Halka Třešňáková: K vlastenectví cítím odpor

Foto: Ladislav Babuščák

Uměl­cům a teo­re­ti­kům v oblas­ti tan­ce a per­for­ming art chy­bí výzkum. Život od gran­tu ke gran­tu všech­ny tla­čí k hoto­vým insce­na­cím. A pro roz­voj tvor­by i teo­re­tic­ké­ho myš­le­ní je tře­ba mož­nost zkoumat.

To je jeden z moti­vů vzni­ku roz­sáh­lé­ho pro­jek­tu Identity.Move!, mezi­ná­rod­ní plat­for­my pro teo­re­tic­ký a umě­lec­ký výzkum  v oblas­ti sou­čas­né­ho tan­ce a sou­vi­se­jí­cích umě­ní. Vytvo­ři­lo ji čtr­náct evrop­ských zemí: Bos­na a Her­ce­go­vi­na, Bul­har­sko, Chor­vat­sko, Čes­ká repub­li­ka, Němec­ko, Řec­ko, Maďar­sko, Litva, Lotyš­sko, Pol­sko, Rumun­sko, Srb­sko, Slo­ven­sko a Slo­vin­sko. Pro­jekt pod­po­ře­ný z pro­gra­mu Cul­tu­re Evrop­ské unie koor­di­nu­je Goethe-Insti­tut ve Var­ša­vě ve spo­lu­prá­ci s Cen­t­rem kul­tu­ry v Lub­li­nu, praž­ským občan­ským sdru­že­ním Motus a Stát­ní taneč­ní ško­lou v Até­nách. Pod hlav­nič­kou pro­jek­tu budou od letoš­ní­ho červ­na do říj­na pro­bí­hat umě­lec­ké výzkum­né labo­ra­to­ře, kte­rých se zúčast­ní cel­kem 24 uměl­kyň a uměl­ců. Mezi nimi jsou taneč­ní­ci a cho­re­o­gra­fo­vé, per­for­me­ři, archi­tek­ti, teo­re­ti­ci, kri­ti­ci, video­ar­tis­té… Čes­ko zastu­pu­je Hal­ka Třešňá­ko­vá a v pro­jek­tu je také Pet­ra Tej­no­ro­vá, se kte­rou se roz­ho­dl spo­lu­pra­co­vat Jaro Viňar­ský ze Slo­ven­ska. Labo­ra­to­ře se budou konat v Pra­ze, v Pozna­ni, v Esse­nu a v Até­nách. Po lub­lin­ském břez­no­vém Sym­po­ziu, kam se sje­li všich­ni účast­ní­ci pro­jek­tu, aby dis­ku­to­va­li, tvo­ři­li, sle­do­va­li před­sta­ve­ní a před­náš­ky, bude dal­ším vel­kým setká­ním Baza­ar. Bude se konat v Pra­ze v břez­nu 2015 v Pra­ze. Pro­gram a podrob­nos­ti? Coming soon! Zatím dává­me do pro­jek­tu nahléd­nout pro­střed­nic­tvím roz­ho­vo­ru s Hal­kou Třešňá­ko­vou, kte­rá svou měsíč­ní Labo­ra­toř strá­ví ve Sta­rem Bro­wa­ru v Pozna­ni. S Hal­kou jsme se setka­ly ješ­tě před Sympoziem.

Čím vás téma pro­jek­tu Identity.Move! oslo­vi­lo a moti­vo­va­lo k tomu, abys­te se do něj při­hlá­si­la?
Při své prá­ci vychá­zím ze zku­še­nos­ti, ať už osob­ní nebo his­to­ric­ké. Zau­ja­lo mě, že se pro­jek­tu účast­ní lidé růz­né­ho věku ze čtr­nác­ti zemí a že se na téma iden­ti­ty díva­jí jako na dia­log. Vždyc­ky mě nakop­ne, když můžu pra­co­vat s lid­mi, kte­ré jsem ješ­tě nepo­zna­la. V Čes­ku opro­ti tomu spíš pra­cu­ji se sta­bil­něj­ším okru­hem tvůr­ců, s Mir­kem Bam­buš­kem, s Petrem Kru­šel­nic­kým a Apo­le­nou Vani­šo­vou, s Hon­zou Bár­tou, a vážím si toho. Jsou to lidé, se kte­rý­mi už si rozu­mí­me v tom, jak chá­pe­me umě­ní nebo divadlo.

Na Identity.Move! mě zau­ja­lo také to, že posky­tu­je čas na výzkum. Pra­cu­ji vět­ši­nou na gran­to­vých pro­jek­tech a v posled­ních letech jsou pení­ze tak malé, že už od začát­ku se musím sou­stře­dit na rea­li­za­ci a všech­no smě­řu­ji k „pro­duk­tu“. Kdež­to ten­to­krát mám šan­ci se na téma iden­ti­ty podí­vat z růz­ných stran. Hod­ně důle­ži­té mi při­pa­dá i to, že můj výzkum bude pro­bí­hat mimo Pra­hu, v Pozna­ni, kde budu izo­lo­va­ná od své­ho běž­né­ho, rutin­ní­ho živo­ta. Move! tedy mož­ná zna­me­ná i to, že musí­te odjet ze své­ho mís­ta a pak fakt, že se pohy­bu­je­me v oblas­ti pohy­bo­vé­ho, taneč­ní­ho diva­dla. Pohyb a tělo jsou pří­hod­né nástro­je pro mezi­ná­rod­ní pro­jekt, kte­rý nemů­že být tolik posta­ve­ný na jazyce.

Výzkum zmi­ňu­je­te jako sil­nou strán­ku Identity.Move! To, co z Labo­ra­to­ří vzejde, se v pro­jek­tu hod­ně dis­ku­tu­je, někte­ří uměl­ci se ohra­zu­jí pro­ti „pro­duk­to­vé­mu“ chá­pá­ní své prá­ce, u jiných je nao­pak vidět, že „pro­duk­to­vé“ chá­pá­ní, pod­po­ro­va­né čas­to gran­to­vý­mi sys­témy, tak výraz­ně ovliv­ňu­je jejich umě­lec­kou rea­li­tu, že uva­žo­vat jen o výzku­mu, je pro ně vel­mi obtíž­né.
Mož­ná to sou­vi­sí i s věkem. Mezi vybra­ný­mi uměl­ci v pro­jek­tu pat­řím k těm star­ším. Nemám ambi­ci se dílem repre­zen­to­vat, pro­to­že už jsem toho udě­la­la doce­la dost. A postrá­dám hlav­ně čas a klid na to, abych moh­la zpra­co­vá­vat svá téma­ta. I když výsled­kem nebu­de před­sta­ve­ní, jsem si jis­tá, že tako­vý výzkum na mne a moji dal­ší tvor­bu bude mít dob­rý dopad.

Move! v názvu pro­jek­tu vyja­dřu­je i pře­svěd­če­ní, že iden­ti­ta není nic sta­bil­ní­ho, ale mění se. A to nejen v osob­ní rovi­ně, ale i na úrov­ni jed­not­li­vých zemí. Země v pro­jek­tu mají vět­ši­nou nesvo­bod­nou minu­lost. Poli­tic­ké změ­ny na pře­lo­mu 80. a 90. let 20. sto­le­tí a nová svo­bo­da pro ně zna­me­na­ly nut­nost zno­vu se zabý­vat svou iden­ti­tou. Jak vy sama chá­pe­te kon­cept iden­ti­ty ve vzta­hu ke sta­bi­li­tě a změ­ně?
Do své­ho pro­jek­tu pro Identity.Move! jsem si vybra­la identi­tu kočov­ní­ka, běžen­ce. Člo­vě­ka, kte­rý z poli­tic­kých či z eko­no­mic­kých důvo­dů nebo čis­tě z tou­hy po ces­to­vá­ní mění mís­to. Zají­má mě ten pře­chod. Na Sym­po­zi­um do Lub­li­nu, kte­ré je sou­čás­tí pro­jek­tu, jsem chtě­la jet vla­kem. Zají­ma­jí mě vla­ko­vá nádra­ží, mís­ta v pohy­bu, kde lidé ces­tu­jí nebo jsou uchy­ce­ní v mezi­pro­sto­ru mezi jed­nou a dru­hou trasou.

Ve svém téma­tu uprch­lí­ka moc nechci mlu­vit o poli­tic­ké situ­a­ci, dělat z toho poli­tic­ké diva­dlo. Chci mlu­vit o jed­no­du­chých prin­ci­pech. Tře­ba chci sle­do­vat, jest­li si na tako­vé akci jako je Sym­po­zi­um, budou lidé sedat na jed­no mís­to a zda budou mít nega­tiv­ní pocit, když jim ho někdo zased­ne, pro­to­že ho budou brát jako svo­je mís­to. I tako­vé drob­nos­ti se pak dají pře­táh­nout do mezi­ná­rod­ní­ho nebo mezi­kon­ti­nen­tál­ní­ho kon­tex­tu. Ráda bych ale zača­la od malých prin­ci­pů, kdy má člo­věk pocit, že mu něco pat­ří, nebo že sám někam pat­ří. Ať už je to židle, stůl, talíř, nej­o­sob­něj­ší věci. A pak jít dál: Pat­ří mi moje země nebo jenom moje uli­ce? Beru něko­ho, kdo si sed­ne na moji žid­li nebo k mému sto­lu jako cizin­ce, kte­rý mi zase­dl mé mís­to? Zají­má mě tohle prozkoumat.

Hovo­ří­te o kočov­ní­cích a záro­veň o tom, jak si lidé defi­nu­jí svo­je mís­to. Máte za sebou zku­še­nost emi­gra­ce. Jak dnes vní­má­te svo­je mís­to?
To je moje osob­ní rovi­na. Točil se o mně dlou­ho­do­bý doku­ment Lie­be Indi­go, ve kte­rém se pou­ží­va­ly moje dení­ky, kte­ré jsem psa­la někdy od dva­nác­ti do šest­nác­ti let. Deník si píšu pořád. Až když jsem vidě­la tenhle film, došlo mi, jak straš­ně moc je prá­vě tohle moje téma. Dřív mi to vůbec nedocházelo.

Jsem napros­to pro­ti­ná­rod­ní. K jaké­mu­ko­liv dru­hu vlas­te­nec­tví cítím odpor. Mám pocit, že člo­věk má svo­je mís­to tam, kde byd­lí, ať už je tam na den, na pade­sát let nebo na celý život. A měl by se sta­rat o své oko­lí. Nechci říct, že by se nemě­lo pomá­hat v Indii nebo v Afri­ce, ale mám posled­ní dobou pocit, že tam sice lidé posí­la­jí cha­ri­ta­tiv­ní pení­ze, ale záro­veň jsou schop­ní kop­nout do Roma před svým domem. Je to vel­ké ali­bi – pomá­hám, ale nechci to vidět. Tam, kde v tom kte­rém oka­mži­ku jste, tam může­te pomoct. A tím, že tam pomá­há­te, žije­te, sedí­te, vaří­te, jste tam doma. To je vaše místo.

Byla jsem teď v Izra­e­li, kde jsou také přís­ní ultra­or­to­dox­ní Židé, kte­ří před pesa­chem, když je doba očis­ty, spá­lí veš­ke­rý svůj maje­tek. Zna­me­ná to, že nemů­že­te shro­maž­ďo­vat maje­tek, všech­no máte pře­chod­ně. Člo­věk je svo­bod­ný, pro­to­že kdy­ko­liv může všech­no opus­tit a jít dál. To je věc sou­vi­se­jí­cí s opa­kem kočov­nic­tví — když má někdo hod­ně majet­ku, brz­dí ho to od toho, aby někam šel. Brá­ní si svo­je mís­to, svo­je teri­to­ri­um. A také tohle teri­to­ri­um mě zají­má. Iden­ti­ta totiž pro mne sou­vi­sí i s mocí.

V jakém smys­lu?
Až bude­me měsíc pra­co­vat v Pozna­ni, kde nás bude cel­kem šest uměl­ců, bude­me tam hos­té nebo už tam bude­me doma? Jak spo­lu bude­me vychá­zet? Kdy člo­věk začí­ná uplat­ňo­vat svou moc na ostat­ní? Čas­to to sou­vi­sí s něja­kým ide­á­lem – mys­lí­te si, že víte, co je správ­né, že vy to dělá­te správ­ně a tak by to měli dělat všich­ni, pro­to­že je to dob­ro pro všech­ny. A tohle dob­ro vyža­du­je od ostat­ních obě­ti. Lidé mají pocit, že mají prá­vo na moc, pro­to­že chtě­jí pro­sa­zo­vat své způ­so­by, o nichž si mys­lí, že jsou dob­ré. A když moc mají, začí­na­jí ji zne­u­ží­vat. Pozo­ru­ji také, kdy i já sama apli­ku­ji svou moc na ostat­ní, když mám pocit, že vím něco nej­líp. V běž­ném živo­tě se tomu sna­žím brá­nit. Pak je tu ale vyš­ší moc – tře­ba záko­ny. Jak se jim podro­bu­je­me? Dělá­me to jen demon­stra­tiv­ně, ale při­tom jim nevě­ří­me? Dělá­me to pro­to, abychom udě­la­li dob­rý dojem, abychom měli úlevy?

Vždy mě zají­má mož­nost zpra­co­vá­vat téma­ta zven­ku i zevnitř. Všech­no vněj­ší nej­líp pocho­pí­te, když začne­te pře­mýš­let sama o sobě. Odkud pochá­ze­jí záko­ny a kde to téma rezo­nu­je v člo­vě­ku samot­ném? Pak může­te téma zkou­mat důklad­ně a uvě­ři­tel­ně. Zají­má mě chví­le, kdy se vel­ká repre­se uká­že v malém, v běž­ném živo­tě, v ges­tu. Moc, bez­moc. Vez­mě­te si tře­ba ges­to rukou, když se někdo vzdá­vá – zved­ne ruce naho­ru. Uká­že, že má prázd­né ruce.

Když pře­mýš­lím o iden­ti­tě, naska­ku­jí mi k tomu růz­né para­zit­ní myš­len­ky. Uva­žo­va­la jsem o tom, co by se sta­lo, kdy­by se člo­věk zba­vil své iden­ti­ty. Kdy­by mu ji někdo vzal, mohl by to dotyč­ný vzít jako výzvu a začít nový, jiný život? Zba­vil by se svých zlo­zvy­ků, mohl by začít od nuly?

Když jsem se v roce 1990 vrá­ti­la do Čech a zača­la jsem dělat diva­dlo, všich­ni mě pořád srov­ná­va­li s mým otcem. Před­sta­vo­va­li mě „to je dce­ra Vlas­ty Třešňá­ka“ nebo „to je nevlast­ní dce­ra Karo­la Sido­na“ ane­bo „to je vnuč­ka Jiři­ny Tře­bic­ké“. Hroz­ně mě to roz­či­lo­va­lo. Když jsem s diva­dlem začí­na­la v Němec­ku, kde mě nikdo neznal a byla jsem pro ně jen něja­ká uprch­li­ce, měla jsem pocit vět­ší svo­bo­dy. Hod­no­ti­li jen to, co v danou chví­li dělám, aniž by zna­li můj pří­běh. Byla bych ráda, aby se tak k tomu při­stu­po­va­lo a pro­to je pro mě osvo­bo­zu­jí­cí pra­co­vat někde jin­de, kde mě lidé nezna­jí. Nepo­su­zu­jí, co bylo, tak­že i já sama můžu začít nano­vo, neře­šit svůj styl nebo se obhajovat.

Co vní­má­te, jako sta­bil­ní pilí­ře své iden­ti­ty?
Skrz Identity.Move! jsem o tom zača­la hod­ně pře­mýš­let. Kdo jsem já a co jsou jen reak­ce na pro­stře­dí, na situ­a­ce? To je vel­ká otáz­ka. Ten pilíř je mys­lím morál­ka. Člo­věk by měl být dob­rý. Před­sta­vu­ji si hroz­nou situ­a­ci, že na mě někdo míří, nebo míří na mé dítě, dá mi do ruky pis­to­li a řek­ne „zastřel“. A člo­věk zastře­lit nesmí. Pro­to­že v tom oka­mži­ku by byl sám akté­rem zla. Tam někde je lid­skost, lid­ské dob­ro. Bojí­te se o sebe, o své děti, ale přes­to nemů­že­te vzít život něko­mu jinému.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Jana Bohutínská

Koučka a novinářka zaměřená na umění, kulturu a byznys. Pracovala mj. jako redaktorka časopisu Taneční zóna a kulturního čtrnáctideníku A2, vedla workshopy kritického psaní. Jako koučka se vedle dalších oblastí věnuje problematice druhé kariéry umělců.