Jan Mocek: Lidem od divadla praská hlava

Fatherland (zdroj: Jan Mocek)

Fatherland (zdroj: Jan Mocek)

S Hon­zou Mockem se zná­me ze stu­dií diva­del­ní vědy. Už teh­dy mě fas­ci­no­va­lo, jak se z tiché­ho inte­lek­tu­á­la doká­zal na jeviš­ti pro­mě­nit v razant­ní­ho tvůr­ce kan­to­rov­ské­ho typu. Sle­do­va­la jsem jeho este­tic­ké obra­ty a nechá­pa­la, jak se může vyví­jet tak dyna­mic­ky během krát­ké doby. Prů­běh byl vždy dost podob­ný, nový sou­bor, nový název, nové téma, nové postu­py a tech­no­lo­gie, jedi­nou spoj­ni­cí byl Hon­za. Sle­do­va­la jsem, jak opouš­tí pro­stor ama­tér­ské­ho diva­dla a postup­ně se vpi­su­je mezi pro­fe­si­o­ná­ly. Jeho zatím posled­ní prá­ce Father­land, kte­rou uve­dl v diva­dle Archa v rám­ci fes­ti­va­lu 4+4 dny v pohy­bu, mě vypro­vo­ko­va­la k tomu, abych Hon­zu koneč­ně vyzpo­ví­da­la. Náš roz­ho­vor byl pro nás oba bilanč­ní, i když se do něho nako­nec nevešlo vše, co jsme si u kávy v Libe­rá­lu řek­li. Zby­tek snad dřív než za dal­ších deset let.

S tvou pra­cí jsem se popr­vé setka­la před dese­ti lety, spo­lu s kama­rá­dy si vystu­po­val pod hla­vič­kou Tea­tro Hugo. Vaše hlav­ní posta­va Hugo byla pís­men­ná lout­ka na špej­li a v ama­ter­ském diva­dle se hovo­ři­lo o udá­los­ti roku.
To mě budeš mučit a ptát se na minu­lost? Jak si řek­la Hugo, je to jako kdy­by si na mě vytáh­la moji dět­skou oma­lo­ván­ku. Ale tak dob­ře. Moje máma ved­la v Semi­lech dra­maťák a výtvar­ku, v rám­ci ZUŠ jsme reci­to­va­li a jez­di­li na lout­kář­skou pře­hlíd­ku Tur­nov­ský dra­ho­kam. Pak jsme v Jes­lič­kách (ZUŠ) v Hrad­ci vidě­li diva­dlo DNO, a to pro nás byla ta pra­vá avant­gar­da a Jir­ka Jelí­nek bůh. Chtě­li jsme být jako oni a tak jsme napsa­li na špej­li Hugo.

Hugo byl srov­ná­ván nejen s diva­dlem DNO, ale i s raný­mi insce­na­ce­mi Buchet a lou­tek a dokon­ce i Petrem Nik­lem, znal jsi je?
Znal jsem jenom DNO, kte­ré bylo sou­čás­tí tren­du, kte­rý nám teh­dy při­pa­dal atraktivní.

V téhle době si už stu­do­val diva­del­ní vědu, smě­řo­val jsi k teo­re­tic­ké­mu chá­pá­ní diva­dla?
Dost na mě teh­dy půso­bi­la magie cizích slov prof. Jana Císa­ře, kte­ré­ho jsem znal z dis­kus­ních semi­ná­řů ama­tér­ských pře­hlí­dek. V tomhle svém abs­trakt­ním obdo­bí, mě při­ta­ho­va­la jaká­ko­liv teo­rie. Od fyzi­ky, přes makro­e­ko­no­mii po diva­del­ní teo­rii. Nako­nec jsem skon­čil na FFUK.

Mys­lím, že se tato ten­den­ce odrá­ží v tvé tvor­bě – jed­not­li­vých kon­cep­tech, kte­ré se stá­va­jí stá­le slo­ži­těj­ší­mi a pro­myš­le­něj­ší­mi. Dal­ší diva­del­ní sku­pi­nou, jejíž vznik si ini­ci­o­val, byla FKK a pro­jekt, kte­rý se postup­ně před­sta­vil pod něko­li­ka názvy, jeden z posled­ních Tanz im Qua­d­rat! A este­tic­ký obrat o 360 stup­ňů.
Asi jsem teh­dy v jis­tém smys­lu este­tic­ky dospěl. Pře­sta­la mě zají­mat kla­sic­ká diva­del­ní struk­tu­ra, zača­li jsme být neli­ne­ár­ní, rizo­ma­tič­těj­ší, chceš-li postdra­ma­tič­tí. Zásad­ní byla pro­mě­na role divá­ka. Opro­ti, až tako­vým tota­li­tár­ním kon­cep­tům, jenž redu­ku­jí divá­ka na kon­zu­men­ta a dešif­rá­to­ra jedi­neč­ných umě­lec­kých zámě­rů a sdě­le­ní, jsme chtě­li dát divá­kům pro­stor pro vlast­ní myš­le­ní. Nechtě­li jsme obsah inter­pre­to­vat, ale otevřít jeho mož­nos­ti a nechat divá­ky vytvá­řet vlast­ní výkla­dy čas­to nesou­vi­se­jí­cí­ho mate­ri­á­lu. I tohle mi prizma­tem dneška při­jde naiv­ní. Vět­ši­na divá­ků a kri­ti­ků potře­bu­je vědět, co si má mys­let, tak­že poptá­va­jí jas­nou message. Neči­tel­nost, nejas­nost, cha­o­tič­nost je neakceptovatelná.

Naho­ta byla objek­tem, mate­ri­á­lem i téma­tem. Měla jsem pocit, že se per­for­man­cí Tanz im Qua­d­rat! sna­žíš navá­zat na Living The­a­t­re.
Teh­dy běžel pořad Rych­lý pra­chy, cel­kem zda­ři­lý por­no­for­mát, na čes­ké pomě­ry doce­la pře­lo­mo­vý. Rea­li­ty show, kte­rá dráž­dí tím, že nevíš co je reál­né a co je fik­ce. Na tenhle moment, kte­rý ve výsled­né per­for­man­ci nebyl žád­ným způ­so­bem pří­tom­ný, jsem nava­zo­val. Během zkou­še­ní jsem se dostal do kri­ze, kte­rou vyře­šil svým pří­cho­dem dru­hý autor Jan Hof­man. Zpět­ně mi to před­sta­ve­ní v někte­rých ohle­dech při­jde vel­mi šede­sát­ko­vé, ale to vůbec neby­lo něco, co bychom nějak vědo­mě vytvářeli.

Per­for­man­ce vyvo­la­la v ama­tér­ském pro­stře­dí kon­tro­ver­zi, ovšem vrchol nastal na pře­hlíd­ce Jirás­kův Hro­nov.
Když jsem při­jel do Hro­no­va na nádra­ží, zasle­chl jsem dva nezná­mé lidi, jak si poví­da­jí o tom naha­tém diva­dle. Kon­tro­verz­ní echo jsme potvr­di­li: po jed­nom uve­de­ní se naše pro­duk­ce na Hro­no­vě ofi­ci­ál­ně zru­ši­la. Zákaz při­šel z tech­nic­kých (vyli­li jsme tro­chu vody na par­ke­ty), ale i z este­tic­ko-ide­o­lo­gic­kých důvo­dů, byť nevy­řče­ných. Svým způ­so­bem oddech, pro­to­že původ­ně jsme měli hrát šest­krát za sebou, což by byla vzhle­dem k agre­si­vi­tě per­for­man­ce sebevražda.

Exko­mu­ni­ko­va­li vás z Hro­no­va, per­for­man­ce se sta­la legen­dou, nepo­mýš­lel si na pro­fe­si­o­na­li­za­ci. Vždyť Tanz im Qua­d­rat! měla jed­no­znač­ně pro­fe­si­o­nál­ní para­me­t­ry.
Chtě­li jsme, ale když při­jdeš do Pra­hy, situ­a­ce je úpl­ně jiná, nikdo tě nezná. Byť jsme per­for­man­ci v Pra­ze hrá­li, neby­li jsme schop­ni ji dlou­ho­do­bě udr­žet, pro­to­že jsme nemě­li žád­ný pro­du­cent­ský bac­kground. Hrá­li jsme ji v rám­ci fes­ti­va­lu …příští vlna/next wave… v NODu, kde za námi při­šel Adam Halaš s tím, že pokud se mu bude líbit, moh­li bychom ji pár­krát uvést tam. Po před­sta­ve­ní se na nás už jenom usmí­val. Jinak bych řekl, že něco tako­vé­ho v čes­kém pro­fe­si­o­nál­ním diva­dle vznik­nout nemů­že, pro­to­že este­tic­ké pre­fe­ren­ce jsou tady zkrát­ka jiné a pro něco tako­vé­ho není ani pub­li­kum. Obec­ně se vůbec hroz­ně pod­ce­ňu­je, že o tom jak diva­dlo vypa­dá, o čem se hra­je a jaké hod­no­ty repre­zen­tu­je, zda­le­ka neroz­ho­du­jí samot­ní uměl­ci ani divá­ci, ale je vět­ši­nou výsled­kem růz­ných zájmů a insti­tu­cí, kte­rým se děkuje.

Nemě­li jste sna­hu per­for­man­ci vyvést do zahra­ni­čí?
Poten­ci­ál asi měla, ale my teh­dy byli v tomhle ohle­du úpl­ně neschop­ní. Vyvést per­for­man­ci mimo Čes­ko je téměř nemož­né, pokud nejsi sou­čás­tí pro­du­cent­ských networ­ků, nemáš za sebou vět­ší insti­tu­ci apod. Na to ale potře­bu­ješ vaz­by, kte­ré jsme teh­dy neměli.

Uply­nu­lo něko­lik let a já vidě­la v gará­žích ND tvůj video walk. Zase nový kon­cept.
Když jsem absol­vo­val diva­del­ní vědu, neměl jsem ani šajn, co budu dělat. S vlast­ním diva­dlem se živit nešlo a tak jsem postup­ně vystří­dal všech­ny při­dru­že­né diva­del­ní pro­fe­se od uva­dě­če, přes pro­duk­ci po PR. Potře­ba něco dělat, ale nevy­mi­ze­la, pro­to jsem začal expe­ri­men­to­vat s for­má­tem videowal­ku. V něja­ké podo­bě se dá totiž udě­lat téměř zadar­mo a nepo­tře­bu­ješ tolik lidí na jeho opa­ko­vá­ní. Chyt­lo se to, byl jsem na fes­ti­va­lu v Plzni, v Ost­ra­vě, na Quadriennale…

Kde pro tebe nastal zlom, kdy tě pro­fe­si­o­nál­ní svět při­jal?
Asi v momen­tě, kdy jsem v gran­to­vém říze­ní vystou­pal nad jis­tou úro­veň, kdy už se dá dělat diva­dlo tak, že nemu­síš být záro­veň zvu­ka­řem, scé­no­gra­fem, osvět­lo­va­čem, her­cem atd. Záro­veň jsme se site-spe­ci­fic per­for­man­cí Září­cí měs­to, kte­rá zača­la jako malý expe­ri­ment na síd­liš­ti Čer­ný Most a po něko­li­ka reprí­zách kon­či­la jako soběstač­ná per­for­man­ce v něko­li­ka jazy­ko­vých muta­cích, zača­li objíž­dět fes­ti­va­ly. Situ­a­ce se změ­ni­la, máme před­sta­ve­ní na reper­toá­ru Archy, Alfre­du ve dvo­ře, za měsíc hra­je­me v Ber­lí­ně a poz­dě­ji v Bristolu….

Při­jde mi, jako­by si vědo­mě opus­til diva­del­ní pro­stor, šel vstříc rea­li­tě, o kte­ré mlu­víš a nyní se opět do diva­del­ní­ho pro­sto­ru vra­cel, napří­klad před­po­sled­ní pro­jekt Sha­dow Mea­dow v Alfre­du ve dvo­ře.
Nedě­lám v tom úpl­ně roz­díl. Kaž­dé diva­dlo je svým způ­so­bem site-spe­ci­fic. Tím spíš, když dělá­te v tak zvlášt­ním pro­sto­ru jako je Alfred ve dvo­ře. Dal­ší věcí je, že mě v diva­dle zají­má prá­ce s něčím reál­ným. Sku­teč­nost, že jsou na jeviš­ti reál­ní lidé v reál­ném pro­sto­ru, je pro mě stej­ně, ne-li více důle­ži­tá, než to co před­sta­vu­jí. Vět­ši­nou ale ani žád­né role nehra­je­me, ale sami jsme nosi­te­lem téma­tu nebo pros­tě jsme. S tím sou­vi­sí i někdy vyprázd­ně­ná, na kost oho­le­ná, kon­cep­tu­ál­ní este­ti­ka, kte­rá sto­jí v kon­tras­tu s něčím efekt­ně-tea­trál­ním a sen­zu­ál­ním. Pova­žu­ji věci typu FKK, Sha­dow Mea­dow nebo Father­land za taneč­ní, pohy­bo­vé insce­na­ce, pro­to­že pra­cu­jí s vel­mi základ­ním, syro­vým, uti­li­tár­ním pohy­bem, jako je tře­ba oby­čej­ná repe­tiv­ní chůze, jejímž jedi­ným smys­lem je pohyb vpřed.

Inti­mi­tu vní­mám jako vra­ce­jí­cí-se téma tvých pro­jek­tů. Nej­no­vě­ji ji pro­hlu­bu­ješ do rodin­né­ho okru­hu a v posled­ní per­for­man­ci Father­land pra­cu­ješ se svým otcem.
Mys­lím, že inti­mi­ta vzni­ká ne úpl­ně jako téma, ale jako pro­dukt toho, že na jeviš­ti zdů­raz­ňu­je­me rea­li­tu. Ve Father­lan­du vyklá­dám svo­ji budouc­nost skr­ze pří­tom­nost své­ho otce. To bych nazval téma­tem. Sku­teč­nost, že na jeviš­ti vystu­pu­je­me prá­vě my dva, je ale nato­lik sil­ná, že pře­hlu­šu­je tyhle kon­struk­ce a nechá­vá vynik­nout intim­ní­mu vzta­hu dvou lidí v daném momentu.

Father­land mi při­jde ze všech tvých pro­jek­tů nej­o­sob­něj­ší.
Z vněj­ší­ho pohle­du to tak může vypa­dat, ale nej­o­sob­něj­ší, je pro mě Sha­dow Mea­dow — tam jsem si spl­nil všech­no, co jsem vždyc­ky chtěl udě­lat. Na kon­ci per­for­man­ce máme dese­ti minu­to­vou svě­tel­nou sek­ven­ci, kdy frek­ven­ce stro­bo­sko­pů způ­so­bu­jí, že pře­stá­váš vní­mat fyzic­ký pro­stor a ten jako­by do tebe kola­bu­je. Jsi jen sám se sebou, totál­ně intim­ní situ­a­ce, abso­lut­ní nic. A lidem od diva­dla praská hlava.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.