Kontemplace o lásce a mizení

foto: Jason Akira Somma

foto: Jason Akira Somma

Mar­ké­ta Faus­to­vá píše o East Sha­dow Jiří­ho Kyliána.

Inte­ri­ér

Tlu­me­né světlo.

Šedá stě­na. Na levé polo­vi­ně stě­ny pro­jek­ce – okno, v něm — video pohy­bu­jí­cích se mra­ků na oblo­ze, dve­ře, stůl, dvě sto­lič­ky, dva per­for­me­ři. Vpra­vo ve stě­ně iden­tic­ký obraz v reá­lu — malé okno, dve­ře, stůl, dvě sto­lič­ky. Na sto­le jako ve vit­rí­ně vysta­ve­ný dám­ský a pán­ský klobouk.

Vle­vo vpře­du kla­vír. Žena za kla­ví­rem hraje.

Pro­jek­ce vpra­vo: Gary a Sabi­ne sedí u sto­lu v klo­bou­cích. Smě­jí se. Gro­tesk­ně. Vstá­va­jí. Prol­nu­tí v polib­ku. Gary se zve­dá. Divo­ce tan­čí. Sabi­ne se zve­dá. Divo­ce tan­čí. Gary při­tan­čí se sto­lem. Gary ohma­tá­vá Sabi­ne při­tiš­tě­nou na stě­ně. Gary posu­nu­je Sabi­ne zaklí­ně­nou do sto­lu. Vše je gro­tesk­ní a zrychlené.

Vle­vo: Svět­lo. Při­chá­ze­jí reál­ní taneč­ní­ci. Seda­jí si ke stolu.

Asi takhle by moh­la být psá­na hra Samu­e­la Becket­ta — East Sha­dow, kdy­by exis­to­va­la. Ve sku­teč­nos­ti je to název cho­re­o­gra­fie veli­ká­na sou­čas­né­ho tan­ce Jiří­ho Kyli­á­na, kte­rá s noble­sou zahá­ji­la tři­cá­tý roč­ník fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha.  Jiří Kyli­án se pro dílo z roku 2013 inspi­ro­val tvor­bou toho­to absurd­ní­ho dra­ma­ti­ka. Ten­to duet pro dva téměř sedm­de­sá­ti­le­té taneč­ní­ky, je kon­tem­pla­cí o živo­tě, o stá­ří a mize­ní, o lás­ce, kte­rý nese becke­tov­ská nad­sáz­ka a Kyli­á­no­va odu­šev­ně­lost. Občas se vám sta­ne, že pře­sta­ne­te dýchat. Chapeaux!

Dva taneč­ní­ky, svou život­ní part­ner­ku Sabi­ne Kup­fer­berg (67) a ame­ric­ké­ho taneč­ní­ka Gary­ho Chrys­ta (68) posta­vil cho­re­o­graf před zábav­ný úkol. Tan­čí jak naži­vo na scé­ně, tak ve fil­mo­vé pro­jek­ci, kte­rá je zásad­ní sou­čás­tí jevišt­ní akce. Fil­mo­vý jazyk je prá­vě plo­chou pro zachy­ce­ní becket­tov­ské­ho svě­ta. Jiří Kyli­án tu mode­lu­je pár v duchu Becket­ta tro­chu jako dva klau­ny. Vzpo­me­nu si na dvo­ji­ce — Hamm a Clov, Vla­di­mir a Estra­gon, kte­ré jsou sil­ně sty­li­zo­va­né, jako by vypadly ze slaps­tic­ku, ale záro­veň nesou sil­né pří­běhy a cha­rak­te­ry. I tady půso­bí posta­vy, se svý­mi klo­bou­ky, ve zkrat­ko­vi­tém pohy­bu, gro­tesk­ních, zrych­le­ných akcí plných drob­ných absur­di­tek, i sty­li­zo­va­ných scé­nek jako figur­ky.  Posta­vy tu mohou při­plou­vat na što­kr­lát­kách jako na vodě nebo vyska­ko­vat jako míč­ky do okna jako v němých filmech.

Nao­pak diva­del­ní akce, kte­rá se ode­hrá­vá v pra­vé čás­ti scé­ny, je poe­tic­ká a zpo­ma­lo­va­ná. Jiří Kyli­án ví, co má divák zažít naži­vo. Když se pár jem­ně dotý­ká, když na sebe hle­dí, cítí­me to sko­ro až na vlast­ní kůži. Stej­ně tak, jak vari­a­bil­ně pra­cu­je tvůr­ce s časem, hra­je si i s pro­sto­rem. Film půso­bí čas­to víc 3D než diva­del­ní akce, kde se nao­pak taneč­ní­ci v někte­rých momen­tech stá­va­jí dvoj­roz­měr­ný­mi stíny.

Stín – Sha­dow je zásad­ním moti­vem insce­na­ce! Stín je para­le­lou pro odchá­ze­ní. Je mís­tem, na kte­ré nedo­pa­dá svět­lo, kde kon­čí život. Jak se z nás postup­ně sta­ne stín? Ješ­tě před­tím než dojde Jiří Kyli­án k odpo­vě­di, nechá nás naba­žit se živo­ta. Spí­še než o smr­ti je totiž East Sha­dow bás­ní o živo­tě, kte­rý Kyli­án zjed­no­du­šu­je na stě­ny, stůl, sto­lič­ky, okno, dve­ře a lás­ku mezi dvě­ma bytost­mi ať už v podo­bě váš­ně, momen­tů souzně­ní, chvil zdán­li­vě nepod­stat­ných, kte­ré jen tak pro­běh­nou. Výmluv­ným sym­bo­lem, kte­rý cho­re­o­graf pou­ží­vá, se pro mě sta­ly ruce. Časem pozna­me­na­né dla­ně per­for­me­rů se obje­ví  v okně, ve dve­řích. Chy­tí se. Dotý­ka­jí se. Taneč­ni­ce sto­jí za mužem a její ruce jako­by byly jeho dru­hý pár rukou v napo­je­ní duší i těl. Dla­ně plesk­nou o stůl a pak se roz­le­tí jako dva motý­li. Koli­krát se už vzá­jem­ně muse­ly držet? A při jakých pří­le­ži­tos­tech? Jak se vrás­ni­ly? A jaké bylo jejich spo­leč­né soužití.

Stej­ně tak naši pozor­nost pou­ta­jí ruce kla­ví­rist­ky (Tomoko Mukaiya­ma). Kla­vír urču­je tem­po celé cho­re­o­gra­fii. Vede ji od neu­káz­ně­nos­ti, přes duchov­ní spo­či­nu­tí až po pasá­že, kdy kla­ví­rist­ka ve stej­ném ryt­mu tepe dra­ma­tic­ky prs­tem do jed­né klá­ve­sy. Až v posled­ní fázi se kla­vír use­be­re do dishar­mo­nie a násled­ně do ticha.

Jiří Kyli­án tu zpo­ví­dá smrt s něhou a ele­gan­cí. Chá­pe ji jako postup­né mizení.

Taneč­ní­ci se n v pro­jek­ci díva­jí na obla­ka, na nebe. Na scé­ně zůstá­va­jí jen dva klo­bou­ky. Use­da­jí na vol­né židle v hle­diš­ti. Vytra­tí se ze scény…

Od Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy.