V dálavách oceánských … jako ta nejsličnější chrpa nalézá se hlubina

foto: Kateřina Trnková

foto: Kateřina Trnková

Těs­ně před pre­mi­é­rou Malé moř­ské víly jsme se sešli s Luká­šem Trpi­šov­ským, abychom si popo­ví­da­li o tom, jak chlad­né hlu­bi­ny pro­ží­val Ander­sen a také o tom, jak mýty nejsou nic jiné­ho než rea­li­ta. Dru­hý reži­sér Mar­tin Kukuč­ka spo­lu s cho­re­o­gra­fem Janem Kode­tem ješ­tě dobru­šo­va­li posled­ní scé­ny insce­na­ce Sta­vov­ské­ho diva­dla Malá moř­ská víla.

Začá­tek diva­del­ní sezo­ny byl pro vás s Mar­ti­nem Kukuč­kou doce­la divo­ký. Jste una­ve­ní?
Je to tře­tí pre­mi­é­ra v sezó­ně. V září jsme uved­li cho­re­o­gra­fii s bra­t­ry Bube­níč­kyOrfea, potom v říj­nu La Cle­men­ta di Tito v Ost­ra­vě, teď Malou moř­skou vílu a v létě jsme ješ­tě pre­mi­é­ro­va­li Pří­ho­dy liš­ky Bys­trouš­ky na otá­či­vém hle­diš­ti v Čes­kém Krumlo­vě. Kaž­dá ta prá­ce nás ale nabí­je­la a do kon­ce roku si už dáme pauzu.

I pod­le posled­ních titu­lů je vidět, že si čas­to hra­je­te s mýty, legen­da­mi, iko­nic­ký­mi kusy. Co vás na nich fas­ci­nu­je?
V pohád­kách se zob­ra­zu­je něja­ká zku­še­nost lidí, kte­ří žili před námi do tak­zva­ně pohád­ko­vé­ho mýtu. Při­tom ale všech­ny ty pří­běhy vychá­zí z reál­né­ho živo­ta. Jen jsou „pře­ta­ve­ny“ pamě­tí – sami máme vzpo­mín­ky z dět­ství tak tro­chu nere­ál­né a tak je to i s mýty. Spe­ci­ál­ně u Han­se Chris­ti­a­na Ander­se­na tomu tak je. Před jede­nác­ti lety jsme pra­co­va­li na insce­na­ci k ander­se­nov­ské­mu výro­čí, hrá­lo se v Arše a já jsem k tomu nače­tl spous­tu mate­ri­á­lu. Mys­lím, že už jsem k jiné­mu pro­jek­tu tolik děl nena­stu­do­val. Svě­do­mi­tě tak mohu pro­hlá­sit, že nic z toho, co napsal, není vymyš­le­né. Všech­ny pohád­ky jsou vytvo­ře­né na zákla­dě život­ních zku­še­nos­tí, kte­ré zažil. Pro­to nás to mož­ná baví. Cítí­me, že je to ze života.

Proč mys­líš, že je dob­ré se k iko­nic­kým pří­bě­hům stá­le vra­cet?
Zají­má mě spo­leč­né sdí­le­ní mýtu. Kaž­dý ho zná­me, zno­vu při­ná­še­ní pří­bě­hu s drob­ný­mi odchyl­ka­mi for­ma toho vyprá­vě­ní mě vel­mi baví. Něja­kým způ­so­bem je to pokra­čo­vá­ní tra­di­ce. Mýtus to oživuje.

Mar­tin Kukuč­ka řekl, že se v Malé moř­ské víle všich­ni zrca­dlí­te. Mys­lel tím vás dva i cho­re­o­gra­fa Jana Kode­ta. Kte­rý je ten tvůj obraz v Malé moř­ské víle?
V kni­ze je v závě­ru nadě­je. Malá moř­ská víla je zachy­ce­na víla­mi vět­ru a má šan­ci zís­kat zpát­ky svo­jí nesmr­tel­nost. Setká­ní se smr­tel­nos­tí, trans­for­ma­ce do jiné­ho svě­ta, to je moment, kte­rý mě v Malé moř­ské víle fas­ci­nu­je nej­víc. Malá moř­ská víla, přes­to­že si může vybrat, zvo­lí smrt.

t.

Smrt, tem­né strán­ky jsou všu­dypří­tom­né ve všech Ander­se­no­vých dílech.
Četl jsem, že Ander­sen jako malý chla­pec viděl své­ho tatín­ka umí­rat a v tu chví­li se na okně obje­vi­ly obraz­ce z mra­zi­vých kvě­tů. Otec v tu chví­li řekl: „Vidíš, už si pro mě jde ledo­vá krá­lov­na.“ A tak vznik­la Zim­ní krá­lov­na. U Malé moř­ské víly vidím také spous­tu para­lel s jeho živo­tem. Ander­sen se naro­dil ve vel­mi chudé rodi­ně. Žil v Ode­n­see na seve­ru Dán­ska, ale poměr­ně brzy se po smr­ti své­ho otce odstě­ho­val do Koda­ně. Odci­ze­nost, vrže­ní do nezná­mé­ho pro­stře­dí, zaží­vá i Malá moř­ská víla. To je přes­ně to, o čem jsem mlu­vil, je to jeho život, kte­rý se v dílech obje­vu­je.
On jako malý hroz­ně rych­le vyros­tl. Byl výraz­ně vyš­šíí než všich­ni ostat­ní, tak­že hod­ně věděl o tom, jaké to je, být jiný. Mlu­ví se o tom, že byl homose­xu­ál. Já o tom ale nejsem pře­svěd­če­ný, mys­lím, že byl spí­še ase­xu­ál. Své milé psy­chic­ky milo­val, ale nedo­ká­zal tuhle lás­ku pře­ta­vit v lás­ku fyzic­kou. To se z mého úhlu pohle­du pro­mí­tá i do jeho děl. Nešťast­né kon­ce jeho pří­bě­hů nejsou náho­dou. V Malé moř­ské víle také nako­nec zví­tě­zí u prin­ce lás­ka k u nás v před­sta­ve­ní živo­čiš­něj­ší princezně.

Musím říci, že už pla­kát k insce­na­ci mně aso­ci­o­val pod­moř­ský svět. Jak se pla­kát při­pra­vo­val? Foti­lo se oprav­du ve vodě?
Ve vodě se nefo­til. Taneč­ní­ci ská­ka­li do vel­kých mat­ra­cí a ve výsko­cích měli udě­lat urči­té pozi­ce tak, aby to vypa­da­lo, jako­by byli pod vodou. Musím ale říci, že z pla­ká­tu mám obrov­skou radost. Ne vždyc­ky se sta­ne, že pla­kát k před­sta­ve­ní tak kon­ve­nu­je s tím, co ve výsled­ku dílo pře­dá­vá a tady se to mys­lím poved­lo doko­na­le. Fotil ho v zahra­ni­čí vel­mi úspěš­ný, mla­dý talen­to­va­ný foto­graf Mar­tin Stránka.

Dove­dl bys popsat, čím pla­kát s před­sta­ve­ním tak kon­ve­nu­je?
Ander­sen přes­ně píše: “ Dale­ko v moři je voda tak mod­rá jako kvě­ty nej­krás­něj­ších chrp a tak jas­ná jako nej­čist­ší sklo, ale vel­mi hlu­bo­ká…“ To je přes­ně to, co z pla­ká­tu cítím. Chlad a hlu­bi­na, kte­rá pro­stu­pu­je celou insce­na­cí, ať už je to v sym­bo­li­ce pří­bě­hu, tak v kos­tý­mech i scé­no­gra­fii. Záro­veň na pla­ká­tu vidí­me stov­ky titěr­ných bub­li­nek, kte­ré nako­nec najde­te i na pro­jek­cích v před­sta­ve­ní. Když jste pod vodou, z něja­ké­ho důvo­du vám ten pod­moř­ský svět může při­po­mí­nat vesmír s mili­o­nem hvězd. Ta neko­neč­ná šíře v sobě nese něco nezná­mé­ho, mýtic­ké­ho, z čehož může jít i strach.

Když mlu­ví­me o scé­ně — navr­hl ji Jakub Kopec­ký. Vím, že u Čaro­dě­jo­va učně měl kon­krét­ní inspi­ra­ci.
Měli jsme jed­nu posta­vu, kte­rá se jme­no­va­la del­fín, což je jedi­ná posta­va, kte­rá svým názvem nevy­chá­zí z Ander­se­na. Celé sku­pi­ně muž­ské­ho sbo­ru jsme říka­li del­fí­ni a pak jsme se sešli s Kubou a on říká:“ Jaký del­fín? Vždyť to je Ander­sen, to musí být v tom chlad­ném sever­ním moři.“ Tak jsme pře­jme­no­va­li posta­vy a zase nás to tro­chu nasmě­ro­va­lo jinam, pro­to­že jsme si uvě­do­mi­li, že ta pohád­ka je chlad­ná. Já jsem si jako dítě mys­lel, že pohád­ky musí dopad­nout dob­ře. Až jsem našel tako­vou malou kní­žeč­ku, kde byla Malá moř­ská víla a Cíno­vý vojá­ček, kdy obě dopadly dost šíle­ně. Bylo to pro­zře­ní. Jsem zvě­da­vý, jak na naše pře­sta­ve­ní budou rea­go­vat děti. Jak jsem vyros­tl a nebyl ješ­tě Disney, tak jsem doteď nevi­děl Disneyov­skou ver­zi, ale děti ho asi zna­jí dob­ře. My jsme roz­hod­ně svět malé moř­ské víly nechtě­li infan­til­ně kolo­ro­vat, pro­to­že já sám jsem to neměl rád, když na mě někdo šišlal. Tak­že je pros­tě tak chlad­ný, jak ho popsal Andersen.

Když srov­náš Čaro­dě­jo­va učně a Malou moř­skou vílu. Byla to prá­ce se stej­ným týmem lidí. Lišil se nějak pro­ces tvor­by?
Je těž­ké to hod­no­tit nyní. Vím, že za rok bych měl urči­tě vět­ší nad­hled, ale při­pa­dá mi, že vzhle­dem k tomu, že už se v insce­nač­ním týmu dob­ře zná­me, daří se být oprav­du napo­je­ní. Hon­za Kodet nás pouš­tí více do hloub­ky díla. Mys­lím, že z hle­dis­ka cho­re­o­gra­fie je v Malé moř­ské víle o mno­ho více detai­lů, kte­ré si já osob­ně uží­vám, jako jsou napří­klad detai­ly v pohy­bech rukou. Malá moř­ská víla má asi také víc šan­cí se podí­vat do zahra­ni­čí. Pří­běh Čaro­dě­jo­va učně není tak mezi­ná­rod­ně zná­mý, jen v němec­ky mlu­ví­cích zemích.

Sly­še­la jsem od něko­ho, kdo zkouš­ky k před­sta­ve­ní viděl, že ho doja­lo až k slzám, co mys­líš, že je na něm tak dojem­né­ho.
Asi je to prá­vě to, že kon­čí špat­ně. U Ander­se­na nejsou jen šťast­né kon­ce, ačko­li já věřím, že když někde něco špat­ně skon­čí, zase se ti to v jiném pří­pa­dě vrá­tí v dob­rém. V pří­bě­hu se může­me najít i se svý­mi strast­mi, oba­va­mi ze živo­ta. To je to, co nás může vzít za srdce.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy.