Papaioannouva mezinárodní crew v inscenaci Transverse Orientation. Kategorie režisér, choreograf, (asi nejblíže) sochař u tohoto sveřepého, činorodého řeckého tvůrce neexistují. Pokud ho mám citovat ze setkání s novináři, tak se sám necítí jako vyhraněný, jednoznačně (příčně) orientovaný na jednu konkrétní oblast. Vnímání vlastní pozice u něj může působit libovolně, ale jeho tvorba nikoliv, stejně jako velmi pečlivě až úzkostlivě selektovaná sebeprezentace na sociálních sítích nebo platformě Vimeo (kde najdete jeho videa). Mám pocit, že umělcovo precizně budované portfolio je od jeho práce neoddělitelné a platí za plnohodnotnou součást inscenací. Funguje jako vynikající doplnění kontextu ať už jeho dřívějších i aktuálních tvůrčích postupů / fines (zejména díky průřezům z prací od 80. let do současnosti), ale také průvodce vývojem jeho obrazivosti a scénických realizací. Sám tvůrce také v mnohém poskytuje přehledný klíč nejen k Transverse Orientation. Tu a tam na Instagramu zveřejní Papaioannou obrázek sochy, malby, screenshotu z filmu, který jej inspiroval pro konkrétní obraz. O výjimečnosti této sebeprezentace svědčí nejen to, že trailer k inscenaci Transverse Orientation má neuvěřitelných šest minut a tvůrce v ukázkách nechává nahlédnout do principu téměř každé sekvence v inscenaci stejně jako sebejistě zveřejňuje tvůrčí podvědomí, neboť sám dobře ví, kam očarovaného diváka směřuje a že mu to naživo, stejně na videu, vychází.

Dmitris Papaionnu ovšem není pouze úhledný a přes míru artistní umělec. Nerezignoval totiž na moment překvapení. Síla jeho obrazů je v momentě střihu, kdy graduje jejich omamnost, aby je vzápětí negoval groteskním efektem či je úplně popřel (připomenu vrcholně ironickou tečku, kdy se jeden z performerů s mopem v ruce snaží vysušit kataklyzmatickou potopu světa). Znovu a znovu definuje ideál krásy. Není mu cizí ani deformace lidského těla, překroucení primárních pohlavních znaků nebo genderové identity. Testuje citlivost na syrové, ale zároveň tak samozřejmé a z kolektivního vědomí vytlačené výjevy (například nahá stará žena kráčející přes jeviště o berlích) a nebo neurvale utne hudební podklad uprostřed tónu a ticho naopak rozbije zvukem blikající lampy. Každá drobnost, předmět, akce je v inscenaci vložena coby matice dlažby do komplikovaného vzorce, jehož čtení a pozorování způsobuje maximálně opojnou závrať. V konfrontaci s takovou mocí člověk může ex post podléhat pochybnostem, zda si podmanivost příliš nepřipustil a neztratil od ní odstup.

I kdyby připustil - je k tomu nesporný důvod. V Transverse Orientation se totiž snoubí mistrovský timing, dramaturgická graciéznost, kdy se bez patosu, zato naléhavě koncentrovaně rozvíjí (řečeno s nadsázkou) velikášská, zato nevyprázdněná představa o velkém divadlem. O ohromném plátnu, které jak se zdá Papaionnu umí obsáhnout v absolutní syntéze a spojit suverénně v jednom z nejsilnějších (v dané době) postcovidových, ale v důsledku i precovidových zážitků.

Transverse Orientation (foto: Julliam Mommert)

Transverse Orientation
Koncept, režie: Dimitris Papaioannou
Účinkují: Damiano Ottavio Bigi, Šuka Horn, Jan Möllmer, Breanna O’Mara, Tina Papanikolaou, Łukasz Przytarski, Christos Strinopoulos, Michalis Theophanous
Hudba: Antonio Vivaldi
Scénografie: Tina Tzoka & Loukas Bakas
Zvuk: Coti K.
Kostýmy: Aggelos Mendis
Světelný design: Stephanos Droussiotis
Premiéra: 2. 6. 2021, Lyon, Francie

 

Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí." 

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?