Menu

Milan Odstrčil: Když na mě přišla autorita, tak jsem se s ní popral

Milan Odstrčil: Když na mě přišla autorita, tak jsem se s ní popral
foto: Kevin V. Ton

Učit tanec nikdy nechtěl. Když však před 10 lety při Nové scéně ND inicioval vznik kurzů contemporary pro veřejnost, aby divákovi přiblížil současný tanec, na poslední chvíli odpadli domluvení lektoři. Z vynuceného záskoku na sále vznikla na práci s amatérskými tanečníky lehká závislost. Poloamatérský soubor The Direction Project, který vykrystalizoval z návštěvníků kurzů, má za sebou čtvrtou premiéru. A je posledním pevným pojítkem bývalého člena Laterny Magiky a 420PEOPLE, současného řemeslníka Milana Odstrčila k baletizolu.

Kdo se s tebou nikdy nepáral?
Moje matka a Rodion Zelenkov, můj první lektor na ostravské konzervatoři, který kolem nás chodil s tyčkou. Chodili jsme s podlitinami domů, Václav Janeček se na nás jezdil koukat, co děláme ve 3. ročníku a nechápal. Trénink začínal 90 battement tendu z první pozice. Přišlo plié a začal trénink. Bylo nás 17 a nikdo nesměl povolit. Všechny nás obešel, postavil se uprostřed a řekl “povolte, druhá strana.”

Jak na tohle vzpomínáš?
Skvěle. Miřenka Čechová na to vzpomíná jako na teror, já ho přijal. Měl jsem možná výhodnější mentální možnost to přijmout, měl jsem o 4 roky mladší spolužáky. Byl jsem v ročníku, ve kterém se zrušila možnost jít z deváté třídy na konzervatoř, takže jsem šel z deváté zpátky do šesté. Moje výhoda taky je, že jsem svéráz, byl jsem vždycky pankáč, když na mě přišla autorita, tak jsem se s ní popral. Do toho mě bylo o čtyři roky víc, než spolužačkám. Ony se musely co 14 dní vážit, pily projímadla jak panáky. Je vám 11 a zakážou vám jíst a řeknou, že máš velká prsa, jasně, to člověka dostane. Ten přístup by měl být jiný. Co vadí mě na českém školství je, že jsme malá země, ale nabíráme ročně desítky tanečníků do prvních ročníků konzervatoří. Proč nemůžeme vzít 4 děti a vychovávat tady ty Bubeníčky.

Před 10 lety jsi učit začal sám, když jsi zakládal veřejné kurzy současného tance pro veřejnost. Co bylo spouštěcím momentem?
Já jsem tenkrát nastupoval do 420PEOPLE, začínal jsem mít o současném tanci povědomí a pořád jsme řešili, jak dostat diváka na představení. A můj první nápad byl, když to divák nezažije, tak proč se na to má přijít dívat. Pojďme to dát tomu člověku před obličej a on pak může pochopit, co na jevišti děláme, řekne to ostatním a na to už se nabalí další diváci.

Takže to byl způsob, jak zcitlivět vnímání současného tance ze strany společnosti?
Chtěl jsem dostat diváka do divadla na současný tanec, což když někomu řekneš, tak on absolutně tápe, jestli to má chápat, nechápat, vnímat nějaký děj a podobně. Takže mě napadlo pojď to zkusit na ten sál. Zkusíš ten princip a pak vlastně můžeš chápat, otevřou se ti obzory. To byla ta motivace, proč jsem začal učit a proč to celé tenkrát startoval.

Ty jsi tehdy řekl, že musíme popřít zažité představy o baleťácích jako cvičených opičkách v elasťácích. Cítil ses v tu dobu takhle?
Od té společnosti jsem to cítil. Zpětná vazba byla přesně v tomhle. Já jsem se ani na konzervatoři nestýkal s mojí bublinou. Vždycky jsem prostě byl jinde, pařil s jinýma lidma, přátelé byli z jiných odvětví, přítelkyně téměř nikdy nebyly baletky. Takže jsem cítil z okolí, že mi vždycky někdo říkal tanečník, ale vlastně nechápal, co a jak je. Vždycky, když jsem řekl, že jsem vystudoval balet a dělám moderní formu baletu, současný tanec, tak to nikdo nechápal. A to mě právě štvalo. Že člověk, který přichází o to moci vidět současný tanec, přichází o hodně. Je to stejný, jako vysvětlovat hladovému, co to je být najezený.

A kam se to za těch deset let vyvinulo?
Je super co dělají současné profesionální soubory, že zvou lidi na tréninky. To je neuvěřitelné, protože pokud opravdu chce člověk zažít kvalitní trénink, tak přijde na ten trénink profesionálních lektorů nebo souborů, i když samozřejmě nestíhá a nedává to, je to pro něho spíš utrpení, ale ví, že prostě po půl roce se někam posune. Ale pociťuju, že jsou lidi, kteří můžou učit, respektive mají na to právo, a jsou lidi, kteří si asi myslí, že na to mají právo. Zvednou nohu k uchu a začnou učit - a myslí si, že můžou. Což je ale dané i poptávkou a vlastně je to dobře, ono se to někam vyvine. Navíc dorůstají generace, které už si můžou dovolit učit, mají vyšší zkušenost. Když to bouchlo za nás, 10 - 12 zpátky, tak tady byly dva tři soubory, které contemporary dělali, ale neměli čas to předávat. Dnes už se to začíná tříbit, konečně i studia si začínají vybírat a jsou schopná lektora i zaplatit.

Tehdy jsi lekce nedoporučoval lidem nad 35 let a bez taneční průpravy. Stále to platí?
Tohle je třeba výrok, který po těch x letech musím změnit. Začal jsem učit dospěláky a začal jsem dělat s amatéry, což jsou většinou lidi nad 35, a oni to dávají. A jsou dobrý. Samozřejmě to trvá déle. A to je na lektorovi, aby si uvědomil, že nemůže po nich chtít něco za stejný čas jako po někom o 10 let mladším. Myslím že to řekl Martin Dvořák - není špatných tanečníků, ale lektorů.

Pro koho tedy dnes kurzy děláš?
Mě hrozně baví pracovat s amatéry. Asi bych měl možnost se svojí historií si začít hrát s myšlenkou, že budu profesionální choreograf. Ale mě na tom štvaly dvě věci. Jedna byla, že všichni už všechno řekli a já bych jen řešil, jak to řeknu jinak. A já hrozně nerad říkám něco, co už všichni řekli. A druhá věc byla, že když jsem to párkrát zkoušel, nebavilo mě na tom to předstírání. Dělal jsem choreografii Vojtovi Rakovi na Eurovizi, která dokonce v Česku vyhrála, a další pro různé eventy pro spoustu firem. A zjistil, že mě to nebaví, nebyl jsem na to zvyklý. Že něco předstíráme. To ti amatéři nemají. Oni jsou přirození. Oni zařvou, když je něco bolí, když něco zkazí na jevišti, tak to je vidět. To mně přijde skvělý. A hlavně ta jejich motivace k tomu to udělat, užít si to, to je něco, co profíci už dávno ztratili. Prostě to enjoy it. Proto jsem sám před mnoha lety přestal chodit do divadla. Protože jsem neviděl na těch tanečnících, že si to užívají. Oni si vzali jen další projekt, který chtějí ukázat lidem, ale je na nich vidět, že zítra mají další dvě představení. Já ale předpokládám, že tohle vnímám přes nějakou zkušenost, obyčejný divák to asi nevnímá.

Tvoje kurzy pro veřejnost vyústily v založení amatérského souboru, se kterým už jste stihli uvést čtyři premiéry. Byl to cíl?
To vzniklo organicky. Na Nové scéně, kde jsem učil ještě jako člen Laterny magiky, potom coby rezident 420PEOPLE, jsem lidem na kurzech řekl, že odcházím a že je nelogické, abych to vedl dál, protože už nejsem členem ani jednoho souboru. A přišlo pár lidí, kteří ke mě chodili třeba tři čtyři roky, že by chtěli pokračovat a já jsem řekl ok, ale nebudeme zakládat další studio, založíme soubor. Řekl jsem vytvořte si to, já vám to zrežíruju a pojdťe na jeviště. Což si myslím, že tady lidi nedělají. Dneska je jenom byznys. Přijďte, my vás to naučíme, vy zaplatíte, čau. Nic. Chybí alternativa pro ty lidi, co už opravdu něco umí. Můj plán není učit lidi. Ta alternativa je vemte to a pojďte to nabídnout na jeviště. A díky tomu vznikl projekt Direction, kdy prostě vždy dostaneme nesmyslný nápad typu uděláme si představení. Oni chtějí, a to mě baví.

Jak se souborem pracuješ?
Trávíme nad tím čas jednou týdně na zkoušce, občas zajedeme na rezidenci do stodoly Drozdov, což je skvělý, stojí to nic a je to stodola vybavená baletizolem, celá zahrada pro sebe, je to jak v ráji. Tam lepíme přes víkendy, co o čtvrtcích zkoušíme. A baví mě to s nimi, protože ti lidi právě umí jednu věc, co my tanečníci jsme už zapomněli, užít si to a být přirození. Nejsou schopni přemýšlet nad tím, jak vypadají nebo jak se tváří, když musí dělat něco, co já je nutím, a druhá věc je, že moje práce s nimi spočívá v tom, že já do nich neotiskuju svoje ambice, ale otiskuju do nich jejich ambice. Takhle jsem postavil celou svoji práci a je vlastně fakt těžké najít lidi, kteří by s námi chtěli spolupracovat a já jim neřeknu, co mají dělat, ale řeknu tady máš téma, řeknu ti stůj na jednom místě, můžeš používat pravou ruku levou nohu a zkus udělat, co chceš. Pak když vidím, že něco děláš, tak za tebou přijdu a řeknu tohle je dobrý, k tomu přidej tohle a začnu s ním pracovat. A vlastně vytváříme tu věc. Proto nikdy nejsem podepsaný pod žádným představením jako choreograf, ale jako režisér. Udělám tam třeba 2, 3 krátké variace, která je společná, abychom se někde sešli a zase se rozdělili, ale vlastně 90 % pohybů a té choreografie jde od těch lidí. Máme tam i holku, která byla ochrnutá. Teď se postavila na nohy a naučila se variace. Ti lidi chtějí. A to stačí.

Foto: Kevin V. Ton

Vracíš se tím na jeviště i ty sám?
Ta ambice tam vůbec není, ta přichází od nich. Já nemám potřebu přicházet “tak a teď mám nápad.” Já jsem vlastně pasivní hráč, a oni mě nutí, ať chodím. Vždycky vymyslím téma, teď máme třeba představení Hold on, které je o tom že, se člověk něco celý život snaží držet, ale stejně je to k ničemu, protože v hrobě se rozloží všechno, a takhle si s tím hrajeme. Tereza (Hanusová, pozn. red.) s Romanem (Králem, pozn. red.) si na tomhle základě udělali neuvěřitelný duet. Který já jsem pak zrežíroval. Bylo to nádherný a organický. To je takhle. Já nemám ambici se vracet na jeviště.

Byl tvůj odchod z profesionálního působení definitivní konečná?
Už v tom nejsem pět let, motorická paměť je špatná, kondička je taky už úplně jinde. Můj pomyslný návrat je v tom, když někde vypadne tanečník, ale jedno představení jsem už také někomu odmítl. Protože bych na to už neměl. U mě je to jednoduchý, já už se definitivně nemůžu vrátit. Třeba Máj jsem dělal jenom proto posledních 5 let, že to bylo jediné představení, kde jsme se setkali jako stará garda, Vašek Kuneš, Nataša Novotná, Zuzana Herenyiová. Proto jsem to dělal, protože to byla krásná vzpomínka na to, co jsem s nimi zažil. Vždycky jsme se sešli, na 2 představení, pokecali jsme, udělali jsme představení, máme to zažitý. A teď jse stalo, že to hráli 2 noví lidi ze 420PEOPLE a začali jsme zkoušet a já jsem zjistil, že k tomu mám už absolutní odpor. Mně je 40 a abych se vyrovnával těm klukům, co teď stojí na parketu, to mi přijde absurdní. Už to nedám a jsem rád že to nedám, protože by mě to víc bolelo.

Měla na to vliv i nemožnost slaďování tvé práce s rodinným životem?
Byly pro mě zásadní dva momenty. Když jsem si uvědomil, že už se dál nemůžu posunout, že už znám Jiřího Kyliána, že jsem pracoval s Ohadem Naharinem, že jsem procestoval celý svět, že jsem dělal v Laterně magice, s lidmi, co jsou neuvěřitelný jako pan Kotěšovský, nebo pan Srnec, ti posunuli člověka úplně jinam, než vůbec měl šanci a touhy přemýšlet. Tuhle myšlenku máte v 34, když se vám narodily dvě krásný děti a tu energii byste furt rvali do něčeho, co už je hotové. Je dobré si to uvědomit a v nejlepším přestat.

Hrál v tom nějakou roli i český kontext?
Já jsem měl absolutně štěstí, že jsem český kontext přesáhl díky 420PEOPLE. Já jsem nemusel ven, ten venek za mnou přijel. Nebo respektive já jsem měl to štěstí, že jsem do toho venku vlezl doma, protože oni už se tenkrát rozhodli zůstat doma. Vašek Kuneš a Nataša Novotná. A pro mě byl v té době Vašek někdo, na koho jsem koukal na YouTube furt. Protože mě hrozně bavil. Proto jsem šel do Laterny magiky, kvůli 15 minutám, protože tam bylo představení, Graffiti, který on dělal, abych si to zatrsal. Trvalo mi to 4 roky! Najednou mi řekli lidi z NDT (Nederlands Dans Theater, pozn. red.) pojď s námi dělat. Moje první zkouška byla s Francescem Nappa, prvním sólistou královského baletu v Monaku, Paříži a Londýně a já řekl wow, čau Francesco. A bylo druhé představení a my jsme jeli zkoušet do Holandska a já chodil do NDT jak domů. A najednou nebylo kam dál jít. Je Ti 34, máš děti.

Ale žiješ tady.
Není tady prostředí na to, aby se to mohlo rozvíjet a dlouho ještě nebude. Třeba kauza Vinklát. Pro mě šéf, který si nechá odejít takového člověka, je špatný šéf. Kdybych byl šéf takové instituce, tak zavolám panu Vinklátovi. To je to, co já prodávám. Absolutní manažerské selhání. Tihle lidi, až si uvědomí, že to jsou oni, co jsou na tom jevišti, ti jedinci, bez kterých se management nepohne, tak se může začít řešit stav a postavení tanečníka v české společnosti. Ale oni si to neuvědomují. A samozřejmě konkurence je obrovská, souvisí s tím i naše školství. Proč máme v Česku 5 konzervatoří. Na pár divadel. Ale já už nechci do těchto věcí vkládat energii. Já mám teď firmu, dělám nábytek. Zrepasuju stůl, tím je to hotový. Odveze se to a už to nikdy neuvidíme.

Jak se v novém zaměstnání cítíš?
Perfektně. Poprvé v životě vidím práci, kterou jsem udělal. Předtím na ni koukal někdo jiný. Nikdy jsem nebyl člověk, který by si lascivně pouštěl svoje představení.

Jak ses k tomu dostal?
Já jsem jednou opravil stůl babičce půjčenou bruskou, trvalo to asi pětadvacet minut. A já na to pak další čtyři hodiny zíral. A to mě přesvědčilo, že to chci dělat. Jsem sám. Nemusím nikoho poslouchat. Je to jen o mě. Protože když jsem odešel, tak jsem zkoušel různý věci. Šel jsem do České spořitelny a asi tři měsíce dělal realitního makléře. Ale musel jsem odejít. Pak jsem šel učit. Učil jsem 3 - 4 hodiny denně, a pak jsem ty lidi nenáviděl. 16 let jsem byl jen mezi lidmi. Dneska učím 4 hodiny týdně. Chvíli jsme dělali i workshopy, měl jsem skvělé klienty. Ale já jsem zjistil, že se nutím, předstírám. Tohle prostředí nechci, mě to táhne k nějaké jednoduchosti. Chci si ráno natáhnout montérky, smrdět, mít všude nepořádek, celý den být v prachu, opalovat dveře, to mě baví. Ale nebaví mě vzít si kvádro a na někoho se usmívat. To dělat nebudu. Chci tu energii dávat dětem. A mít volnost. Zjistil jsem, že nechci lidi, nechci šéfa. A chci něco vytvářet. A nábytek mě baví. Takže kdyby někdo chtěl opravit dveře, okna, podlahy,…Repasy nábytku jsou jako tanec. Balet je o detailu. Tohle musí být taky o detailu.

Foto: Kevin V. Ton

Milan Odstrčil
Narodil se v Ostravě, taneční vzdělání získal na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Kromě Laterny magiky spolupracoval se souborem 420PEOPLE či se Státní Operou Praha. Inicioval vznik kurzů současného tance pro veřejnost v Laterna Dance Studio, později Nová scéna Studio - Lidé v pohybu. Věnuje se pedagogické činnosti, vede poloamatérský soubor The Direction Project a poslední 2 roky je řemeslníkem.

The Direction Project
Poloamatérský soubor The Direction Project staví na autenticitě a vlastním projevu jednotlivých tanečníků. Vznikl v roce 2017 při lekcích Milana Odstrčila určených veřejnosti v rámci Studia Nová scéna ND. Za sebou má čtyři premiéry. Reprízu posledního představení Hold on (premiéra září 2019, Divadlo v Celetné) je možné vidět 23. 2. 2020 v pražském Divadle v Celetné.

 

Veronika Černohous

Vystudovala žurnalistiku a mediální studia a sociální politiku na FSS MU. Pracuje jako vedoucí oddělení komunikace a marketingu v Institutu umění – Divadelním ústavu. Prošla zpravodajskými redakcemi Českého rozhlasu, České televize a online portálu Czechdesign. Umění a kultuře se věnovala také v rámci agendy na zahraničním odboru Ministerstva kultury či v týmu Českého centra Berlín.

Login to post comments

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?