Menu

Michal Záhora: Věřili jsme, že neexistují hranice

Michal Záhora: Věřili jsme, že neexistují hranice

Během letošní sezony na sebe upozornil dvěma projekty zasazenými do netradičního prostoru, taneční poutí krajinou a Chrámovým tancem, provedeným během bohoslužby v malostranském kostele sv. Mikuláše. Zajímalo mě, co Michala Záhoru inspirovalo k tomu, aby opustil běžný blackbox, nakonec se náš hovor stočil k 90. letům, jeho působení na Duncan Centre a ne příliš optimistické vizi tance do budoucna.    

Vaše produkce spojuje religiozní spiritualita
Zajímá mě tanec, který má duchovní přesah. Což není tak úplně doceněné, ale je to nesmírně důležité. Z tohoto hlediska pro mě bylo zásadní setkání s duncanovskou filozofií, to že vše, tedy i lidé, fungují na základě přírodních principů, z nichž vzešli, a které je zároveň přesahují. Vždycky jsem rád chodil do přírody, cítil jsem, jak jsem na ni napojen, ale až díky tanci jsem pochopil její význam. Přes přírodu a tanec jsem se dostal k jistému duchovnímu rozměru člověka. Dnešní lidé si mohou často připadat vykořenění, já měl to štěstí, že jsem studoval v 90. letech na Duncan Centre, kde jsem se setkal s Evou Blažíčkovou, Hanou Součkovou a dalšími výjimečnými pedagogy. Byli daleko více osobnostmi než jen učiteli, sdělovali nám jistá tajemství. Šlo až o jakousi formu zasvěcení. Dnes je společnost mnohem více omezená, svázaná daleko přísnějšími limity než v 90. letech a na přelomu milénia.

Co dnes schází?
Společnost se proměnila, což je přirozené, ale změna nemusí být vždy jen pozitivní. Možná jsme se vyhoupli materiálově někam výš nebo jsme technologicky dál. Mám ale pocit větší svázanosti. Systém nabral na síle a člověk je mnohem omezenější v běžných věcech. Jde o plíživý stav, který nedokážeme ihned reflektovat. Když se ohlédneme patnáct let nazpět, zjistíme, že žijeme v úplně jiné společnosti. Směřujeme k velké technokracii. Nemám z toho dobrý pocit.

Jak se to odráží v tanci?
Panuje velká potřeba rozumět věcem na první dobrou, potřeba jednoduchosti, zkratkovitosti a přímočarosti. Souvisí to s aspektem času a rychlým nenáročným konzumem. Lidé nemají trpělivost věci zažívat, dávat jim čas, až začnou rezonovat a sami od sebe promlouvat. Už tolik nejdeme cestou zevnitř ven. Všechno je na povrchu. Ubíráme se cestou zábavy, dobře stráveného času ve smyslu zabavit se. Společnost je tak neurotická, že člověk není schopen být chvíli v tichu. Chybí vnitřní život, vnitřní impulsy. Nitro ožívá teprve v tichu. To se pak odráží i v tanečních představeních, jsou zkratkovitá, mainstreamová, jsou stavěná na efekt.

Může tento stav ohrozit obor samotný?
Mám obavy, že lidé, které máme ve vlastních řadách, a kteří mají vliv, tomuto směřování již napomáhají. Podpoří to, co společnost na povrchu vyžaduje, tedy mainstream. Jenomže to, co společnost v tuto chvíli vyžaduje, není nutně to, co potřebuje. Musí dojít k rovnovážnému stavu. Je potřeba zprostředkovávat to, co právě skutečně potřebuje. A vytvářet prostor pro umění, které neslouží době, ale přináší do života jinou kvalitu.

Jak se tomuto trendu bránit?
Nenechat se vším semlít, stát za svým vnitřním přesvědčením, nenechat se ovlivnit, nesklouznout k líbivosti a nezaprodat se, a to jak v přeneseném významu, tak doslova. Je to nezbytné pro přežití společnosti. Možná to zní až fatalisticky, ale myslím, že je to velmi důležité.

Vzpomínal jste na Duncan Centre, patříte do první generace absolventů této školy, jak jste se vůbec dostal k tanci? Se svojí fyziognomií byste mohl dělat volleyball?
Ten jsem také hrál. Byla to velká náhoda. Pocházím z malého města, kde nebylo moc možností. Chodil jsem do tanečního souboru, ovšem společenských tanců. Jedna ze členek odešla na Duncan Centre, který jsem tehdy vůbec neznal. Posléze jsme ji přizvali ke spolupráci na dětském táboře, kde se s dětmi věnovala současnému tanci. Uchvátilo mě to. I když jsem do té doby neviděl žádné představení, zmocnila se mě intuitivní touha. Také si pamatuji, že když jsem poprvé zhlédl profesionální inscenaci současného tance, vůbec jsem mu nerozuměl, ale fascinoval mě a hluboce se mě dotýkal.

Na konzervatoř jste se později již jako renomovaný tanečník a choreograf vrátil jako pedagog a dokonce ředitel.
Role ředitele je v mnoha aspektech složitá, ale především s sebou nese těžkou schizofrenii mezi uměleckým směřováním a vedením instituce, která má svou ekonomickou a provozní stránku. Je těžké mezi nimi - pokud možno bez chyb - balancovat. Přesto se za mého působení podařilo prosadit změnu školského zákona. Velmi mi v tom pomohla tehdejší zástupkyně Markéta Kozinová. Pro školu to znamenalo zajištění samotné existence, jelikož se v určitý moment ocitla mimo zákon. Zároveň se nám jako jediné konzervatoři podařilo stát se součástí programu Erasmus.

Jak jste pozici ředitele skloubil s vlastní tvorbou?
Tvořit moc nešlo, za tu dobu vznikly jen dvě choreografie. Mě ale v tu dobu nesmírně naplňovala práce ve škole. Měl jsem možnost vytvářet prostor pro mladé lidi. Navíc tehdy probíhala školní reforma, přepracovávali jsme kompletně pedagogické materiály. Mohli jsme uvažovat o výuce v modulech, přivést nové pedagogy. Začátek mého ředitelování byl pro mě sice děsivý, pak ale začalo všechno dávat smysl. Byla to tvůrčí práce, jenom trochu jiná.

Se studenty z Duncan Centre spolupracujete dál ve svých individuálních projektech.
Začal jsem tíhnout ke spolupráci s lidmi, kteří prošli podobnou zkušeností jako já. Lépe si rozumíme, někdy stačí jen naznačit. Zároveň mě práce se studenty vždy bavila a zajímala. Když jsme v rámci Pulsaru chystali projekt Slavnost, oslovil jsem dva ročníky, které jsem tehdy učil. Projekt jsme koncipovali jako velkoformátový, v prvním plánu bylo čtyřicet tanečníků, nakonec jich vystoupilo třicet. Zároveň mělo jít o pokračování naší práce ve škole, ale mimo instituci, v přírodě. Nakonec se na tuto taneční pouť sjelo dvě stě padesát diváků. Pro mě to byla zkušenost, která se možná stane jednou za život.

Jaké měla tvorba v plenéru nároky na vás jako na choreografa?
Z pracovního pohledu to byla velká neznámá, v životě jsem nic podobného nezkoušel. Byť jsem učinil jisté pokusy pracovat v jiném než čistě divadelním prostoru, ale ne v takovém měřítku, a navíc v otevřené krajině. Když jsem se poprvé na zvoleném místě ocitl, pochopil jsem, že nemusím nic, že stačí samotná existence v prostoru. Takže jsem jen přemýšlel, jak performery vést, aby dovolili krajině promlouvat. To byl můj úkol.

Slavnost se odehrála v barokní krajině, nedávno uvedený chrámový tanec v kostele sv. Mikuláše jste také zasadil do vrcholně barokní architektury.
K chrámovému tanci jsem se dostal náhodou, kontakt zprostředkovala moje kamarádka a kolegyně Klára Mašatová, kterou oslovilo Pražské arcibiskupství. Kdysi dávno jsme spolu na přání monsignora Tomáše Halíka vystupovali během bohoslužby v kostele U Salvátora. Byl to tehdy od něho odvážný krok, protože se jednalo o tanec v kostele. To, že jsme nyní tančili zrovna v barokní památce, byla shoda okolností a náhod. Baroko má v sobě samozřejmě ohromnou hybnost, dramatičnost a zároveň hloubku. Jako inspirační zdroj je skvělé.

Chystáte novou inscenaci s názvem Generace X, sám do ní patříte, půjde o specifickou generační zpověď?
Prožili jsme něco výjimečného, co se asi nebude opakovat. Dnešku vládne pragmatismus, lidé jsou k němu odmala vedeni, mají zastřižená křídla. Období, kdy jsme dospívali, bylo jiné. Věřili jsme, že můžeme všechno, že neexistují hranice. Pak už se jen utahovalo. Myslím, že nechceme zapadat do škatulek, proto nejsme úplně vždy docenění a využití. A i o tom by měla být inscenace Generace X.

 

Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na FF UK. Doktorát získala na pražské DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, časopisem A2 a dalšími médii. Působí jako pedagožka na VOŠ herecké a externě na KTK DAMU. Má slabost pro Rakousko – Uherskou monarchii a příslušníky modré krve.
 

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?