Petr Tyc: Tančím, tedy jsem

foto: archiv Petra Tyce

foto: archiv Petra Tyce

Roz­ho­vor s Petrem Tycem před pre­mi­é­rou jeho nové­ho před­sta­ve­ní Dokud neze­mře­li… v Diva­dle Ponec

Po dlou­hé době se, Pet­ře, před­sta­vu­je­te s novým dílem. Titul Dokud neze­mře­li a obsa­ze­ní Len­kou Bar­tůň­ko­vou, Tere­zou Hra­díl­ko­vou a Radi­mem Peš­kou nene­chá­vá na pochy­bách, o čem to bude. Je sice prav­da, že Eros a Tha­na­tos jsou dva základ­ní námě­ty umě­ní, ale pře­ce jen… Před lety jsem měla pří­le­ži­tost vyjá­d­řit satis­fak­ci, že koneč­ně vymi­ze­la z naše­ho sou­čas­né­ho tan­ce věč­ná trak­to­vá­ní dám­sko-pán­ských zále­ži­tos­ti, a námě­ty zača­ly být roz­růz­ně­né a sofis­ti­ko­va­něj­ší. A vy tady s tímhle nešva­rem zno­vu vyru­ku­je­te. Může­te to nějak obhá­jit?
Petr Tyc: Já jsem nijak moc nepře­mýš­lel o tom, jaké téma si vybe­ru, i když jsem měl v hla­vě řadu témat. Spon­tán­ně jsem šáhl po tom, kte­ré ve mně v tu chví­li rezo­no­va­lo, což byla nove­la Juli­a­na Bar­ne­se Jak to vlast­ně bylo? (Tal­king it Over), jejíž hloub­ku jsem sil­ně – byť spíš pod­vě­do­mě než vědo­mě — vní­mal. Jde tam o pří­běh milost­né­ho troj­ú­hel­ní­ku, kte­rý je napsa­ný sko­ro jako detek­tiv­ka, ale vel­mi zají­ma­vým způ­so­bem. Vyprá­vě­jí ho tři akté­ři a stří­da­vě si berou slo­vo. Růz­ně tak — vzhle­dem k tomu, jaké mají odliš­né pova­hy — kaž­dý z nich pří­běh inter­pre­tu­je a podá­vá. To byl prv­ní pod­nět. Pak jsem si uvě­do­mil, že ho musím abs­tra­ho­vat, a došel jsem k tomu, že hlav­ním téma­tem bude lás­ka; nic jiné­ho milost­ný troj­ú­hel­ník nenabízí.

Jak se dá v tan­ci vyjá­d­řit rela­ti­vi­ta toho, jak kdo co vidí? Taneč­ní­ci vět­ši­nou netan­cu­jí o tom, jak co vidí, ale jak co pro­ží­va­jí…
PT: Samo­zřej­mě, že ten pří­běh by jenom inspi­ra­cí. V tom, jak vel­mi zají­ma­vě uva­žu­je o milost­ných vzta­zích, o para­do­xech vzta­hů, to mě zau­ja­lo už napo­pr­vé. Při opa­ko­va­ném čte­ní, kdy jsem se sna­žil z toho vytáh­nout obec­něj­ší téma­ta, jsem si uvě­do­mo­val, kolik je v té kni­ze zají­ma­vých zku­še­nos­tí a mini-pří­bě­hů. Ale naše cho­re­o­gra­fie není pře­vy­prá­vě­ním obsa­hu této kni­hy, je jí pou­ze inspirována.

Může­te na něja­kém detai­lu ilu­stro­vat, jak se motiv lite­rár­ní­ho půvo­du může trans­for­mo­vat do pohy­bo­vé situ­a­ce?
PT
: Lite­rár­ní motiv nelze trans­for­mo­vat pří­mo do pohy­bu, je to jenom pod­nět, inspi­ra­ce. Už jsem v minu­los­ti rea­li­zo­val cho­re­o­gra­fie inspi­ro­va­né lite­ra­tu­rou. Napří­klad prvot­ní inspi­ra­cí pro To málo, co vím o Syl­fi­dách byl román Mila­na Kun­de­ry Nesmr­tel­nost. Ale to byl podob­ně jen prvot­ní motiv. V kni­ze bylo pár inspi­ra­tiv­ních momen­tů, byl jsem v té době té kni­hy plný; jinak to před­sta­ve­ní nemě­lo s Kun­de­ro­vým romá­nem nic spo­leč­né­ho. Ale v pří­pa­dě aktu­ál­ní pro­duk­ce jde­me troš­ku dál; na scé­ně se oprav­du ode­hrá­va­jí vzta­hy milost­né­ho trojúhelníku.

A nebo­jí­te se toho, že zejmé­na v tan­ci je trak­to­vá­ní milost­ných vzta­hů zatí­že­no už toli­ka klišé, že je to téma ze všech stran ohlo­da­né úpl­ně na kost, aby se v tom dalo najít něco nové­ho?
PT: Toho se vůbec nebo­jím, pro­to­že tanec je for­ma, a ta for­ma je pro mě to pod­stat­né. A je jed­no, o čem je. Buď je for­ma zají­ma­vá, nebo není. A když se klišé nedo­pouš­tí­te v taneč­ním mate­ri­á­lu, tak cho­re­o­gra­fii klišé nehrozí.

Ale přes­to zůsta­ne milost­ný námět… Nato­lik jej může for­ma pohl­tit?
PT: Nepo­hl­tí jej. Mně na tom téma­tu zají­má obrov­ský para­dox; jde o tom, že ač už snad všech­ny odpo­vě­di na otáz­ky, kte­ré dává milost­né téma, byly vyřče­ny a zpra­co­vá­ny, žád­ná z nich vlast­ně nepla­tí. A já mám tako­vou nešťast­nou potře­bu uvést ty otáz­ky a odpo­vě­di na pra­vou míru… Aspoň trochu…

Mohl bys­te být kon­krét­něj­ší?
Ptal jsem se napří­klad svých taneč­ní­ků, jest­li je nejdřív sexu­a­li­ta a potom lás­ka, nebo je prvot­ní lás­ka a potom při­chá­zí sexu­a­li­ta? A oni shod­ně na tuhle otáz­ku odpo­ví­da­li: No to je jas­né. Napřed je lás­ka a až pak je sexu­a­li­ta. A já si říkal: To pře­ce nemů­že­te mys­let vážně?!

To se týká roz­dí­lu pohla­ví: u chla­pů je nejdřív sexu­a­li­ta, a u žen obrá­ce­ně.
PT: Já jsem pře­svěd­čen, že to tak není, respek­ti­ve – že té otáz­ce rozu­mí kaž­dý jinak; v tom je ten pro­blém. Já se ptal na to, jest­li lás­ka pra­me­ní ze sexu­a­li­ty, nebo jest­li sexu­a­li­ta vychá­zí z lás­ky. Mys­lím si, že pla­tí prv­ní vari­an­ta, pro­to­že jsme sexu­ál­ní bytos­ti. Pro­ží­vá­me lás­ku, kte­rá je pro­střed­kem k tomu, aby sobec­ké geny byly nesmr­tel­né, a k tomu je potře­ba, abychom ztra­ti­li nad sebou vládu.

Vy na to jde­te ale od lesa…
PT: No samo­zřej­mě, že na to jdu od lesa! Já jsem hroz­nej mate­ri­a­lis­ta. Sobec­ké geny potře­bu­jí nesmr­tel­nost a my jsme jako idi­o­ti jimi ovlá­dá­ni. A lás­ka je jed­ním ze způ­sobů toho ovládání.

Vy si chce­te potvr­dit tuhle pre­mi­su, a zne­u­ží­vá­te na to taneč­ní­ky….
PT: Vůbec ne. Já jsem sice zpr­vu oprav­du měl ambi­ci tou pra­cí něco troš­ku řešit, ale to jsem vzdal, pro­to­že nejsem dost dob­rý reži­sér, abych to doká­zal. Ale věřím, že to něja­kým způ­so­bem — někde vespod toho pří­bě­hu, kte­rý vyprá­ví­me — bude…

Když říká­te pří­běh, chce­te jej sku­teč­ně svým tan­cem sdě­lit, vyprá­vět?
PT: Vlast­ně ano. Vyprá­ví­me pří­běh milost­né­ho troj­ú­hel­ní­ku. Ale v té cho­re­o­gra­fii není nic lite­rár­ní­ho, nic pří­liš nara­tiv­ní­ho. Nicmé­ně se ta pří­bě­ho­vá linie odně­kud někam vyví­jí. Nebu­de to abs­trakt­ní tanec nebo tanec čis­tě o emo­cích. Bude to vel­mi vol­ný příběh…

Proč se měl původ­ně jme­no­vat Tři jaho­dy v řadě?
PT: Pod­le moti­vu z kni­hy, kdy žena hle­da­la muže, kte­ré­ho by moh­la milo­vat, respek­to­vat a zbož­ňo­vat. A jak se sezna­mo­va­la s muži, tak zjis­ti­la, že něče­ho tako­vé­ho dosáh­nout je stej­ně těž­ké jako dostat na hra­cím auto­ma­tu „tři jaho­dy v řadě“. Pad­ne vám jed­na jaho­da, pad­ne vám dru­há, a než vám pad­ne tře­tí, tak ta prv­ní zmizí.

Nadlou­ho jste zmi­zel ze scé­ny. Co vás při­mě­lo k návra­tu? A neskry­je­te se po pre­mi­é­ře zno­vu?
PT: Nevím. Neu­mím na tuto otáz­ku odpo­vě­dět. Odpo­vím tedy radě­ji jinak: Tan­čím, tedy jsem.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Nina Vangeli

Taneční publicistka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obory divadelní věda, ruská, francouzská a česká literatura; dva ročníky literární komparatistiky - do zákazu působení prof. V. Černého na Filosofické fakultě). Publikační činnosti se směla věnovat až po změně režimu v roce 1989. Zaměřuje se zejména na současný tanec, alternativní divadlo a cross-over. Přispívala do řady kulturních periodik jako A2, Divadelní noviny, Svět a divadlo, do kulturní rubriky Lidových a Hospodářských novin a rozhlasu (stanice Vltava) a dalších. V letech 2000-2004 byla šéfredaktorkou revue pro současný tanec Taneční zóna/Dance Zone, dnes je jejím Senior Editorem. Byla dlouholetá vedoucí neoficiální (a nevítané) skupiny fyzického divadla Studio pohybového divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech. V devadesátých letech vytvořila i několik operních režií.