Menu

Marie Kinsky: Český tanec se v 90. letech podobal oceánu

Marie Kinsky: Český tanec se v 90. letech podobal oceánu
foto: archiv Marie Kinsky

Za jejími slovy se skrývá velké odhodlání, přitom se v jednom kuse směje. Důvodů k radosti má Marie Kinsky hned několik. Dvacet let od svého založení letos slaví Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, desáté narozeniy má festival KoresponDance, jež před několika lety přesídlil do Žďáru nad Sázavou.

Narodila jste se a vystudovala ve Francii. Jak na vás působil zdejší kontext, když jste do něho v roce 1997 vstoupila?
Bylo to podivuhodné. Na základě mého setkání s českým tancem o dva roky dříve jsem očekávala silný vliv baletu. Překvapilo mě, jaký vliv na něj měl folklor a fyzické divadlo, které mě fascinovalo. Zatímco české pohybové divadlo nebylo úplně v plenkách, současný tanec, i když existoval mezi válkami, trochu spal. Cítila jsem v něm mnoho energie, velkou touhu, ale malé know-how. Tanečníci měli hlavu plnou snů, ale nevěděli, jak je konkretizovat. Ve Francii už existovaly mechanismy, jasný systém. Tady to byl oceán, umělci potřebovali vědět, jak plavat, ale také mít o co se opřít. Když jsem přišla do Čech, měla jsem štěstí. Na festival, který tehdy organizovala Lenka Flory, přijel můj přítel Jean-Christophe Paré. Po představení mě pozval na večeři, které se Lenka také zúčastnila. Později jsem tančila v její skupině Déjà Donné. S Lenkou Flory jsme stále v úzkém kontaktu, jelikož je nyní ředitelkou pro zahraniční vztahy festivalu KoresponDance. Díky setkání s Lenkou jsem navíc přišla do kontaktu i s lidmi z Duncan Centre, kteří mě fascinovali svojí kreativitou.

Jak se změnilo francouzské povědomí o českém současném tanci?
Díky rezidencím a výměnám povědomí o zdejší situaci vzrůstá. Řada domácích osobností ve Francii pracovala, několik z nich tam profesně zakotvilo. Francouzský tanec dnes ovlivňují i čeští tanečníci. Mezikulturní dialog má vždy velký vliv na rozvoj tance v obou zemích. Intentzivně spolupracujeme i s jinými zeměni, Francie je už dnes pouze jedna z řady.

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA letos slaví dvacet let, co vás vedlo k jeho založení?
Český tanec měl tehdy velmi malou podporu, což jsem zažila na vlastní kůži. Grantový systém byl v počátcích, neexistovala divadla, v nichž by se dal současný tanec provozovat. Chtěla jsem umožnit lokálním umělcům další rozvoj v oboru. Setkala jsem se s novými myšlenkami, novou kulturou, do níž jsem nechtěla vnést svůj vkus, ale vytvořit nástroje, na základě kterých si zdejší tanečníci sami vyberou, co a jak tvořit. Nešlo mi o novou instituci, ale spíš o networking, síť, kde se budou potkávat a dále vzdělávat lidé z již existujících institucí. Získala jsem podporu od Francouzského institutu a Open Society Fund a pozvala do Česka ty, od kterých jsem se sama nejvíc naučila, jako například zmíněného tanečníka, producenta a intelektuála Jeana-Christopha Paré. Na začátku byla řada workshopů, které jsme postupně proměňovali v systém předávání know-how a znalostí mezi profesionály.

Byla jste při založení Centra choreografického rozvoje inspirována již existující organizací nebo vizemi zavedených zahraničních institucí?
Všechno vzniklo jako reakce na potřeby oboru. Pravdou je, že když jsem viděla objem činností, které zajišťujeme, zjistila jsem, že je analogický s tím, co dělá Centrum choreografického rozvoje ve Francii. Stejné organizace existují také v Anglii a Německu, i když nejde o totožnou značku.

Dnes Centrum choreografického rozvoje zajišťuje celou řadu aktivit od choreografického koučinku až po rozvoj publika. Co si mám pod tímto termínem představit?
Nejde o to, abychom získávali stále více diváků, ale aby lidé pochopili, že je tanec důležitý pro jejich vlastní osobní rozvoj. Organizujeme cyklus Tanec v galerii, působíme ve školách, ve veřejném prostoru, produkujeme umělecké komunitní choreografie. Spolupracujeme také s lidmi z různých vědních oborů. Vědci jsou totiž stejně kreativní jako umělci a tanec samotný zároveň mění pohled na jejich profesi. V rámci práce s publikem nyní organizujeme dětské tábory, letos jsme nemuseli dělat ani propagaci, již o Vánocích byly plné kapacity. Chuť je, stačí lidi oslovit. Tanec má ohromný potenciál, což dokazuje několikatisícová návštěvnost loňského ročníku festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou.

Kdysi jste prohlásila, že tančit může každý.
Je to tak, ale má to svá ale. Každý se nemůže stát tanečníkem. Tanec vyžaduje určitou práci, pohybovou záměrnost a kvalitu pohybu, která vede publikum k myšlence a poetice daného díla. Pamatuji ovšem na Kazuo Onu, který tančil ve svých osmdesáti letech, a to přestože seděl v křesle. Otevřel mi tehdy neznámé světy díky minimalistickým pohybům.

Vy ale už profesionálně netančíte, nyní vystupujete především jako kulturní manažerka.
Kromě aktivity v Centru choreografického rozvoje se starám o kulturní aktivity na zámku ve Žďáru nad Sázavou, nemám čas se věnovat pohybu. Naposledy jsem stála na jevišti v rámci inscenace Kronika kosti v Divadle Archa v roce 2004. Už tedy nejsem tanečnice, ale občas učím Feldenkraisovu metodu.

Žďár nad Sázavou proslavila především Santiniho barokní gotika. Jakou roli hraje toto místo ve vašem životě, ovlivnilo vás?
V životě by mě nenapadlo, že bych se jednou starala o takový areál, navíc památkově chráněný. Když jsem studovala historii na Sorbonně, nejlepší tamní profesoři se věnovali baroku. Později jsem se sblížila s lidmi, kteří se zabývali historickými tanci – renesančními a barokními. Má přítelkyně Béatrice Massin je specialistka na baroko a hledá jeho přesahy do současnosti. Otázky, které jsme si spolu kladly, ještě než jsem se dostala do Žďáru, jsou identické s těmi, které si nyní kladu v souvislosti se zámkem a jeho okolím. Mluví se o jeho geniu loci, ale co to znamená? Žďárský genius loci pro mě reprezentuje lidská kreativita, která zde má kontinuitu od 13. století do současnosti. Z toho důvodu zde pořádáme umělecké rezidence a různé taneční projekty včetně festivalu KoresponDance.

Mluvíte o kontinuitě a tradici, vy i váš manžel jste aristokraté, vyčleňuje vás to nějak z české společnosti, nebo dnes šlechta nikoho nezajímá?
Jsou lidé, kteří si myslí, že aristokracie nemá v současném světě místo, domnívají se, že jsme jim ukradli nějaký majetek, který čtyřicet pět let patřil státu. Jejich pocity respektuji a do jisté míry chápu. Na druhé straně existují vlivy pozitivní. Respekt k tomu, co ve Žďáru nad Sázavou děláme, nám přináší energii k další práci. Obecně ale platí, že je v Česku větší respekt k aristokracii než ve Francii.

Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na FF UK. Doktorát získala na pražské DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, časopisem A2 a dalšími médii. Působí jako pedagožka na VOŠ herecké a externě na KTK DAMU. Má slabost pro Rakousko – Uherskou monarchii a příslušníky modré krve.
 

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?