Menu

Povstat z popela. K věčné kráse!

Povstat z popela.         K věčné kráse!
Phoenix - Des Solos Soles (foto: Serghei Gherciu)

Tak by mohl znít nejstručnější popis inscenace Baletu Národního divadla inspirované odvěkým příběhem bájného Fénixe. K nanejvýš aktuálnímu vyznění výrazně přispěla loňská svérázná „divadelní“ sezona i jarní on-line premiéra prvních dvou choreografií. Nezpochybnitelný um, vnímavost a imaginace tvůrců vytvářejí výsledný počin a podtrhují nenahraditelnost propojení jeviště – hlediště. Kéž by Phoenix navždy zůstal důstojnou tečkou za obdobím zmaru, nejen pro divadelníky. 

Inscenace měla světovou premiéru 22. června, tvoří ji tři choreografie věhlasných světových tanečníků a choreografů. Spojuje je ryze moderní pojetí rámované minimalistickou scénou. Výslednou výtvarnou velkolepost vytváří „jen“ světlo a někdy dým. (Kostýmy v obdobném pojetí.) V téměř absolutním propojení s ladností pohybů tanečnic a tanečníků, sem tam s rekvizitou a s hudbou nanejvýš působivou jen vyznívá pravdivost rčení: V jednoduchosti je krása. Zároveň je to potvrzením, důkazem o jedinečnosti divadla, jeho svébytných principů: teď a tady, uhranutí přesvědčivostí, kouzlem okamžiku, až telepatického propojení mezi jevištěm a hledištěm, které žádný záznam ze své podstaty nemůže zachytit či zprostředkovat v míře srovnatelné. (To je také důvod, proč Shakespeare aj. nikdy nezmizí z jeviště, pokud vládci divadlo nezahubí svými svévolnými restrikcemi nebo zeměkouli, život na ní, nezničí člověk, případně jiná živelná katastrofa. Základní emoce a lidské motivace jsou po staletí stejné, stále se opakují. V opakování, resp. znovuzpřítomňování spočívá další stěžejní divadelní princip. Mění se souvislosti, významy, vznikají nové paralely. Pro diváka divadelní prkna mohou být i učebnicí: psychologickou, historickou, častokráte obojí. A vždy je skvělé, když se po pádu, omylu podaří povstat z popela a poučeni příčinami i následky dorůst do bývalé krásy, vnitřní i vnější, resp. ji díky čerstvě nabyté zkušenosti přerůst. A vnímavému naštěstí kolikrát postačí zkušenost jen zprostředkovaná.)

Sám sobě loutkou?
Úvodní choreografie Douglase Lee Puppet zkoumá křehkou hranici mezi živým a neživým, jisté okamžiky evokují hry z našeho dětství, i jejich občasnou krutost. Inspirací pro autora byla krása pružnosti lidského těla a též zkoumání vnější síly, jež ovládá tělo druhého. Loutka působí jako neživý dvojník člověka, ten je zprvu jejím přirozeným stínem, přitom nepopírá, kdo je hybatelem a kdo je objektem, tj. mrtvou hmotou, jež je oživována a vedena. Symbióza však netrvá věčně... Puppet je i hrou s lidským tělem a fantazií, kdy tělo může mít tři nohy a pět rukou. Pozvolně si uvědomujete kontrast mezi svobodou pohybu a manipulací (s druhými a také se sebou – až se sám stanu loutkou). Nedává však smysl slovy popisovat obrazy, imaginaci uchopovat racionalitou. Působivost choreografie spočívá v emoci, v jejích proměnách a dynamice. Sepětí pohybů s hudbou je podmanivé, její dynamika též. Od počáteční perkusionistické „zvonkohry“ (jak ze zpomalené mechanické střelnice na pouti) přes zurčící proud mezi kamením až po výsledný „vodopád“, který utne ticho, tma a skok do prázdna. Atmosféru oživlého loutkového divadla navozují i reflektory jednotlivě zavěšené na lanech a spouštěné níž či vytahované výš. Kužely světla a pod nimi oživlé mechanické postavičky na válcích (jednou jsou podstavci, jindy se kutálejí, někdy i s postavou). Hodí se vidět na vlastní oči. Autory hudby jsou Nicolas Sávva a David Skidmore, dohromady pět samostatných kompozic jednoho či druhého skladatele, vyznívají však jak organický celek jednoho autora, stylovou blízkostí i pocitově leckomu mohou připomenout skladby Steva Reicha a Philipa Glasse. Douglas Lee je zároveň autorem kostýmů, scénografie a světelného designu (realizace Daniel Tesař).

Oslňující Wagner?
Inscenaci zakončuje choreografie Prelude und Liebestod (Předehra a láska ke smrti; Smrt lásky v jiném překladu) Cayetana Sota na hudbu Richarda Wagnera z předehry a závěru opery Tristan a Isolda. Nejen pro milovníky děl tohoto skladatele se jedná o hudbu bez pochyb monumentální a působivou až do morku kostí. Taneční kreace jsou dynamické, technicky brilantní a věrně podtrhují vyhlášený Wagnerův patos. Ale subjektivně viděno: cosi tam skřípe. Asi to byl záměr. Touha po kontrastu? Možná vítězství přílišného ratia nad emocí (jak příznačné pro současnost). Soukromé pochybnosti vyvolává nesoulad světla, light designu s náladou hudby. Netýká se to vizuálně i významově silné úvodní pasáže se samuraji do půl těla, s bojovými vějíři a s dýmající miskou naplněnou kadidlem. (Tento prolog byl naopak příslibem, že k potěše dojde oko nejen „staromilského“ diváka.) Následoval působivý „horizontální“ střih, změna kostýmů a nejspíš i posun v čase. (Zklamané očekávání je legitimní a užitečný princip.) Zazněly první tóny předehry a po chvíli nezbylo než si občas zastínit oči. Neoslňovala však velkolepost Wagnerových taktů, ale boční studené nevlídné industriální zářivkové světlo. Svit, občas až stroboskopické záblesky trubic zleva, zprava, někdy z obou stran současně. Společně s černí scény a kostýmů tančících (latexové body) to evokovalo atmosféru tanečního klubu, jen se svérázným hudebním programem. Místy světlo pohlcovalo i tanečníky. Myšlenková paralela? Metafora? Rozum jistá vysvětlení nabízel, pocitově to však moc nefungovalo, alespoň ne pro pisatele těchto řádků. Soukromým vysvobozením z této nekrátké pasáže byl další „horizontální“ střih uvádějící závěrečnou část, kdy byl obnoven „řád“ (možná i onen Fénix povstal z popela) a světlo bylo zas vlídné (vrchní a teplé) a nejednou scéna nabyla zas magnetické přitažlivosti jako u ostatních choreografií večera. Asi kdyby ony neměly on-line premiéru už na jaře, tak by se nabízelo, aby Prelude und Liebestod bylo úvodní, nikoli závěrečnou choreografií. Nicméně každý má svůj vkus a nadšené ovace publika naznačovaly, že pisatelův vkus patří k menšinovému.

Navzájem si býti sluncem!
Nejpůsobivěji se jevila prostřední choreografie Dos soles solos (Dvě osamělá slunce) Alejandra Cerruda. Jeho přístup, kdy ve své tvorbě téměř nikdy nevypráví příběhy, místo toho téma nahlíží skrze emoce, obrazy a dojmy, se ukázal jako bezchybně funkční, tj. uhrančivý. Mrazení v těle vyvolává už samotná hudba pro smyčcový kvartet skladatelky Caroline Shaw (Entr´acte, Plain & Elevation). Drnkání na struny v pomalém tempu i táhlé tahy smyčců, jindy v dynamičtější kadenci vám rozechvívají vnitřnosti a blaženě se rozpouštíte pod doteky krásy. Ve spojení s výtvarným řešením scény: dva světelné panely levitující mezi horizontálou a vertikálou prosvěcující oblaka kouře vyvolávají až magickou atmosféru. Tři tanečnice a tři tanečníci. Rozehrávají své duety s lehkostí a ladností a směřují k absolutnímu souznění, až splynutí těl i duší. Jen pomíjivost času, života je jediným omezením. Svojí emocionalitou a působivou obrazností naplňují i představy o věčném zrození a skonu onoho bájného pernatce. Zároveň jsou to tytéž neustále se opakující příběhy, mohou připomenout Filémóna a Baucis. Nalezení, setkávání, společné tvoření i stvoření, cesta za světlem, vzájemné okouzlení i oslnění... Odkazují k příběhům jednotlivců, resp. životům párů nespočtu generací, jejichž pozemské dny rámuje i naplňuje láska a vzájemnost.

Phoenix
Balet Národního divadla (Národní 2, Praha 1)
světová premiéra 22. června 2021
Psáno z představení 22. a 26. 6.
další reprízy od 23. 10.

Petr Kilian

Věčný snílek, idealista, nedostudovaný bohemista, dlouholetý kavárník a příležitostný flamendr, ctitel díla Bohuslava Reynka, Václava Hraběte, Filipa Topola a Ivana Martina Jirouse. O divadle začal psát před dvěma lety, občas též o literatuře a filmu, donedávna redaktor Artiklu. V oboru předškolní pedagogika píše maturitní práci na téma Vánoční besídka v mateřské škole.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?