Jaké to je být v LIMBu?

Sta­či­lo ode­hrát pár repríz cir­ku­so­vé show Lim­bo, aby ji divá­ci Let­ní Let­né vypro­da­li do posled­ní­ho před­sta­ve­ní. Svůd­ný koktejl akro­ba­cie, cir­ku­su, diva­dla, klau­ne­rie a hud­by Pra­ze chut­ná.  Tato show měla pre­mi­é­ru v roce 2013 a od té doby pro­ces­to­va­la už spous­tu zemí. Na vní­má­ní cir­ku­su, spo­lu­prá­ci s reži­sé­rem Scot­tem Mai­d­men­tem a mno­ho dal­ší­ho jsem se pta­la dvou akro­ba­tů, kte­ří v Lim­bu účin­ku­jí – Eve­lyn Allard a Mika­e­la Brese.

Co je pro vás na prá­ci na insce­na­ci Lim­bo jiné?
Eve­lyn Allard: Tolik věcí! Před­sta­ve­ní samot­né je veli­ce odliš­né od toho, co jsem děla­la dří­ve. Jak vidí­te – sál je malý, scé­na je mini­a­tur­ní, pub­li­kum je veli­ce blíz­ko a s tou­to blíz­kos­tí si během celé­ho před­sta­ve­ní hra­je­me. To jsem více méně zna­la už z před­cho­zích spo­lu­pra­cí. Podí­le­la jsem se na vel­kých pro­duk­cích s obří­mi jeviš­ti, kde jsme se sna­ži­li zahr­nout pub­li­kum, ale bylo to jiné. V Lim­bu je nás jen devět – šest akro­ba­tů, tři hudeb­ní­ci a během před­sta­ve­ní dělá­me kaž­dý více věcí. Já kro­mě vzduš­né akro­ba­cie hra­ji také na akor­de­on, tro­chu zpí­vám, dělám klau­na, tan­čím. Je to pro mě veli­ce obo­ha­cu­jí­cí a odliš­né od mých před­cho­zích zkušeností.

Kte­ré z těch věcí, kte­ré jste jme­no­va­la, vám během před­sta­ve­ní děla­jí nej­vět­ší radost?
To je straš­ně těž­ké říct. Je to kom­bi­na­ce vše­ho. Nemoh­la bych vybrat jed­nu. Jsem ráda, že se díky Lim­bu mohu dotknout toli­ka dovedností. 

Kolik svo­bo­dy jste měli během pří­prav?
Spous­tu, Scott měl jas­nou před­sta­vu, jak by měl výsle­dek vypa­dat, ale jed­not­li­vé kro­ky nechal na nás a naší inven­ci. Navr­ho­va­li jsme, zkou­še­li, dota­ho­va­li akro­ba­cii i vizu­ál­ní podo­bu. Před­sta­ve­ní se za ty tři roky hod­ně posu­nu­lo, pro­to­že může­me navr­ho­vat změ­ny a máme od Scot­ta vol­nou ruku. Je pro nás moc pří­jem­né, že může­me při­chá­zet s nový­mi nápady.

Scott o cir­ku­su tvr­dí, že je pro něj jako pár­ty a kla­de důraz na diva­del­nost. Je vám to blíz­ké?
Je nesmír­ně pří­jem­né tak­to pra­co­vat. Scot­to­va vize cir­ku­su je mno­hem ote­vře­něj­ší než ty, se kte­rý­mi jsem se dří­ve setka­la. Hud­ba, magie, hod­ně tan­ce, to je pro mě nové, pro­to­že já vychá­zím z tra­di­ce cir­ku­su, kte­rá byla zamě­ře­ná pře­de­vším na akro­ba­cii a jen občas dala důraz na tanec nebo na hudbu.

Tohle před­sta­ve­ní bývá s obli­bou nazý­va­né jako „too dan­ge­rous and too dir­ty“ (pří­liš nebez­peč­né a nesluš­né). Dove­du si před­sta­vit, že po třech letech, kte­ré v něm účin­ku­je­te, ho tak asi nevní­má­te. Co vám v sou­čas­ném cir­ku­se při­jde pro divá­ka pří­liš?
To je těž­ká otáz­ka. Když jdu do diva­dla jako divač­ka, tak chci být doja­tá, pře­kva­pe­ná, otře­se­ná a pře­ne­se­ná do jiné­ho svě­ta. Mám ráda, když uměl­ci ris­ku­jí a před­vá­dě­jí nové věci. Co nemám ráda je, když před­sta­ve­ní vyvo­lá­vá v lidech nepří­jem­né poci­ty. To mohou být někdy výstře­ly nebo neo­pod­stat­ně­ná naho­ta. V Lim­bu si pohrá­vá­me s odha­lo­vá­ním těla, baví­me se tím, že hra­je­me na „sexy“ notu, ale mys­lím, že nejde­me za hranice.

V Lim­bu jste prv­ní měsí­ce pou­ží­va­la ke vzduš­né akro­ba­cii řetě­zy, teď pou­ží­vá­te obruč. Řetě­zy se u vzduš­ných akro­ba­tů čas­to nevi­dí, proč?
Ano, je to vzác­né, pro­to­že je to hod­ně boles­ti­vé. To asi mno­ho lidí odra­zu­je. Na dru­hou stra­nu cir­kus je stej­ně nato­lik boles­ti­vý, že je to asi jed­no. Ale dá se říci, že někte­ré dis­ci­plí­ny jsou o tro­chu méně boles­ti­vé než jiné.

Od roku 2013 jste s Lim­bem pro­ces­to­va­li něko­lik kon­ti­nen­tů a řadu zemí, rea­gu­je pub­li­kum hod­ně odliš­ně?
Ano, v Aus­trá­lii napří­klad je pub­li­kum hod­ně vese­lé a dává naje­vo své emo­ce. Je to „nená­roč­né“ pub­li­kem v tom smys­lu, že oce­ňu­je spous­tu věcí. Je pro­to vždyc­ky pří­jem­né setkat se s aus­tral­ským pub­li­kem. Nao­pak v jiných zemích, napří­klad v Němec­ku, i když pub­li­kum oce­ňu­je před­sta­ve­ní, tak je rezer­vo­va­něj­ší. Během před­sta­ve­ní tak nevní­má­me vět­ší reak­ce. Je to tro­chu stre­su­jí­cí, pro­to­že, jak jsme těs­ně u pub­li­ka, tak jsou reak­ce lidí naším moto­rem. Čím více cítí­me od pub­li­ka, tím více do toho dává­me. A bez reak­cí je těž­ké vědět, co se líbí a co ne.

Jak zatím vní­má­te pub­li­kum v Pra­ze?
Máme za sebou zatím dvě reprí­zy, ale při zaha­jo­va­cím veče­ru jsme byli vel­mi vře­le při­ja­tí, když to porov­nám se zaha­jo­va­cí­mi veče­ry na jiných fes­ti­va­lech. Byli jsme něko­li­krát vyvo­lá­ní a zně­ly ova­ce. V nedě­li večer to bylo tro­chu chlad­něj­ší, ale konec víken­du je vždyc­ky znát.

Máte ve vzduš­né akro­ba­cii něja­ký sen, kte­rý bys­te si chtě­la spl­nit, nebo se vám všech­ny sny již spl­ni­ly?
Spl­ni­la jsem si řadu snů. Pro mě bylo účin­ko­vat v cir­ku­se vel­ký sen, kte­rý se mi zdál nedo­sa­ži­tel­ný. Když jsem byla malá, chtě­la jsem akro­ba­cii dělat, ale nepři­šlo mi to vůbec jako reál­ná mož­nost. Pak jsem se dosta­la na cir­ku­so­vou ško­lu, dokon­či­la jsem ji v roce 2004, má prv­ní spo­lu­prá­ce po ško­le byla s Cirque du Soleil, tak­že už to pro mě bylo neu­vě­ři­tel­né. Pak jsem si říka­la, dob­ře, budu to moci dělat pár let, a pak skon­čím. A dneska je to dva­náct let, co jsem v cir­ku­se a pořád je to mož­né. Pra­co­va­la jsem s růz­ný­mi sou­bo­ry, hod­ně jsem ces­to­va­la, bylo to obo­ha­cu­jí­cích dva­náct let. Můj sen je v tom pokra­čo­vat, dokud budu moci.

Vaše spe­ci­a­li­za­ce je akro­ba­cie na čín­ské tyči a beat­box, v tom­to před­sta­ve­ní ved­le toho také klau­nu­je­te, hra­je­te na kyta­ru a dělá­te spous­tu dal­ších věcí. Co z toho vás baví nej­víc?
Mika­el Bres: Mám rád všech­no, pro­to­že mám mož­nost pou­žít vše, co jsem se doteď v živo­tě nau­čil – hud­bu, hra­ní na saxo­fon, beat­box, čín­skou tyč, tanec. Reži­sér se mě ptal: „Vadi­lo by ti hrát na saxo­fon, tan­co­vat,…“? Musel jsem se smát. To je pro mě to, proč mám cir­kus rád.

Než jste se stal akro­ba­tem, tak jste byl taneč­ní­kem. Ve vašem čís­le v Lim­bu s pír­kem to pozná asi kaž­dý. Vět­ši­na čísel na čín­ské tyči, kte­ré jsem vidě­la, byly čis­tě akrobatické.Ta vaše je pro mě taneč­ní. Bylo těž­ké pře­jít z tan­ce na akro­ba­cii?
Od čtr­nác­ti let jsem se věno­val hip hopu, dělal jsem bre­akdan­ce a zjis­til jsem, že čín­ská tyč je výbor­ná pro prá­ci s pohy­bem. Je to ide­ál­ní spoj­ni­ce mezi hori­zon­ta­li­tou a ver­ti­ka­li­tou. A pro­to­že se sna­žím být při pohy­bu leh­ký a ply­nu­lý, tak je skvě­lé moci dělat efek­ty jako let, stav bez tíže, klouzat dolů, padat a zase se vra­cet. Zjis­til jsem, že to je skvě­lá prá­ce a je spous­ta věcí, kte­ré je potře­ba se naučit.

Kdy jste začal stu­do­vat cir­kus?
V osm­nác­ti letech. To jsem nedě­lal čín­skou tyč, ale „jen“ akro­ba­cii, capo­ei­ru a tro­chu žong­lo­vá­ní, ale to mě neba­vi­lo. A když jsem odma­tu­ro­val z lite­ra­tu­ry a z umě­ní, tak jsem odjel z jihu Fran­cie na sever, kde jsem začal stu­do­vat cir­ku­so­vou ško­lu v Lille. Tam jsem si vybral čín­skou tyč vlast­ně náho­dou, pro­to­že jsem nevě­děl, co si mám vybrat. „Ty děláš akro­ba­cii na čín­ské tyči?“. „Jo, jo, dělám.“ Tak mě při­ja­li a na ško­le jsem se to nau­čil. Po ško­le jsem odjel na tři roky do Bru­se­lu do cir­ku­so­vé ško­ly Ésac a tam jsem se sou­stře­dil na akro­ba­cii na čín­ské tyči a obje­vil styl, kte­rý mám dnes.

Potkal jste se už s mno­ha reži­sé­ry a pro­du­cen­ty v růz­ných zemích a jis­tě i s růz­ný­mi pohle­dy na to, co je sou­čas­ný cir­kus a jak ho dělat. Souzní­te se Scot­to­vým vní­má­ním, co je sou­čas­ný cir­kus?
To je dob­rá otáz­ka, jsou někte­ří reži­sé­ři tan­ce i cir­ku­su, kte­ří mají svůj pohled, a ty jsi inter­pre­tem jejich nápa­dů. To nemám tak rád, pro­to­že jsem kre­a­tiv­ní a je těž­ké pra­co­vat s lid­mi, kte­ří nemě­ní své názo­ry. Scott pra­cu­je s obra­zy a to mi vyho­vu­je. Mám radost z toho, že nám nechal vol­nou ruku pro naše čís­la i pro hud­bu k nim. Ví, co chce, ale nechal nám čas a pro­stor. Pro moje čís­lo na tyči chtěl napří­klad ryt­mic­kou hud­bu. Mám rád ryt­mic­kou hud­bu, ale nerad na ni při­pra­vu­ji čís­lo. K akro­ba­cii mám rad­ši klid­něj­ší hudeb­ní dopro­vod. Vyšel mi vstříc.

Tak­že to vy jste si vybral poe­tic­kou hud­bu pro vaše čís­lo?
Ano, moc děku­ji skla­da­te­li té hud­by, kte­rým je Sxip Shirey z New Yor­ku. Dal jsem mu poslech­nout Patric­ka Wat­so­na, aby věděl, jaký styl by se mi líbil, a tak vznik­la hud­ba k mému číslu.

Co je na akro­ba­cii na čín­ské tyči nej­těž­ší?
Kon­cen­t­ra­ce. Umím se sou­stře­dit, ale mám pro­blém zůstat na jed­nom mís­tě bez pohy­bu. (smích). Sou­stře­dě­nost je to hlav­ní, pro­to­že nejsem nijak chrá­ně­ný. Když spad­nu, tak spad­nu. Ťukám na dře­vo (ťuká na dře­vě­né seda­dlo v sále, kde se Lim­bo hra­je), že napa­dám. Pohy­by jsou také těž­ké, ale vím, co dělám.

Co vám pomá­há se sou­stře­dit?
Mys­lím na něco, co mám rád, co mě ujis­tí. Je to jed­no – myš­len­ka, kte­rá se vůbec netý­ká cir­ku­su. Tře­ba dnes se podí­vám na film, kte­rý se mi bude líbit, a zít­ra při vystou­pe­ní si na něj vzpo­me­nu. To mi pomů­že dostat se do kom­fort­ní zóny a vše kolem mě se v té chví­li uklid­ní. Tro­chu jako Petr Pan, když mys­lí na něco pří­jem­né­ho, aby vzlétnul.

Vaši rodi­če jsou novi­ná­ři, píší také o cir­ku­se?
Teď jsou už oba v důcho­du, ale moje mat­ka psa­la o kul­tu­ře, tak­že jsem byl celé dět­ství s ní na růz­ných taneč­ních, cir­ku­so­vých a diva­del­ních před­sta­ve­ních. Byl jsem tím urči­tě ovliv­ně­ný. Otec psal o poli­ti­ce, ale cir­kus má moc rád. Jez­dí mě spo­lu navště­vo­vat do zemí, kde vystu­pu­je­me, tak­že je vlast­ně nutím cestovat.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Kateřina Vlčková

Vystudovala divadelní vědu na FF UK, absolvovala stáž ve výzkumném centru Rirra21 ve Francii a propagovala české umělce na zahraničních konferencích věnovaných novému cirkusu. Jako první česká publicistka byla vybraná na mezinárodní rezidenci Unpack the Arts. Dlouhodobě spolupracovala se studentskou platformou RozRazil online a Fřesh Fľesh. Psala recenze, rozhovory a reportáže pro Cirqueon a Kulturissimo. V současnosti je redaktorka, překladatelka a copywriterka na volné noze.