Zprostředkovává dialog dvou performerek, jehož charakterem si nejsem do poslední chvíle zcela jistá. Je to extrém, je to vtip, groteska, tragédie, komedie nebo psychodrama? V inscenaci lze najít vše výše zmíněné, nemá jasnou dějovou linku, hrdiny, oběti nebo jednoznačný závěr. Je sérií gagů, situačního i pohybového humoru, vycházejícího z nashromážděného rejstříku obou performerek. Jejich akce je vždy motivována určitým cílem, snahou něčeho konkrétního dosáhnout. Jde přes fyzické trápení a vypětí, např. z opakování jedné aktivity, a její vrchol a zmíněný cíl se ztrácí v průběhu. Ptám se, jak je možné, že tak celý koncept funguje? Možná proto, že jako diváka nás možná ani tak nezajímá kýžený cíl, ale spíš strastiplná cesta k němu.

Inspirace Busterem Keatonem je patrná především v jeho pověstném „great stone face“, jehož hereckého principu dvojice využívá, v návaznosti na Keatonovi lze však hledat vzory i u klasických komických dvojic jako je např. Laurel a Hardy a spousta jiných prototypů malých a velkých, tlustých a tenkých nebo schopných a nešikovných.

Choreografie staví do kontrastu mnohdy extrémní a vyčerpávající pozice těla a minimalistický pohyb jediného prstu na ruce. To vše zasazuje do abstraktního černobílého kancelářského prostoru, který stejně tak může být posilovnou nebo přehlídkovým molem, kde jedna sekretářka měla pocit, že může radit jiné, jak má dělat svoji práci, jak chodit, čůrat, tvářit se, co jíst a jak vypadat skvěle za každé okolnosti. Základem je naučit se jako v Legally Blond správný „předklon a nahoru“. Vtipu dosahují opakováním akce až za hranice vlastního i diváckého pocitu komfortu. To vše s minimem, avšak zároveň bohatou schopností pracovat s divadelním znakem, proměňovat stůl v jízdní kolo (což u obecenstva dosahuje veliké obliby) nebo v barovou stoličku.

Tři ženy, každá trochu odjinud a trochu jiná, nevyprávějí ucelený příběh, ale pomocí skečů a situačního humoru společně zprostředkovávají a ukazují absurdní, trapné a mnohdy až smutně směšné situace, které se vybaví snad každému, kdo někdy zakusil práci kancelářské krysy i v tom „nejmenším korporátu“. A ve výsledku je asi jedno, jestli mi to připadá k smíchu nebo k pláči, odráží v sobě celou škálu chodících prototypů, za jejichž kamenným výrazem se může skrývat úplně jiný a mnohem pestřejší svět.

Koncept a choreografie: Karine Ponties 
Tanec: Tereza Ondrová, Petra Tejnorová 
Světelný design a dramaturgie: Guillaume Toussaint Fromentin 
Světla: Zuzana Režná 
Produkce: Linda Průšová